Recenze - Šternberský palác na Hradčanech je v zimě tak trochu jako spící Sněhová královna. Vinoucí se břečťany na fasádách, v zahradě zasněžené sochy. Návštěvníků, kteří dorazí až sem, je přes nedávnou vyhrocenou konfrontaci projektu v médiích pomálu. V prodejně u vstupu pořídíte kromě nových knih za pár desetikorun i výprodejové plakáty výstav z dob dávno minulých.
To je zdejší genius loci. Neopakovatelná atmosféra mimo prostor a čas, která vás uhrane ještě předtím, než vkročíte do výstavních sálů. Stále to tu dýchá nejen minulostí šlechty, ale i těžkopádností státního kolosu, kterou Národní galerie zkrátka v jistých chvílích nezapře. Tyto momenty ovšem mohou mít v dnešním uspěchaném světě i kouzlo nechtěného.
Do těchto míst teď česká největší sbírkotvorná instituce láká návštěvníky na svou cennou kolekci holandského umění 17. a počátku 18. století. A to prostřednictvím nové marketingové politiky. Nejde vskutku o ledajakou sbírku. Kvalitní tuzemský soubor s jedinečnou žánrovou i autorskou skladbou má v zahraničí punc jedné z nekvalitnějších a nejzajímavějších kolekcí holandského malířství mimo území Holandska. Jeho historii lze sledovat až do 18. století - ke sbírkám české aristokracie období baroka.
Příběhy zlatého věku
Základním a nosným paradigmatem výstavy je ukázat nejen jednotlivá díla, ale představit je ve společenském, ekonomickém a kulturním kontextu, v němž vznikla. Výstava je tak řazena nikoliv chronologicky, ale námětově prostřednictvím čtrnácti tematických okruhů. Naznačeny jsou příběhy z doby, která představovala nejen bezpříkladný hospodářský rozkvět, ale i zlatý věk holandského malířství. Obrazy tehdy sloužily jako ceny u loterií, hazardních her či na střeleckých slavnostech, byly prodávány na trzích a při posvíceních. Visely i v domácnostech sedláků. Každý Holanďan měl v průměru dva až tři.
Na výstavě jsou k vidění více než dvě stovky obrazů a grafik pocházejících především z kmenového fondu Národní galerie. To, co ovšem expozici skutečně nově obohacuje a řadu známých děl staví do nových souvislostí, jsou pečlivě volené zápůjčky ze zahraničí. Celkem je jich dvanáct a vždy představují zajímavé konfrontace k dílům z tuzemských sbírek.
Nejvýznamnější je určitě Rembrandtova Busta muže v orientálním kostýmu zapůjčená z Rijksmusea v Amsterdamu. Společně s „domácím" Rembrandtovým Učencem v pracovně zachycuje stejný model. Obě díla vznikla v Amsterodamu v rozpětí pouhého roku, jejich malířské pojetí i funkce jsou však odlišné.
Jeden z portrétů starce představuje jako moudrého učence, druhý spíše jako nesmlouvavého autoritativního vůdce. Malíř tak pomocí odlišných prostředků modelu přisuzuje dvojí společenskou identitu.
Podobných nosných konfrontací je na výstavě řada; už kvůli nim by bylo chybou nechat si ji ujít. Mezi nejpůsobivější patří známý pražský Portrét Jaspara Schadeho od Franse Halse doplněný jeho o desetiletí pozdější podobiznou od Cornelia Jonsona van Ceulen z Rijksmusea Twenthe v Enschede. V dočasném sousedství se před námi odehrává psychologická proměna šviháckého sebevědomého mladíka s jiskrou v očích v ženatého muže povadlého výrazu.
V grafickém kabinetu potkávám přítele, sběratele raně barokní grafiky. Zastavujeme se nad některými špičkovými tisky, ukazuje mi známé Rembrandtovy autoportréty nebo slavný Stozlatový list s námětem Krista léčícího nemocné.
„Asi bych očekával ještě víc zajímavých exemplářů. Tady ve sbírce jich musí být spousty," říká a se zalíbením studuje Tři plachetnice na rozbouřeném moři od Reiniera Noomse Zeemana. „Výhrady bych měl také ke zvolené adjustaci - jsou překryty okraje listů a to je škoda," uzavírá stručné hodnocení. Celkově je zde jen od Rembrandta na 24 tisků a kreseb, silně je zastoupena i skupina jeho učňů.
Rozčeřit stojaté vody
Jistý rozpor ovšem můžeme cítit hlavně mezi velkolepou prezentací a výsledkem, který je vlastně standardní výstavou starého umění. Zatímco mediální tvář projektu nabízí - slovy bankovního sponzora - „nádhernou, bohatou výstavu", na vtipně a návštěvnicky přístupně postaveném konceptu je přece jen znát současná podfinancovanost. Upozorní na ni drobné detaily jako lehce provizorní řešení informačních panelů, nedotažené osvětlení a podobně. Také onen sponzor ze všech tištěných materiálů kouká až příliš okatě. Inteligentní návštěvník si záštity všimne, aniž jí musí být věnován takový prostor.
Výhrady lze mít i vůči řešení obsáhlého ilustrovaného soupisového katalogu sbírky v anglickém jazyce. Jeho obsah je zásadním výstupem letitého badatelského úsilí, jímž se chce instituce prezentovat patrně zejména směrem k zahraničním partnerům. Ovšem grafické řešení je v duchu celého vizuálu NG spíše zaběhle konvenční než nápadité, ani kvality reprodukcí místy nijak přesvědčivé.
Ještě patrnější je tento přístup na stodvacetistránkovém průvodci výstavou v českém jazyce. Je sice dobře obsahově strukturovaný, výjimečnou malířskou kvalitu děl však příliš prodat nedokáže a připomíná spíše učebnici pro střední školy než publikaci k mimořádné výstavě.
Co je naopak třeba pochválit, je zdařilá Facebook prezentace projektu, která nakonec může nalákat mnohem více návštěvníků než jakákoliv jiná forma propagace, a navíc ve věkově příznivém složení odpovídajícím zaměření tohoto média.
Ve Šternberském paláci je k vidění do 27. května, kdy se opět velká část těchto děl vrací do depozitáře. Pro zájemce je výstava doplněna dětským ateliérem a řadou doprovodných programů.
Z nápaditě postavené expozice odcházím plna dojmů - byť jedním z nich je ten, že Národní galerie se stále ještě neumí o své exkluzivní sbírkové poklady náležitě podělit. Snaží se rozčeřit stojaté vody, zatím však zůstává pouze na povrchu. Marketing na to nestačí, je třeba patřičně „vyladit" také nabízený „produkt" - jak říká k výstavám současný generální ředitel Vladimír Rösel, trochu nesmělý ekonom v jistě nezáviděníhodné roli.
Přesto je výstava zcela jedinečným a obohacujícím vizuálním zážitkem. Rembrandtovské rozjímání nad inspirativními vizuálními odkazy nizozemské společnosti století blahobytu stojí přes všechny „dětské nemoci" rozhodně za to.
Rembrandt & Co. Příběhy umění ve století blahobytu. Národní galerie, Šternberský palác, Hradčanské náměstí 15. Výstava se koná od 10. února do 27. května 2012. Vstupenka platí současně i pro expozice do Schwarzenberského paláce.
