Západočeská galerie přehlídku připravovala sedm let a získala pro ni i status výjimečné akce, na niž se zpočátku nevztahovala protipandemická opatření. Od minulého čtvrtka do nadcházející soboty 29. května navíc výstavě dominuje nejvzácnější z krásných madon, Madona plzeňská z konce 12. století, zapůjčená z chrámu svatého Bartoloměje.
V neděli bude dílo, jež pravděpodobně prošlo rukama mistra Petra Parléře, opět nahrazeno kopií. Výstava potrvá do 6. června.
Prostor Masných krámů není sakrální ani příliš vznešený. Pro projekt, který si předsevzal ukázat gotické sochy v celistvosti, tedy i s jejich symbolickou a kultovní rolí, je to nakonec výhodou. Madony se vymykají nejen tím, že se do nich tvůrci snažili vetknout svou představu o ideální kráse. Generace věřících, jež za nimi často putovaly z daleka a skládaly k jejich nohám prosby mířené k Bohu, také zanechaly svoji stopu. Ta je bez oltářů a okolního pozlátka zjevnější.
Expozice skutečně nenabízí nic moc k přikrášlení, když divák pomine jemné bodové osvětlení. Za podstavce slouží šedě natřené dřevěné konstrukce, které jsou rozměrnější, než by sochy potřebovaly. Jejich šířka má zřejmě přirozeně přimět člověka, aby si udržel odstup.
Že nejde o police z depozitáře, ale promyšlený koncept architekta výstavy Zbyňka Baladrána, dokazují přesně naměřené výšky podstavců, přizpůsobené různé velikosti soch. Jejich tváře se tím dostávají do úrovně divákova přímého pohledu.
Výstava je řazená chronologicky, postupuje ale proti proudu času: začíná od 20. a 19. století. Tuto část návštěvník nejspíš netrpělivě a povrchně prolétne, protože přece přišel na gotiku. A stejně se sem při odchodu musí vrátit.
Když vstoupí do druhého ze tří sálů, naráz dostane, co čekal. Přes dvě desítky půvabných dívčích postav s dítětem na rukách září, především tváře vystupují z tlumeného světla. Všechny jsou otočené k příchozímu, což zpočátku není úplně příjemný pocit. Přestože madony mají sklopený pohled, protože ne ony, ale vtělený Boží syn je hoden obdivu, člověk se cítí zaskočen, nepřipraven. Jako by vpadl na pódium ve chvíli, kdy začíná koncert.
Esovitý postoj s lehce skloněnou hlavou a vystrčeným bokem, o který každá madona opírá malého Ježíše; krásné, oduševnělé tváře, rámované plachetkou a zdobené korunou; naivismus hlavně ve ztvárnění božského dítěte - souhrn toho všeho spouští kód posvátného. Výjimečnost chvíle násobí velký počet madon a jejich neobvyklé "ponížení" na nízkých podstavcích bez příkras.
Počáteční nejistotu střídá příjemnější pocit jakéhosi duševního nádechu, přicházející inspirace, vděčnosti a radosti. Je tohle našimi předky dávno vymodlený střípek blaženosti, který z těch soch vyzařuje?
Možná i onen pocit začínajícího koncertu, v jehož středu se člověk ocitl, je správný. Dávní zadavatelé, stejně jako umělci, kteří sochy zhotovili, to tak zamýšleli: ukázat, že každý člověk je v centru láskyplné boží pozornosti.
Madony z druhého sálu, pocházející z konce 14. až druhé poloviny 15. století, si jsou podobné, protože měly stejnou předlohu: Plzeňskou madonu. Před rokem 1384 si ji objednali němečtí rytíři, správci farního kostela svatého Bartoloměje v Plzni. Vytvořena byla v pražské katedrální huti Petra Parléře, a jak se autoři výstavy Petr Jindra a Michaela Ottová domnívají, její podobu ovlivnil přímo Parléř.
Záhy po vzniku inspirovala mnoho děl. Po husitských válkách se její kult rozvinul, madona se stala ochránkyní města, v současnosti je dokonce patronkou diecéze. Její obliba trvala v baroku a pokračovala po celé 19. století až do 40. let století minulého.
Originální Parléřova madona je od minulého čtvrtka vystavena ve třetí části přehlídky, což návštěvníkům dává jedinečnou možnost prohlédnout si ji zblízka. Církev sochu zapůjčila, protože kostel je kvůli rekonstrukci zavřený. Aby člověk mohl zblízka pohlédnout do tváře uctívané soše, musí zakoupit časově omezenou vstupenku na určitý den a hodinu. Podle rezervačního systému o ně ale není přehnaný zájem a lístků zbývá dost.
Třetí část přehlídky je dále věnována chrámu svatého Bartoloměje a umění, jež přímo předcházelo krásnému slohu. Je tu například kopie Parléřovy sochy svatého Václava ze svatovítské katedrály, jejíž ušlechtilá tvář předznamenává krásný sloh. A její proporce jsou odvozeny od světcovy dochované lebky, jak řekl v on-line přednášce spoluautor výstavy Petr Jindra.
Jako druhá strana mince tu jsou vystaveny také piety, druhé nejčastější zobrazení Panny Marie - zpravidla sedící, v náručí svírající Ježíšovo mrtvé tělo.
Návštěvník, který tak docela nepřijal řazení přehlídky proti proudu času, teprve na konci ocení ukázky mariánské úcty v moderní době i současnosti. Každá ze série drobných replik Plzeňské madony, jež pocházejí ze 20. století, má svůj příběh. Žádná není příliš věrná originálu, což kurátor přičítá mimo jiné tomu, že madona nebyla přístupná zblízka a sochaři si ji nemohli pořádně prohlédnout. Na rozdíl od nynějších návštěvníků výstavy a také na rozdíl od středověku, kdy ještě nebylo zvykem stavět tak vysoké oltáře, jejichž jsou sochy součástí.
"Nejpřesvědčivější je kopie od sochaře Aloise Holuba ze 40. let. V kontextu okupace se posílil ochranitelský aspekt Plzeňské madony," hodnotí nejmladší sochařské práce kurátor Petr Jindra.
Ve stejném období "svou" madonu inspirovanou místní patronkou vyřezal také Jan Kakos. Použil lipové dřevo z lochotínské aleje, které obsahovalo střepiny z bombardování. Na soše pracoval koncem druhé světové války a z dobového tisku je patrné, že lidé, kteří bydleli v okolí řezbářova ateliéru, to považovali za dobré znamení. "Byli rádi, že tam ta madona je, cítili se chránění její mocí," dodává kurátor.
Ve vitríně jsou rozložené také staré tisky. Je to Soupis mariánských zázraků, který v 17. století sepsal arciděkan Jan A. Čapek podle svědectví měšťanů. Zachycuje například legendu spjatou s obrazem ze 17. století, na němž je Panna Maria oděná sluncem.
Malíř nemohl zachytit její tvář, protože se po čtvrthodinách proměňovala. Přičítal to své hříšnosti. Nechal se tedy vyzpovídat, ani potom se mu ale tvář nedařila, a stejně tak jeho synovi, který otci pomáhal. Obraz, jenž se stal součástí poutnického praporu, nakonec přece dokončili. Na plzeňské výstavě Nad slunce krásnější je také vystaven.
Výstava
Nad slunce krásnější. Plzeňská madona a krásný sloh
Masné krámy, Plzeň, výstava potrvá do 6. června, originál Plzeňské madony je její součástí do 29. května.
