Brněnská rodačka (1968) je další z fotografujících ne/fotografek, jejíž snímky mají úspěch nejen doma, ale i v zahraničí. Snad i proto není jedna z nejvýraznějších autorek střední generace v českých galeriích vidět příliš často.
Není se tedy čemu divit, že každý nový projekt absolventky VŠUP (ateliéry televizní grafiky a ilustrace) a držitelky Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2002 je očekávanou událostí.
Nejinak tomu bylo i v tomto případě, zvlášť proto, že fotografický cyklus nazvaný almodóvarovsky "Mluv s ní" se její předchozí tvorbě vymyká. Není ho ani moc s čím srovnávat, protože Othová lidské postavy skoro nefotí. Nabízejí se snad cykly Utopia a Návrat z roku 2000, které mají podobný "časový" režim. Jde o sled záběrů z jednoho místa pořízený v relativně krátkém úseku.
Jenže Othová fotí z nadhledu a dálky. Jsou tu naznačené prostorové souvislosti, ale o lidech na snímcích se prakticky nic nedozvíme. Je tu i snímek z cyklu Pardon? - vznikl loni a na něm je pro změnu skupinka v křeslech. Záběr je bližší, pořízený ze stejné roviny, ale sedící osoby jsou plně soustředěné na sebe. V obou případech jde o anonymní osoby.
Předmět jejího momentálního zájmu zná pro změnu celý svět. Je to Björk. Tři desítky snímků vznikly zhruba za deset minut na venkovním posezení kavárny v Benátkách při loňském bienále.
Časovostí a zaměřením se na jednu osobu se blíží Utopii a Návratu, celkovým záběrem, konkrétním námětem a způsobem zobrazení mají blíž k Pardon? Přesto je cyklus Mluv s ní jiný, protože jiný byl především výchozí impuls.
V Othové se na okamžik nesměle a s nervozitou probudil "paparazzo" a flusserovský fotograf-lovec. Všechno ostatní včetně samotné výstavy pokládám "jen" za vedlejší postprodukt a způsob, jak se se situací vyrovnat.
Nebyla by to ovšem Othová, aby mimoděk nevnesla do snímků svojskost. Jestli totiž opravdu něco zobrazuje, tak je to skoro vždy nějaký druh samoty; nejinak je to v tomto případě.
Snímky jsou vystavené bez výběru a prezentované jejím typickým způsobem, ve velkých formátech a nerámované. Jde de facto o dokument, ale i tady se vypráví příběh. Björk je obklopena skupinou lidí, která k ní nějak patří, přesto je mezi nimi sama. Všechno kolem ní kolotá a skrytě se od ní odvíjí, živá řečová a oční kontaktní hra ale jako by se jí skoro netýkala. Svým způsobem jde o jediný snímek, vždy jiný v sobě samém.
Výchozí moment je stejný a fotografie pořizované v krátkých sekvencích se liší jen v detailech. Přesto jsou zajímavé - jsou to proměnlivé stavy - tak jako různé výrazy jedné tváře nebo různé významy jednoho slova. Vizuální schémata jsou vlastně dvě, jedno s otevřenou scénou, druhé naopak sevřené - zabírané mezi dvěma těly, u levého kraje se navíc objevuje další fotograf, což přináší nové spojitosti i významy.
I snímky Markéty Othové jsou tady odrazem Flusserem formulované teze o obecné nudě a chtivosti po senzacích. Je otázkou, jestli bychom věnovali tolik času a pozornosti kompozici, pohledům, gestům a vztahům, kdyby nešlo o světoznámou a trochu tajemnou zpěvačku. A jestli by v takovém případě tento cyklus vůbec vznikl.
Na druhou stranu, kdyby Björk nebyla tím, čím je, k té situaci by pravděpodobně nedošlo nebo by byla mnohem subtilnější. Je to zacyklená záležitost, kterou buď přijmeme, nebo ne.
Nejlepší na celé věci ovšem je, že útlá a vizuálně poutavá dívka je kompozičním i významovým centrem všech snímků, ale to skutečně zajímavé se děje kolem ní. Markéta Othová sice fotila Björk, ovšem zpěvačka jako by tam ve finále skoro nebyla.
Markéta Othová: Mluv s ní. Galerie Jiří Švestka, Praha. Výstava se kona do 6. 1. 2007.
