Od života prostitutek po příběhy z SSSR. Rudolfinum promítá umělecké filmy

Od života prostitutek po příběhy z SSSR. Rudolfinum promítá umělecké filmy
Film Anny Daučíkové na výstavě v Galerii Rudolfinum.
Instalace Aleksandry Vajd a Anetty Mony Chisa nazvaná A Moment Is Never Truly Lost Just Because It Ceases To Exist, 2020.
Film Naeema Mohaiemena nazvaný Tripoli Cancelled na výstavě v Galerii Rudolfinum.
Film Naeema Mohaiemena nazvaný Tripoli Cancelled na výstavě v Galerii Rudolfinum.
Foto: Martin Polák
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
27. 7. 2021 17:00
Malý počet osmi mezinárodních umělců, které už jen do 8. srpna představuje pražská Galerie Rudolfinum, by mohl budit dojem středně velké výstavy. Šest autorů se ale vyjadřuje prostřednictvím filmu a jejich díla mají leckdy celovečerní metráž. Výstava nazvaná Compassion Fatigue Is Over je tak náročná na čas i soustředění.

Tmu v důmyslně zhotovených "kinosálech" prořezávají filmy německé umělkyně Hito Steyerl, Kanaďana Jeremyho Shawa, Angličana žijícího v New Yorku Naeema Mohaiemena, kyperské rodačky Haris Epaminonda a ještě tří autorek působících v Česku - původem Slovenky Anny Daučíkové, Slovinky Aleksandry Vajd a Anetty Mony Chisa, jež má kořeny v Rumunsku.

Bez znalosti anglického jazyka zůstane velká část výstavy nesrozumitelná. Avšak témata jako rasovou nesnášenlivost, život prostitutek, genderovou toleranci, vědecké zásahy do lidské DNA nebo specifika japonských erotických fotoateliérů podává vynalézavě, vizuálně atraktivně. A hlavně není nutné setrvávat u filmu, který se zdá být zdlouhavý, když na dalším plátně, ukrytém za barevnou oponou nebo v sousedním sále, běží něco jiného.

"Nechcete průvodce výstavou?" nabízí ve dvoraně galerie usměvavá mladá žena za kasou. Spolehnout se na text kurátorů, kterými jsou Jen Kratochvil a ředitel galerie Petr Nedoma, by však bylo ošemetné. Slov je tu mnoho, rozebírají úmysly umělců a čtenáře vedou do hlubin jejich témat. Jde spíš o výklad než průvodce, jenž poskytne rychlou orientaci. Navíc je k dispozici pouze jako aplikace do mobilu, pro jehož formát není vůbec uzpůsobený.

V setmělé galerii jako navigační tabule dobře fungují obrazovky s duhovým pozadím, které návštěvníkovi přinášejí informace o každém filmu a také povzbuzující nápisy v angličtině jako "Jestli jsi unavený, klidně jdi dál".

Do hlubin

Výraznou oponu tvoří svislé barevné pruhy - jak se později ukáže, mají svůj význam. A za oponou je slyšet první film nazvaný Sweat z roku 2018 od jihoafrické umělkyně Candice Breitz. Natočila výpovědi desítek prostitutek z Johannesburgu, které se sdružují v organizaci prosazující práva sexuálních pracovnic a pracovníků. "Nepřemlouvám manžele, aby odešli od manželek, nejsem HIV pozitivní, jsem zodpovědná," říká žena, jež v oboru pracuje 15 let.

"Svou práci jsem si vybrala. Je to možnost, jak si vydělat peníze pro rodinu bez vzdělání i bez speciálních dovedností. Dalo mi to hrdost," říká další.

Film z mluvčích ukazuje pouze pohybující se ústa zvětšená do gigantických rozměrů. Některé rty působí eroticky, u jiných jsou záběry makrokamery odhalující sliny, póry či usazeniny na zubech naopak odpudivé.

Většina oslovených má tmavou barvu pleti a vypráví o špatných zkušenostech s bílými, nebo naopak o tom, že se při práci setkávají s obdivem a uznáním, jaké od bílých na veřejnosti obvykle nezažívají.

Film Candice Breitzové nazvaný Sweat na výstavě v Galerii Rudolfinum.
Film Candice Breitzové nazvaný Sweat na výstavě v Galerii Rudolfinum. | Foto: Martin Polák

Příběhy ze Sovětského svazu

Slovenská umělkyně žijící v Praze Anna Daučíková strávila několik let v Sovětském svazu, kam v 80. letech minulého století odešla za přítelkyní. V Rudolfinu vystavuje dva snímky nazvané On Allomorphing a Thirty-three Situations. Vycházejí z reálií bývalého totalitního státu, sdělením je však překračují.

První tříkanálový film z roku 2017 je souborem zdánlivě nesouvisejících videokoláží. Dlouhé sekvence zabírají například domácí knihovny. Do jedné čísi ruce zabodávají ostré podpatky dámských střevíčků mezi hřbety knih, zatímco na druhé obrazovce italský komunista paralelně komentuje drobné portréty oblíbených myslitelů, jimiž si vyzdobil knihovnu.

Třetí police s knihami patří ukrajinskému umělci Valeriji Lamachovi. V 70. letech odjel do Moskvy, kde byla v Leninově státní knihovně k mání pravděpodobně jediná veřejně dostupná monografie malíře Pieta Mondriana. Ve studovně ji týdny pečlivě ručně kopíroval.

Podle Daučíkové jsou knihovny, knihy i způsob jejich skladování odrazem mentálního těla člověka. Sedmdesátiletá umělkyně o tom svém uvažuje jako o architektuře.

Film Anny Daučíkové na výstavě v Galerii Rudolfinum.
Film Anny Daučíkové na výstavě v Galerii Rudolfinum. | Foto: Martin Polák

V jejím druhém filmu z roku 2015 nazvaném Thirty-three Situations těkavá kamera pomalu zaostřuje na interiéry a tváře jejich obyvatel. Každá sekvence končí pohledem na list papíru, připomínající policejní zápis jedné groteskní události. "Tyto často násilné, absurdní, jindy až banální příběhy nabízejí náhled do taktik přežití v absurditě totalitního systému," uvádějí autoři výstavy.

Epizody se často týkají komplikací s cestováním, pro které bylo v éře Sovětského svazu potřeba získat sérii razítek a podřídit se drobným svévolím například řidiče autobusu. Daučíková popisuje svůj nebo zprostředkovaný zážitek, jak za horkého dne řidič nechal nastoupit do dálkového autobusu bez klimatizace mnoho cestujících, vozidlo zavřel, načež si šel koupit nanuk a vybrat si čtvrthodinovou pauzu.

Jiný příběh líčí frontu v obchodě, kterou suverénně předběhl jeden muž. Žena, jež se ohradila, od dotyčného schytala kopanec. Nikdo se jí nezastal.

Daučíková příběhy vypráví zdánlivě nezaujatě, její popis ale akcentuje odlišnou sexuální orientaci protagonistek. Žena z fronty byla lesba a svým stylem prý neodpovídala sovětské módě.

Lesbická byla i postarší žena, kterou přepadla slabost a ona se zhroutila na prahu svého domova v komunálním moskevském bytě. I když byla v ohrožení života, před příjezdem záchranky nikomu nedovolila vstoupit do pokoje, svého jediného osobního prostoru o velikosti 12 metrů čtverečních. Daučíková ve své zprávě ještě uvádí, že dotyčná byla panna.

Netradiční popis zdánlivě nesouvisejících věcí ukazuje relativitu toho, co je neutrální a co už je hodnocení, které může stigmatizovat.

Fotka z mládí

Jeremy Shaw před třemi lety natočil retrofilm I Can See Forever. Pomalé vyprávění se točí kolem adoptovaného černošského mladíka, který se naučil tančit podle instruktážních filmů přehrávaných na videorekordéru. V pseudodokumentu se současně mluví o utajeném státním výzkumu, až vědecký pracovník odhalí, že chlapcovo DNA je částečně umělé. Údajně byl součástí nepodařeného pokusu o spojení člověka a stroje.

Proti pomalému tempu tohoto snímku se filmy November z roku 2004 a o tři roky mladší Lovely Andrea umělkyně Hito Steyerl zdají být akčními trháky. Však také první mimo jiné porovnává scény z akčních filmů s hercem Brucem Leem oproti záběrům ze zpravodajství.

Ve snímku Lovely Andrea autorka navštěvuje tokijské fotografické ateliéry specializované na snímky a videa tradiční japonské bondage. Chce nalézt fotografii, na které jako mladá studentka kinematografie pózovala v polovině 80. let.

Hito Steyerlová: Lovely Andrea, 2007, single channel video.
Hito Steyerlová: Lovely Andrea, 2007, single channel video. | Foto: Galerie Rudolfinum

Dvěma filmy se v Rudolfinu představuje Naeem Mohaiemen. Jeho poetické Tripoli Cancelled z roku 2017 vypráví o muži, jenž uvázl na opuštěném letišti. Kulisou je zrušené aténské letiště, nevyužívané od roku 2001, kdy řecká metropole v přípravě na nadcházející olympijské hry investovala do stavby nového, modernějšího terminálu.

Mohaiemen oživuje vzpomínku svého otce, který byl roku 1977 po ztrátě pasu nucen prožít devět dní na aténském letišti Ellinikon.

Druhý autorův film Two Meetings and a Funeral představuje myšlenky někdejšího takzvaného Hnutí nezúčastněných států, do kterého se zapojilo přes 100 zemí stojících mimo politický vliv USA a Sovětského svazu. Politické uskupení, jež se rozpadlo v 70. letech, komentuje indický historik a žurnalista Vijay Prashad. Tříkanálový dlouhometrážní snímek spojuje archivní promluvy politiků Muammara Kaddáfího, Fidela Castra nebo Indiry Gándhíové, zatímco na sousedním panelu běží záběry reprezentativní dobové architektury coby symbolického zhmotnění systémů moci.

Poušť a muzeum

Kypřanka Haris Epaminonda na výstavě představuje filmovou koláž Chimera. Tvoří ji záznamy z cest pouštěmi a umělecko-historickými muzei. Všímá si exponátů i architektury. Vše doprovází ambientní elektronická hudba od Angličanky Kelly Jayne Jones.

"Zdánlivě nesourodý zdrojový materiál s každým dalším záběrem dává vzniknout jednotnému celku, který se nepokouší informovat nebo sdílet konkrétní sdělení, ale nechává mysl volně plynout ve vlnách bohaté obraznosti, bezpočtu referencí a témat, která pro každého diváka otevírají vlastní subjektivní realitu," uvádějí kurátoři.

Sérii filmů doprovází kolekce abstraktních fotogramů neboli stínových obrazů vyfocených bez optického přístroje od Aleksandry Vajd a mohutné barevné opony rozvinuté do celé galerie. Na nich umělkyně spolupracovala s Anettou Monou Chisa.

Fotogramy Aleksandry Vajd z cyklu The Thirty-Six Dramatic Situations, 2019.
Fotogramy Aleksandry Vajd z cyklu The Thirty-Six Dramatic Situations, 2019. | Foto: Martin Polák

Už z nádvoří je nepřehlédnutelná opona mezi sloupy na ochozu. Závěsy oddělují i některé projekce a vizuálně rytmizují sály. Barevné pruhy na textilu korespondují s fotogramy.

Fotopapíry, na nichž světlo vykreslilo barevné pruhy nebo kola, autorka v mnoha variacích vrství a překládá přes sebe, takže vznikají další a další variace dvou výchozích geometrických tvarů. Instalace nazvaná The Thirty-Six Dramatic Situations odkazuje na studii Američana Georgese Poltiho, který na základě rozboru antických dramat popsal 36 typů konfliktů. Podle Poltiho není víc situací, které se mezi lidmi mohou stát. Podle této teorie z 19. století umělkyně hledá konečný počet variací svých fotogramových pozic.

Fotogramy rozmístěné na nízkých soklech, jakýchsi obrubnících, se vinou galerijními sály jako navigace. Abstraktní barevné práce, ať už ve formě fotogramů, či opon, tvoří protiváhu těkavých, většinou angažovaných filmů.

Komplikovaný název výstavy Compassion Fatigue Is Over vychází z klinického pojmenování psychického vyčerpání - únava ze soucitu. Autoři tak označují vyčerpanost z přemíry informací a zároveň vyhlašují její konec. Umělci vybízejí k opětovnému zájmu o druhé, objevují nové perspektivy a předkládají své pohledy na svět.

Přehlídka, které hrozilo, že kvůli protiepidemickým opatřením skončí za zavřenými dveřmi, je prodloužena do 8. srpna. Díky volnému vstupu se nabízí možnost navštívit ji vícekrát.

Výstava

Compassion Fatigue is Over
Galerie Rudolfinum, Praha, výstava potrvá do 8. srpna.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 4 hodinami

Volejbalisté Itálie po 16 letech vyhráli mistrovství Evropy

V Katovicích italští volejbalisté udolali Slovince v pětisetové bitvě a celkově slaví sedmé zlato. Mladý italský celek na šampionátu neprohrál jediný zápas, suverénně prošel i ostravskou základní skupinou, v níž přehrál i českou reprezentaci (3:1) a také své dnešní soupeře. Tehdy 3:0, dnes 3:2. Dva týdny po ženské reprezentaci slaví Itálie zlatý volejbalový double.

Slovinci hráli již třetí finále za poslední čtyři Eura, ale opět se museli spokojit jen se stříbrem. Nad Italy vedli 1:0 a 2:1 na sety, ale rozhodující zkrácenou sadu ztratili 11:15. Jejich cesta za druhým místem přitom začala nečekanou porážkou v Ostravar Aréně s Čechy. Ti obsadili na turnaji osmou příčku.

Finálovou bitvu začali lépe Slovinci, dařil se jim servis i příjem, a byť Italové sedmibodovou ztrátu stáhli na minimum, víc už nedokázali. Karta se však záhy obrátila, mladý italský výběr se dostal do tempa a naboural sebevědomí soupeře. Koncovku třetí sady si vzal do své režie slovinský univerzál Tončen Štern, servisem ji rozhodl a přiblížil slovinský celek k vytouženému titulu. Dařilo se i jeho spoluhráčům blokařům, kteří často nacházeli mezery v italské obraně.

Kouč Ferdinando de Giorgi měl nicméně po další změně stran šťastnou ruku a střídáním univerzála Romana za Pinaliho zastavil nápor slovinských volejbalistů. Ti ještě začali rozhodující dějství tříbodovou šňůrou, ale druhá polovina tie-breaku patřila Italům pod vedením teprve devatenáctiletého smečaře Michieletta a nahrávače Giannelliho.

Bronzové medaile získali volejbalisté Polska. Úřadující dvojnásobní mistři světa si po semifinálové porážce se Slovinskem spravili chuť a před domácím publikem v Katovicích porazili šampiona z roku 2019 Srbsko 3:0.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

PSG zažilo proti Lyonu obrat. V nastavení rozhodl Icardi

Fotbalisté Paris St. Germain otočili utkání 6. kola francouzské ligy s Lyonem a po vítězství 2:1 zůstali v nejvyšší soutěži nadále stoprocentní. O třech bodech pro domácí rozhodl ve druhé minutě nastaveného času Mauro Icardi. Lionel Messi hrál od začátku duelu, ale v 76. minutě střídal.

Tým z hlavního města tak drží v čele soutěže pětibodový náskok před druhým Marseille, které porazilo 2:0 Rennes.

Zdroj: ČTK
před 5 hodinami

Poslední debatu kandidátů na kancléře SRN provázely spory o sociální témata

Spory o sociální témata, ochranu klimatu a také budoucí německou vládu provázely třetí televizní debatu kancléřských kandidátů konzervativní unie CDU/CSU Armina Lascheta, sociální demokracie SPD Olafa Scholze a Zelených Annaleny Baerbockové. Dnešní společné vystoupení trojice kandidátů bylo před nadcházejícími parlamentními volbami poslední. Vybírat nové složení Spolkového sněmu budou Němci za týden, tedy v neděli 26. září.

Další zprávy