"Název vznikl tak, že mi Libuše četla úryvky ze svých deníků. Zapsala si i tuhle větu od jednoho svého vietnamského studenta, kterého v osmdesátých letech učila češtinu. Je to prý vietnamské pořekadlo," vysvětluje kurátorka Lucie Černá.
S fotografkou, která slovem i fotografiemi zaznamenává každý den, spolupracuje pět let. Společně připravily také předloňskou přehlídku Jarcovjákové na mezinárodním fotografickém festivalu Rencontres d’Arles.
Účast na prestižní akci v jihofrancouzském městě se stala senzací, britský deník Guardian ji ve svém top 10 nejvýznamnějších fotografických událostí roku zařadil na první místo. S uznáním o ní referovaly francouzský Le Monde nebo zámořské New York Times. Ředitel přehlídky přirovnal Jarcovjákovou k americké hvězdě undergroundové fotografie Nan Goldinové.
Češka zaujala živelností, obnažeností a silnými emocemi, které vyzařují její černobílé, často neostré, narychlo snímané fotografie. V Arles oslnila díly ze 70. a 80. let minulého století jako autentická, trochu depresivní vypravěčka zážitků z éry socialismu.
Mimo proudy
Před úspěchem v Arles však letos devětašedesátiletá Jarcovjáková nebyla příliš známá ani doma. První výraznější pozornosti se jí dostalo v roce 2017, kdy vyšla kniha Černé roky, kombinující často intimní texty a fotografie.
Kurátorka Lucie Černá vzpomíná, jak byla překvapená, když se rok před vydáním publikace na doporučení vydavatelky Barbory Baronové podívala na košatý web Libuše Jarcovjákové. "Pro mě to byl absolutní objev. V českém kontextu jsem nenatrefila na nikoho tak komplexního a různorodého," vybavuje si kurátorka.
Divila se, že o Jarcovjákové do té doby neslyšela. "Ona se nikde neprezentovala. Měla sice výstavu v Galerii 1. patro nebo společnou přehlídku v Galerii Langhans, ale jinak stojí mimo fotografické struktury, není součástí žádné skupiny," vysvětluje si zpětně Černá.
Podle ní Jarcovjáková nezapadá do dvou hlavních proudů české fotografie - není ani konceptuální fotografka, ani nedělá dokument.
Kurátorka s autorkou poprvé spolupracovaly na výstavě v Berlíně. "Libuše mi hodně důvěřuje, nechává mě nořit se do jejího archivu a volně pracovat s tím, co tam objevím. Nemám žádná omezení," pochvaluje si Černá.
Vzájemnou důvěru důkladně prověřila výstava v Arles. Kniha Černé roky se dostala do rukou tehdejšího ředitele přehlídky Sama Stourdzého. Chystal se 50. ročník prestižního festivalu a téma znělo Tělo jako zbraň, což se na tvorbu Jarcovjákové stoprocentně hodí.
Výhodou byl také její východoevropský původ. "Fotografie z východního bloku se tam v takové míře dostaly vlastně poprvé. Vedle Libuše tam byly ještě práce z východního Berlína z 80. let," líčí kurátorka.
Ta byla překvapena, jak rychle přípravy na Arles postupují. Fotografka se s ředitelem Stourdzém setkala v listopadu 2018 na největší světové fotografické přehlídce Paris Photo. Kurátorka mu následně poslala na mobilu nafocené práce z archivu v ateliéru Jarcojvákové.
Za týden přišlo potvrzení, že výstava opravdu bude. "Netušily jsme ještě, že bude tak velká a na prestižním místě," dodává kurátorka, která měla za úkol vybrat z archivu Jarcovjákové stovku snímků. Ty následujícího února odjela představit pořadatelům.
Tehdy jí oznámili, že se rozhodují mezi menším a větším prostorem. Po prohlédnutí prací, které Černá přivezla a doprovodila výkladem, přidělili pražské fotografce místo v arleském kostele sv. Anny. V tamních osmi kaplích a presbytáři nakonec představila dvě stovky prací.
S výstavou nazvanou Evokativ zároveň Lucie Černá ve svém nakladatelství Untitled vydala stejnojmennou knihu, která není katalogem a přesně neodpovídala výběru fotek z Arles. Publikace se dostala do užšího výběru cen Paris Photo-Aperture Foundation PhotoBook v kategorii Fotokniha roku. Ocenila ji také Asociace profesionálních fotografů České republiky.
Bez emocí
Na rozdíl od Arles, kde byly představeny celé cykly, je současná výstava v Libčicích výrazně menší a soustředěná jen na autoportréty. Ty patří k nejvýraznějším motivům Jarcovjákové. "Fotí se neustále," dosvědčuje kurátorka, která vedle sebe záměrně postavila snímky, jež vznikly s odstupem desítek let.
Typická je pro Jarcovjákovou tvář bez úsměvu, ze které těžko vyčíst, jestli je jen smutná a zpytavá, nebo přímo naštvaná. "Je fascinující, že není poznat žádná emoce. Stejný výraz má na fotografiích napříč celým archivem," říká kurátorka.
Výstava představuje také autoportréty v širším pojetí. Občas je čitelná jen část těla, stín, nebo pouze tušíme přítomnost autorky v zachyceném interiéru.
Jakési motto výstavy tvoří nezaostřená barevná fotografie pootevřených úst, z nichž vystupují drobné zuby. Rty nejsou nalíčené, přehnaná expozice je ale zobrazuje ostře červeně. Ústa, trochu děsivá a jen málo svůdná, jsou zvětšena do gigantických rozměrů a vytištěná na fólii. V Libčicích překrývají celé okno galerie. Ústa se pak opakují v sekvenci snímků na začátku výstavy.
Druhým výrazným motivem je nahé tělo, zářivě bílé, neideální, a tím intimnější.
Mimo hlavní prostor výstavy jsou na různých místech Uhelného mlýna vytištěné úryvky z deníků Jarcovjákové. Na zdi dámské toalety například stojí zápis z roku 1988: "Včera jsem bohužel už ráno podlehla svodům jedné krásné bílé housky."
Industriální interiér, příjemně vyčištěný supermoderní architektonickou revitalizací, spolu s vytříbenou kurátorskou kompozicí jako by vystavené fotografie uhlazoval. Jejich divokost, nezaostřenost, přesvětlené či podsvícené partie působí patřičně a umělecky.
Divák tak docení jedinečný styl Jarcovjákové, možná ale přichází o trochu cenné punkové špíny a sprostoty, jež výpověď posiluje.
Také se ale nabízí úvaha, že undergroundová divokost je jen škatulka, do které Jarcovjáková spadla kvůli svým nejstarším fotografiím z polooficiálních pražských gay klubů a intimním snímkům svých milenců či milenek z bouřlivého mládí. Třeba je libčická výstava počátkem nového čtení deníkových zpráv fotografky, která podle kurátorky od 15 let pracuje stále stejně: víc intuitivně než školeně, navzdory vystudované pražské FAMU.
Pří práci s archivem Libuše Jarcovjákové, který je obrovský a nezpracovaný, pomáhá Lucii Černé dobrá vizuální paměť. "Fotografie ke mně samy promlouvají. Jsem schopná vidět obrovské množství materiálu a ihned si z něj vyselektovat, co bych mohla použít. Výstavy se mi samy ‚dělají‘ v hlavě," popisuje kurátorka.
Ke každé má dvě tři varianty. "Fascinuje mě, že když se dívám na kontinuitu všech snímků, některé věci se opakují. V průběhu dekád se Libuše vrací ke stejným motivům bez záměru, zcela přirozeně," dodává Černá, která na příští rok připravuje knihu autorčiných autoportrétů.
Výstava v libčické šroubárně je k vidění do 26. září vždy od středy do neděle, avšak jen se vstupenkou předem zakoupenou na webu. Připravuje se také katalog, který bude v Uhelném mlýně uveden 28. srpna.
Výstava
Libuše Jarcovjáková: Jako když tygr spí
Galerie Arto.to, Uhelný mlýn, Libčice nad Vltavou, výstava potrvá do 26. září.
