Reportáž: Arles objevilo mysterium Jarcovjákové. Česká fotografka tam má čestné místo

Libuše Jarcovjáková na výstavě svých snímků v Arles.
Snímek Libuše Jarcovjákové z cyklu Noční směna.
Libuše Jarcovjáková: Noční směna
Libuše Jarcovjáková: Noční směna
Libuše Jarcovjáková: Noční směna
Foto: ČTK
Marie Sýkorová
27. 7. 2019 16:26
Nejznámější fotografický festival světa se jako každé léto koná v jihofrancouzském Arles. Letos mají Češi o důvod víc ho navštívit: velký úspěch tu slaví fotografka Libuše Jarcovjáková. Výstava v Arles ji objevuje světu.

Arles (od naší spolupracovnice) - V historické části Arles se mezi výstavami dá přejít za pět deset minut. Když člověk po půl dvanácté přichází do kostela svaté Anny, hned u vstupu spatří českou fotografku Libuši Jarcovjákovou obklopenou lidmi, kteří si od ní nechávají podepsat katalog k výstavě. A další stále přicházejí.

Libuše Jarcovjáková.
Libuše Jarcovjáková. | Foto: Josef Horázný

Byť venkovní teploty přesahují třicet stupňů Celsia, v kostele, nacházejícím se v centru města hned vedle radnice, panuje chládek. Je zahajovací týden festivalu Les Rencontres d’Arles, který se letos koná po padesáté a v průběhu tří měsíců nabízí to nejlepší z umělecké fotografie, od tematických výstav po objevování méně známých autorů.

Pro mezinárodní publikum je letos jednou z nich sedmašedesátiletá Libuše Jarcovjáková. Česká veřejnost ji zná nejpozději od roku 2008, kdy měla samostatnou výstavu v pražské galerii Langhans. Vloni už Jarcovjáková získala titul Osobnost české fotografie od Asociace profesionálních fotografů České republiky. Mezitím vystavovala v Paříži či New Yorku.

Současnou přehlídku svých zhruba 200 snímků ze 70. a 80. let minulého století pro Arles vybrala s kurátorkou Lucií Černou. A při zahájení festivalu zde každého zájemce ochotně provádí.

Pražská Nan Goldinová

"V zásadě výstava není chronologická. Má vymezený časový rámec, zhruba od roku 1970 až do konce roku 1989. Jednotlivá témata jsou dramaturgicky řazena díky jednotlivým kaplím, kterých je tady v kostele devět," popisuje na místě Jarcovjáková.

Vystavuje na jednom z nejprestižnějších míst festivalu, na zhruba 500 metrech čtverečních kostela svaté Anny. I to ukazuje, že festival považuje českou rodačku za objev roku, za jednoho z "headlinerů" ročníku. Ostatně ředitel arleské přehlídky Sam Stourdzé o ní mluví jako o pražské Nan Goldinové.

Libuše Jarcovjáková: Noční směna
Libuše Jarcovjáková: Noční směna | Foto: www.jarcovjakova.com

Jarcovjáková právě sedí u vstupu do kostela, kde její velký autoportrét poutá pozornost kolemjdoucích. Když si uvědomí, že pod ním sedí sama autorka, hned jí přicházejí pogratulovat.

"Kurátorce i mně šlo hlavně o to, aby tento prostor komunikoval tak nějak celý. Hlavní hledisko je vizuální, aby se dal číst určitý příběh," vysvětluje. Ve fotografiích jí jde o člověka obecně, ne o autorku, byť tu vidíme hned na několika fotkách.

Hledání sebe sama je ústředním motivem snímků - a komunistický režim tehdejšího Československa tvoří pozadí, na němž se příběh odehrává.

Výstavu zahajuje cyklus z tiskárny na pražském Smíchově, kde absolventka Střední průmyslové školy grafické Jarcovjáková v devatenácti letech začala pracovat jako dělnice. Chtěla si tam vylepšit kádrový profil, pro komunisty pošramocený postoji otce Jarcovjákové po srpnové okupaci.

Libuše Jarcovjáková: Noční směna
Libuše Jarcovjáková: Noční směna | Foto: www.jarcovjakova.com

Fotky živě dokládají způsob práce i vztahy mezi lidmi. Ukazují především noční směny, byť ve skutečnosti se jednalo především o alkoholické pitky.

Snímky Jarcovjákové vypráví i to, jak nad ránem všichni odcházeli na takzvané snídaně, které se někdy protáhly do deseti večer - to už účastníci mířili na další směnu. Však se tento dokumentární cyklus jmenuje Noční směna.

"Byla jsem toho natolik součástí, že jsem nemohla komunikovat s nikým jiným. V té době mě taky napadlo, že bych je mohla začít fotit. A až díky fotoaparátu jsem zjistila, jak bizarní prostředí to je. To mě zachránilo. Vlastně díky tomu jsem se vrátila do nějaké normality a odtamtud odešla. Měla jsem tak hrozné štěstí. Protože jsem se taky mohla vdát za smíchovského dělníka, mít s ním tři děti a už nikdy nevzít foťák do ruky," vypráví Libuše Jarcovjáková.

Rozpustit se

"Potřeba sebevyjádření, introspekce, pohled na to, kdo jsem a kde jsem, a to naprosto svobodně bez ohledu na nějaká pravidla, bylo pro mě už od mládí naprosto zásadní," pokračuje autorka, které svobodu dodala právě tato izolace. Nepředpokládala, že její fotky někdo někdy uvidí, natož že je bude vystavovat.

Od mládí psala, zhruba od přelomu 60. a 70. let minulého století to začala kombinovat s fotkou. Dnes, říká, je pro ni fotografie jakousi životní navigací. Její prožitky jako by procházely přes fotoaparát.

Libuše Jarcovjáková: T-club
Libuše Jarcovjáková: T-club | Foto: www.jarcovjakova.com

Výstava v Arles zachycuje i témata, která autorku oslovila čistě po vizuální stránce. To byli Romové, za nimiž jezdila na východní Slovensko a někdy u nich třeba celý týden bydlela, či skupiny Vietnamců a Kubánců, kteří přijížděli do tehdejšího Československa. Jarcovjáková je učila česky.

"Těmto tématům jsem šla naproti. Měla jsem štěstí, že jsem vždy dělala nějakou práci, kde jsem se stala součástí skupiny a mohla jsem komunikovat uvnitř. To mi následně umožnilo i fotit," vysvětluje.

Největší pozornost budí černobílé fotky jejích osobních vztahů ukazující sex, alkohol i období deprese. Ty, jak v Arles vyjadřuje jeden z návštěvníků, mohly být jediným únikem i přepychem svobody té doby.

Jarcovjáková bezprostředně fotila sebe i okolí, vztahy, manželství, rodinu i přátele. Nekončící večírky dokládají svobodu za zavřenými dveřmi například pražského T-Klubu. Tam se scházela homosexuální menšina, nacházel se na Jungmannově náměstí v budově, kde se dnes prodávají hudební nástroje.

Libuše Jarcovjáková: T-club
Libuše Jarcovjáková: T-club | Foto: www.jarcovjakova.com

"Potřebovala jsem se tak nějak rozpustit a stát se součástí téhle komunity. Jen tak se dalo fotit. Samozřejmě v T-Klubu jsem se stala velkou součástí. Protože byla doba tak dva a půl, tři roky, kdy jsem tam byla téměř každou noc. Samozřejmě to znamenalo vypít litry ledové vodky předtím, než jsem začala být akceptována a mohla jsem fotografovat. Nemohla jsem tam jen tak přijít a začít je cvakat. To by mě asi vynesli v zubech," vzpomíná fotografka, která své zážitky z let 1971 a 1987 předloni vylíčila v knize nazvané Černé roky.

Součástí těchto fotografických a literárních deníků byly také některé snímky nyní vystavené v Arles.

Instrukce od Fárové

Po několika odmítnutích roku 1977 nastoupila na pražskou FAMU, kterou vystudovala. Vliv na ni měla filmařka Ester Krumbachová, jež se znala s matkou Jarcovjákové a autorku od mládí podporovala ve všech uměleckých činnostech.

"Vyrůstala jsem neustále mezi barvami, protože rodiče byli malíři. Takže vizuálnost pro mě byla vždy velice důležitá. Později jsem v roce 1977 potkala doktorku Annu Fárovou, která měla až takový laserový pohled na fotografii. Přesně věděla, co je dobré a co už ne. Ještě mám od ní na takovém listu papíru napsáno, na co se ve fotce zaměřit," vypráví Jarcovjáková.

Libuše Jarcovjáková: Západní Berlín (1985-1990)
Libuše Jarcovjáková: Západní Berlín (1985-1990) | Foto: www.jarcovjakova.com

Z fotografů ji nejvíce oslovil Robert Frank, hlavně svými pozdějšími pracemi, které viděla v Západním Berlíně. Tam se roku 1985 vystěhovala na základě fingovaného sňatku a živila se pomocnými pracemi. Později v německé metropoli fotila pro obchodní dům nebo vědecký institut. "Já jsem ale vždy hodně četla, vliv na mě měla literatura i film," poznamenává.

Těší ji srovnání s podobně starou americkou fotografkou Nan Goldinovou, o níž mluvil ředitel festivalu Sam Stourdzé a která zachycovala subkultury, své homosexuální nebo na drogách závislé přátele. Vliv na práci Jarcovjákové však Goldinová ve skutečnosti neměla.

"Upřímně řeknu, že jsem o ní slyšela až v době, kdy už jsem dávno měla vědět. Až asi v roce 2010, takže velmi pozdě. Její dílo samozřejmě obdivuji. Zajímavé je i to, jakým zvláštním způsobem se naše životy kopírovaly. Že třeba žila v Berlíně ve stejné době, kdy jsem tam žila já," srovnává Libuše Jarcovjáková.

Libuše Jarcovjáková: Západní Berlín (1985-1990)
Libuše Jarcovjáková: Západní Berlín (1985-1990) | Foto: www.jarcovjakova.com

Vulva

Snímky na výstavě v Arles doplnila o texty. Buď se jedná o průvodní slova kurátorky Lucie Černé, nebo vlastní, až deníkové záznamy.

Divák si díky nim představí prostředí i atmosféru, kdy fotografie vznikaly. Prostřední část kostela, dvě zaoblené stěny, jimiž lze projít, je o dost intimnější. "My tomu s Lucií říkáme vulva. Tam jsou snímky, ke kterým jsem text psala ještě v neděli přímo na stěnu," popisuje.

Rencontres d'Arles

Arles, Francie, výstava potrvá do 22. září.

"Tělo jako zbraň" zní název tematické sekce, do které byla Jarcovjáková v Arles zařazena - a v jeho středu je vulva. Taková zbraň přesně zapadá i do toho, co chtěla fotografka ukázat.

"Je to vlastně konfrontace mé osoby a toho mláděte. Evokativ tak přivolává silné momenty," říká Jarcovjáková v narážce na název výstavy a stejnojmenné knihy, kterou teď chystá s kurátorkou Lucií Černou. Financovat ji chce přes crowdfunding. "Fotka prostě zaznamenává místa i lidi, kteří mizí. To je vlastně jedno z mysterií fotografie, které mě fascinuje," dodává Libuše Jarcovjáková. Její snímky jsou v Arles k vidění až do 22. září.

Autorka je spolupracovnicí Českého rozhlasu ve Francii.

 

Právě se děje

Další zprávy