"Zůstal jsem zaměstnancem galerie, po dvou letech bych se měl do Liberce vrátit," říká Randáček v telefonním hovoru z Bruselu. Zkušenosti odtamtud by doma rád využil. "Abych dopředu eliminoval spekulace: s ředitelem Pavlem Hlubučkem nemáme žádnou dohodu o střídání," říká na adresu svého nástupce v Liberci čerstvý národní expert při Evropském parlamentu.
Pro nové zaměstnání se hodí nejen erudicí, ale také životním postojem. Když s manželkou přemýšleli, kde budou bydlet, rozhodli se pro německou Žitavu. "Pracoval jsem v Liberci a žil v Německu, i když jen čtyři kilometry za hranicí. Před dvěma a půl lety jsme tam pořídili nemovitost, která byla levnější než nabídky v Liberci, a teď ji rekonstruujeme. Už jsme tam zakořenili," popisuje Randáček.
Jeho dvě děti zůstaly s bývalou partnerkou v Liberci, s manželkou má malou dcerku, která se v Žitavě už narodila. "Žít v zahraničí je velké obohacení. Všímáte si samozřejmě odlišností, ale hlavně zažijete to, co se říká: všude je chleba o dvou kůrkách," říká.
V Žitavě žije přibližně 260 přihlášených Čechů. "Víme o sobě, pravidelně jednou za dva týdny se scházíme s účastí od čtyř do patnácti osob," popisuje Randáček, podle kterého není výjimkou, že někteří z nich jezdí, jako on, za prací přes hranice. "Například ředitel azylového domu v Liberci, kolegyně, která teď dojíždí pomáhat na hygienu, nebo člověk, který pracuje v liberecké elektro firmě," vybavuje si.
Se svou ženou dokonce vedou blog a facebookový profil Žijeme v Žitavě, který Čechům přibližuje život a kulturní program v historickém městě. Začali s tím, protože se jich na Žitavu stále někdo ptal. Takovou propagaci mezi Čechy prý vítá i primátor města Thomas Zenker, kterého bývalý liberecký ředitel zná osobně. "I když si myslíme, že Němci jsou nejbohatším národem, tak stejně řeší stejné obyčejné problémy. Člověku to hodně otevře oči. Pochopí, že Češi nejsou v ničem výjimeční."
Jana Randáčka baví to prolínání ještě se třetím národem, nedalekým Polskem, jehož vliv je v Žitavě také patrný. Jednu z mála potíží představují různé měny, hlavně nyní, kdy poklesl kurz koruny vůči euru. "Máme ale výhodu, že manželka v Žitavě pracuje jako učitelka, takže máme příjem rozložený na koruny a eura. Nejsme na tom tak biti," říká Randáček.
Jeho proevropské založení nyní v Bruselu získá nový směr. Bude se starat o evropskou sbírku, čítající přes 500 děl současných umělců ze všech 27 zemí unie. Randáček bude součástí čtyřčlenného týmu, v němž dva jsou kmenoví zaměstnanci Evropského parlamentu, přičemž on a španělský kolega mají funkci národních expertů. Ti se v týmu střídají ve dvouletých cyklech.
Kolega ze Španělska Óscar Munuez-Sanchez v Bruselu nastoupil o rok a půl dříve. "Máme na starosti evidenci, digitalizaci, akviziční strategii. Připravujeme také udělování různých ocenění, která rozdává Evropská komise i parlament," vyjmenovává český národní expert.
Zmiňuje i to, co by neměl: usilovat o nákup děl českých umělců. "Nemám zastupovat svůj stát, mám pracovat pro evropskou instituci. Když to půjde, něco bych rád nakoupil, ale neměl bych to dělat."
Merta v depozitáři
Momentálně Randáček připravuje nákup děl německých a švédských umělkyň. "Byly osloveny také jiné státy, zatím ale svůj výběr nezaslaly," popisuje Randáček, jak se sbírka rozšiřuje. První výběr dělají odborníci z galerií či profesních sdružení v jednotlivých státech, které osloví národní ministerstva kultury.
Z českých autorů je ve sbírce Evropského parlamentu zastoupeno 11 autorů, jmenovitě Tomáš Císařovský, Františka a Tim Gilman, Stanislav Kolíbal, Petr Malina, Marek Meduna, Jan Merta, Petr Pastrňák, Petr Písařík, Marie Šeborová a Jan Šerých. Sbírka primárně neslouží k výstavám, ale ke zkrášlení budov evropských institucí v Bruselu, Štrasburku a Lucembursku.
Za první týden, který Randáček v Bruselu strávil, se zatím potkal s jediným českým dílem. "Zahlédl jsem jen obraz Jana Merty v depozitáři. Ostatní díla jsem nehledal a na prohlídku celé budovy Evropského parlamentu ještě nebyl čas," vysvětluje kunsthistorik.
I když se zatím se sbírkou seznámil jen povrchně, podle popisu a analýzy španělského kolegy je to prý spíše tradiční, konzervativní kolekce děl, která z velké části vznikla před rokem 2000. Nyní se ale mění způsob akvizic, který by měl sbírku lépe profilovat. Jednotlivé státy sice dál na základě poptávky Evropského parlamentu navrhují díla svých umělců, zástupci unie si ale z nabídky vybírají.
"Myslím, že kolega Oscar tu za rok a půl udělal pořádný kus práce a že nyní by se měla kvalita sbírky zlepšovat," říká Randáček. Kolega například prosadil rozdělení sbírky do dvou sekcí. První má uměleckou či galerijní hodnotu a ta druhá, kam patří umělecké předměty, bude časem získávat hodnotu historickou, pamětní.
Entropa byla povrchní
Evropskou sbírku umění založila v roce 1980 první žena na postu předsedkyně parlamentu, dnes již nežijící Francouzka Simone Veilová. Kromě nákupů děl od umělců ze členských zemí kolekci tvoří i více než 120 státních darů.
Na webu Evropského parlamentu je databáze vybrané stovky děl ze všech zemí unie. Sbírka je pojištěna na 17,7 milionu eur, v přepočtu téměř půl miliardy korun.
Na otázku, jestli si někdo v Bruselu ještě vzpomíná na skandální Entropu, velký kinetický objekt výtvarníka Davida Černého a jeho spolupracovníků umístěný na fasádě budovy Rady Evropy, který měl roku 2009 oslavit české předsednictví, Randáček odpovídá záporně. "Buď to zapadlo, nebo byli přede mnou taktní. Ale nemyslím si, že by o to dílo byl zájem," říká.
Černého plastika, která si utahovala z jednotlivých evropských států, je prý do evropské sbírky nevhodná nikoli kvůli pověsti, ale z jiného důvodu. "Pochopil jsem, že kromě dokumentační a umělecké hodnoty je rovněž důležitá 'funkčnost' akvizic. Skutečně je snaha díla uplatnit v budovách Evropského parlamentu, a pokud si dobře pamatuji, tak ta práce byla poměrně velká. A upřímně, někdo by mohl říct, že Entropa byla povrchní," myslí si Randáček.
Do Bruselu jej nominovalo ministerstvo kultury a šestačtyřicetiletý kunsthistorik to uvítal. "V liberecké galerii jsem byl dvanáct let, to je hodně. V některých chvílích jsem už stagnoval, cítil jsem, že galerii nedávám tolik, kolik by si zasloužila," říká Randáček, pro kterého bude bruselská mise možností nasbírat kontakty z celé Evropy. Nepochybuje, že se s novými zkušenostmi znovu vrátí do Oblastní galerie Liberec.
Úředník na kraji
Jan Randáček je liberecký rodák. Kromě studií na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci působil celý život v severních Čechách. Do galerie se ale nedostal přímo, nejprve pracoval v oboru památkové péče.
Na univerzitě, kde studoval dějiny umění a památkovou péči, mu byly nejblíž dějiny architektury. "Přednášel je profesor Rostislav Švácha. Ten mě nadchl, a tak jsem u něj psal i diplomovou práci."
Po škole se nabízelo, že by mohl jít do firmy nebo podnikat, právě vrcholila 90. léta minulého století. Randáčkovi se však nechtělo opustit obor. "Měl jsem pocit, že bych se měl věnovat tomu, co jsem vystudoval," říká. Dostal se do Státního památkového ústavu v Ústí nad Labem, kde vydržel jen krátce. Když začaly fungovat krajské úřady, odešel na oddělení památkové péče v Liberci.
"Byla to úředničina. Na začátku bylo v Liberci jen málo národních kulturních památek, ale postupně přibývaly." Kromě péče o památky se věnoval i práci, která patří k těm málo příjemným: řešil odvolání majitelů památek a nemovitostí v památkové zóně, kteří nesouhlasili s památkovým rozhodnutím.
"To opravdu nebyla oblíbená práce," vzpomíná Randáček. Když uznal námitky majitelů, znepřátelil si památkáře a v opačném případě ho zase proklínali lidé, že na údržbu svých domů podle představ památkářů nemají peníze.
Randáček se přesto nestal zatrpklým technokratem. Když v roce 2008 vyhrál konkurz na šéfa Oblastní galerie Liberec, začala jedna z nejúspěšnějších ér sbírkové instituce, jež nyní patří k nejvstřícnějším v Česku. Ukazuje to například malý detail: hned u vchodu jsou vyskládány kočárky pro malé neposedy a také erární invalidní vozík nebo lehké přenosné židličky, aby si návštěvníci mohli na výstavách kdykoli pohovět.
Velkou roli ve zvýšeném zájmu o pátou největší veřejnou sbírku v Česku mělo přestěhování do někdejších městských lázní, které zrekonstruovala známá architektonická kancelář Sial. Je ale pravda, že na samém začátku byl Randáček proti stěhování.
Původní sídlo galerie v Liebiegově paláci v těsném sousedství Libereckého zámku mělo velký půvab, i když technicky i kapacitou přestalo vyhovovat. Už Randáčkova předchůdkyně, ředitelka Věra Laštovková, prosazovala přístavbu, uvažovala o možnosti stěhování do libereckého zámku nebo do sousední budovy bývalých tiskáren.
Nic z toho se jí a později ani Randáčkovi nepodařilo prosadit u zřizovatele, tedy Libereckého kraje. "Přicházela ekonomická krize a kultura nebyla prioritou," říká Randáček.
Vila za zenitem
Když do galerie přišel, neorenesanční Liebiegova vila byla dávno za zenitem. "Všechna díla byla uložena na nezateplené půdě, kde teplota kolísala od plus čtyřiceti k nule. Toalety vypadaly jako v bytě třetí kategorie. Chyběla tam šatna, výstavní prostory byly malé, vytápělo se přímotopy. Byly jsme vedeni jako velkoodběratel, takže nás dvakrát za den odpojili od elektřiny. Někdy to vyšlo na program pro školy. To pak v zimě ve výtvarném ateliéru teplota rychle klesla. Bylo to nekomfortní," vypočítává diplomaticky Randáček.
Pak ale nastoupil liberecký radní pro kulturu a současný primátor Jaroslav Zámečník, dnes z hnutí Starostové pro Liberecký kraj. Zasloužil se o zapsání vysílače Ještěd na seznam národních kulturních památek a později přišel s návrhem, že by se krajská galerie mohla přestěhovat do městských lázní.
Reprezentativní stavba, dokončená v roce 1902, byla zchátralá a její proporce nenasvědčovaly, že by byla vhodná pro umělecké expozice. Ředitel galerie proto návrh odmítl.
"Ta budova byla pro nás malá, vlhká a ve špatném stavu. Neuměli jsme si to představit. Ale město nás vyzvalo, abychom sepsali požadavky, co by měla budova splňovat. To jsme udělali a město po čase odpovědělo, že je schopné to splnit: zrekonstruovat lázně a vedle toho postavit depozitář. Když slíbili, že dojednají i převedení městské budovy lázní na kraj, protože my jsme krajská instituce, souhlasili jsme," vzpomíná Randáček.
Výstavy v bazénu
Konverze někdejších lázní věnovaných císaři Františku Josefovi I. v galerii se podařila i se zachováním dobových připomínek někdejšího účelu. Jsou tu původní cedulky s nápisem "Ždímejte plavky do výlevek" a galerie je možná jedinou institucí na světě, která pořádá výstavy v bazénové hale. Architekti z ateliéru Sial za lázně získali hlavní cenu Grand Prix architektů za rok 2013.
Zbývala už jen "drobnost": naplnit stavbu přívětivým zázemím, což kromě vstřícných zaměstnanců a stylové kavárny znamená třeba nabídku pruhovaných triček a další plavčíkovské suvenýry v galerijním stánku. A hlavně přilákat návštěvníky na dobrý program.
Jan Randáček se zpočátku obával, jestli nárůst diváků nevzbudila jen zvědavost, jak to uvnitř zrekonstruované stavby vypadá. Od roku 2014 do loňska byl ale zájem návštěvníků každoročně téměř čtyřnásobný než před stěhováním.
Oblastní galerie v Liberci dnes dobře vyvažuje nabídku expozic a klasických výstav. Čerpá ze svých sbírek, k jejichž pokladům patří velký soubor obrazů francouzského krajináře 19. století Eugèna Boudina, a připravuje výstavy ze zápůjček. Díky spolupráci se Společností Jindřicha Chalupeckého se v lázních pravidelně konají například autorské výstavy finalistů Chalupeckého ceny. Vedle toho se galerie profiluje badatelskými projekty, které znovuobjevují významné české Němce.
Minulý rok tak kurátorská dvojice Anna a Ivo Habánovi připravila velkou výstavu malíře a sudetského sedláka Paula Gebauera. Autoři k ní vydali i objevnou publikaci. Před třemi lety se Liberci podařilo získat výstavu Giacometti - Picasso - Chirico ze sbírky významného mnichovského sběratele Helmuta Klewana, kterou předtím hostil vídeňský Belveder. I díky ní měla liberecká instituce v roce 2017 rekordní návštěvnost přes 50 tisíc lidí.
Hvězdný okamžik zažila liberecká galerie roku 2011, kdy ještě v původním sídle uspořádala výstavu zdejšího rodáka a odsunutého Němce, slavného neoexpresionisty Markuse Lüpertze. "Zpětně si uvědomuji, že to byl zázrak, že do rodného Liberce dokonce přijel na křest katalogu. Jaká to je evropská hvězda, která vystavuje v nejdůležitějších galeriích, a pak u nás ve starém paláci," říká bývalý ředitel, který byl kurátorem výstavy.
Jan Randáček se prý už moc často nechová jako kunsthistorik: když se ocitne v zahraniční galerii, víc než na umění se dívá na jiné věci. Zkoumá, jak to mají nasvícené, jaké používají popisky, jakou mají šatnu, kde jsou kustodi, kolik je tam kamer. To samé očekává od nynější mise v Bruselu. "Je možné, že to nebude moc práce, ale je to pro mě příležitost poznat jiný styl práce a nové lidi. A všechno pak využít zpátky v Liberci," dodává současný český národní expert u Evropského parlamentu.
