Jiná úvaha: máte den na to, abyste zabalili padesátikilové zavazadlo. Mizíte ze svého světa, vlastně zmizíte ze světa vůbec, ale to ještě nevíte. Do kufru skládáte předměty praktické potřeby, sušený salám, cukr, co ještě zbyl, deku, kabát, ponožky, přibalíte nějaké mince a šperky, ale tajně, protože jste je měli dávno odevzdat.
Disk i doklady jsou k ničemu, stáváte se číslem. A vámi oživovaný byt plný věcí, i bez lidí ještě pořád vaše "doma", je záhy váš už jen ve vzpomínce. Dostanou ho noví majitelé. Věci budou rovněž očíslované, ale na rozdíl od vás mají šanci přežít. To už neovlivníte.
Předměty z majetku zavražděných československých židů, jež se podařilo identifikovat a přiřadit původním majitelům, jsou teď k vidění na výstavě nazvané Navracení identity, kterou uspořádalo Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Vznikla u příležitosti 80. výročí zavedení norimberských zákonů v protektorátu Čechy a Morava, které připadlo na červen 1939, a zároveň u příležitosti výročí začátku druhé světové války. Bez ní by nacisté nespustili takzvané konečné řešení židovské otázky formou genocidy zvané holokaust.
K výročí se sluší přidat ještě další, skromnější, v českém prostoru však podstatné. Letos uplynulo 70 let od prvního vydání románu Jiřího Weila nazvaného Život s hvězdou. Prózu o zákonném ponižování, okrádání a "vysídlování" pražských Židů z válečného období, kdy v ulicích nad vojenskou technikou převažovaly stěhovací vozy, v tomto textu připomenou občasné citace v kurzívě.
Pak přišel jiný posel a žádal šat a textilie, jiný chtěl zase kožich a mikroskop. Stále něco na mně chtěli, a já nic neměl. Předměty na výstavě jsou až na několik výjimek - z důvodů rozměrnosti - vystaveny v drátěných klecích stejných rozměrů.
Věcem ale dráty nevadí. Majitel je zpravidla identifikován jménem a třemi daty: datem narození, prvního transportu (Lodž, později Terezín) a druhého transportu, což se zpravidla rovná datu úmrtí, přesněji zavraždění.
To poslední datum ani fotografii už se u každého dohledat nepodařilo. Předměty zabitých mají životopis pestřejší: datum konfiskace, dále datum uložení do depozitáře, poté je zaznamenaná poválečná změna vlastníka, jímž se stal československý stát, a nakonec nový depozitář.
Mnoho zámků, kde předměty skončily, sloužilo po válce stejným účelům jako říšské instituce.
Musela jsem jim dát prsten od strýce Poldiho a měděný kotlík od tety Rozy, sebrali nám všechno, jsme žebráci, a taky tu formu na bábovky, plakala teta. Flakón se zátkou, medailon, reliéf císaře Napoleona, talíř, hodiny, kávová souprava, obraz s motivem útěku z hořící Gomory, cukřenka s víčkem, empírové křeslo, zrcadlo, miniatura na slonové kosti, lampa na věčné světlo: nejsou to fetiše po celebritách. Nejsou to ani předměty velké ceny, spíš patří do kategorie ozdob středostavovských domácností střední Evropy.
S výjimkou chanukového svícnu na nich není nic židovského, naopak jsou mezi nimi časté motivy křesťanské, občas i národnostní. O identitě původních majitelů to nevypovídá nic. Většinou byli středního a staršího věku.
Vyjevuje se tu známý fakt, že asimilované, namnoze česky uvědomělé a takzvané nenábožné Židy vydělily z masy občanů jakožto "ty druhé" až rasové zákony.
Vystavené předměty nepatří do stejné kategorie jako ty ze hry na záchranu věcí z hořícího bytu. Ty, jež si z mnoha vybere sám majitel, snad o něm něco sdělit mohou. Třeba roky budovaná knihovna spisovatele či historika představuje jeho myšlenkový svět.
Výstava osiřelých předmětů po zabitých ale podobné poznání nepřináší, ti mrtví se v nich nijak nepředstavují. Drtivá většina věcí z majetku okradených Židů chybí, některé zůstaly uschované u sousedů, většina byla rozkradena, vhodně darována či rozprodána na aukci. Ti rozhodnější bez iluzí své věci někdy raději rozbíjeli, bankovky trhali na kusy, aby z nich nacisté nic neměli. Mycí stůl musím pak také nějak zničit.
Jaké místo měl v domácnosti kalamář s postavou turecké tanečnice? Čím byl pro majitele, sběratelským kouskem? Památkou na prarodiče? Nechtěným darem? Suvenýrem ze svatební cesty, po níž nic jiného nezbylo?
O vztahu majitele k předmětu se lze jen dohadovat. Věci jsou němé a je zbytečné je volat na pomoc. Text k výstavě uvádí, že "vystavené předměty tak alespoň částečně pomáhají navrátit původním majitelům jejich identitu".
Že se podařilo navrátit identitu věcem, je nabíledni. Ale je to opravdu paradoxní. Po konfiskaci byly z předmětů odstraňovány monogramy, ex libris, vše, co na nich bylo "špinavé" a "židovské", aby to pak mohlo ladně přejít do "čistých", tedy "árijských" rukou.
Jenže, jak přiznává katalog k výstavě, "bez důkladné dobové německé evidence by identifikace jednotlivých předmětů byla mnohem obtížnější".
Navracení identity
Uměleckoprůmyslové museum v Praze, výstava potrvá do 3. listopadu.
Pomohly tedy vystavené předměty "navrátit původním majitelům jejich identitu"? Národnostní, sociální a kulturní ano, ale víc ne. Výjimky tvoří několik souborů japonských dřevořezů a část sbírky, již majitel zachránil už v roce 1939 tak, že ji daroval právě pražskému Uměleckoprůmyslovému museu.
Ostatní předměty jsou vzdorovitým zrcadlem, které odráží jen naše představy. Samy o sobě, uzavřené v klecích, jsou neživé, chladné, lhostejné a všechny dohromady zmnožují prázdnotu po vraždě. Vystavit se tomu skučivému tichu ale musí předcházet všem dalším tázáním, která výročí nastoluje.
Autor přednáší o holokaustu na CERGE-EI.
