Rozhovor - Vladimír Mikeš je čerstvým nositelem státní ceny za překladatelskou celoživotní činnost. A za román Škodlivý prostor má letos také nominaci na prestižní literární Cenu Josefa Škvoreckého.
Jeho první próza Zmizení vyšla v roce 1969. Přes její těžko zpochybnitelnou kvalitu a vynalézavost se však Vladimír Mikeš prosadil především jako překladatel a jeho původní literární tvorba zůstala veřejnosti do značné míry skryta. Za několik let po prvotině se na trhu objevila ještě Zednická novela a útržky drobnějších textů sem tam otiskly některé literární časopisy.
Aktuálně.cz: Za vaši novou knihu jste byl nominován na Cenu Josefa Škvoreckého. Škodlivý prostor ovšem není tak úplně nový text...
Mikeš: To není. Psal jsem ho před pětačtyřiceti lety. Tehdy byla kniha připravená k tisku, vysázená, zredigovaná a po korekturách. V té chvíli však přišel osudový šedesátý devátý rok a bylo po všem - sazba byla rozmetána a text zakázán. Nebylo to nikterak překvapivé, tehdy se ve velkém rušily smlouvy a celá situace se kompletně změnila.
Tohle nebyla zdaleka jediná kniha, které poměry v zemi zkomplikovaly cestu - v rukopise zůstal třeba i můj překlad překrásných esejů Octavia Paze Luk a lyra (vyšel až v roce 1992, pozn. red.).
Postupně jsem se o Škodlivý prostor přestal zajímat a téměř jsem na něj zapomněl.
A.cz: Jak se tedy stalo, že se po tolika letech objevil v knihkupectvích?
Především je to zásluha redaktorky Adély Petruželkové, která četla mé prózy uložené v redakci a ozvala se nejprve mému synovi, že by je ráda vydala. Okamžitě jsem se s ní spojil a domluvili jsme si schůzku. Když jsem na ni potom čekal v Chocni na nádraží a ona vystoupila z vlaku s kočárkem, velmi mě překvapilo, že je to mladá dívka. Upřímně jsem se podivil, že někdo z mladé generace přečetl to, co spousta redaktorů během desítek let přehlédla.
A.cz: Mohlo by to být i tím, jak aktuálně váš text působí právě dnes?
Zřejmě ano. Ten příběh je zcela jistě politicky aktuální, protože dnes zase už žijeme v konstelaci, která se té románové v mnohém podobá. Hlavní hrdina Škodlivého prostoru, který bojoval s větrnými mlýny přísně hierarchizované společnosti, jaksi „vstoupil" do dnešních konzumních poměrů. A vedoucí samoobsluhy Janeček, který kolem sebe šířil neochvějný pocit moci a nadvlády na úkor blaha ostatních, je přesně jeden z řady dnešních grázlů. Všichni dnes žijeme ve zvláštním typu plíživého feudalismu, který tehdy začal.
A.cz: S vědomím dnešních poměrů jste se tedy vracel ke skoro zapomenutému textu, který nicméně pořád rezonuje. Jaký to byl pocit?
Bylo to přinejmenším zvláštní. Paní Petruželková nechtěla, abych tam cokoli měnil, vše mělo zůstat víceméně tak, jak to bylo ve chvíli vzniku. S co největším odstupem jsem se tedy zanořil do textu, který jsem už málem zapomněl, ale přesto mi je hluboce vlastní. Byla to pro mě živá věc i z toho důvodu, že je to skutečný příběh - opravdu jsem tehdy bojoval s hlukem ze samoobsluhy, který se nám zařezával do stěn bytu ve dne v noci, a snažil jsem se domluvit nápravu. Byla to úplně kafkovská záležitost. Po pětačtyřiceti letech jsem tedy znovu objevil kus svého života.
A.cz: A ostatní prózy - ať už ty vydané, či nevydané - jsou také části vašeho životního příběhu?
Nejvýrazněji autobiografická je asi Zednická novela, která vyšla v Melantrichu roku 1974. Ovšem skutečné příběhy mě pronásledují i v textech, jež zatím zůstaly jen v rukopisech. Z nich je pro mě stěžejní Čtveročas (právě připravovaný k vydání), protože v něm popisuji historii své matky, která si kdysi měla vzít jistého muže. Pak ovšem začala první světová válka, on padl na frontě a ona se později vdala za jeho bratra, mého otce. Ten příběh mě fascinoval, protože jsem silně vnímal, že kdyby se tehdy osud pohnul odlišným směrem, mohl jsem být někdo úplně jiný. A tak jsem dlouho pátral po souvislostech, našel jsem matčinu korespondenci, dopisy onoho padlého vojína Jindřicha, a dokonce jsem se vypravil na italský ostrov Asinare, kde je pohřben. Je to pro mě zkrátka velice osobní, rodinná a téměř až metafyzická záležitost.
A.cz: Co vás nutí zaznamenávat takhle privátní události?
Neumím vyprávět příběh, hladké vyprávění je mi totiž vždycky trošku podezřelé. Při psaní pokaždé vstupuji do mnoha vztahů a jiných časů, v každém příběhu se promítne moje minulost, minulost toho druhého i minulost v obecném měřítku. Já se o těch postavách chci něco dozvědět spíš než si planě vymýšlet. Samozřejmě je někdy třeba fabulovat, ale krásné na psaní je ono hledání, snaha přijít na to, jak to tehdy bylo, jaké ty postavy jsou. Myslím, že když se v divadle hrají třeba Tři sestry, Anton Pavlovič Čechov je vlastně přítomen na jevišti a chce se dozvědět, co jsou jeho postavy vlastně zač. On to pořád jakoby neví.
A.cz: Myslíte si, že to je specifikum literatury?
Myslím, že to provází veškerou tvorbu. Mám na DAMU studentku, která mě výrazně poučila o procesu tvorby. Studuje scénografii a věnuje se malbě, tvoří překrásné obrazy a na některých z nich lze nalézt prázdné místo. Když jsem se jí na to ptal, odpověděla, že zkrátka neví, co tam je. A to je ono! To je to, jak k vám umění promlouvá už během tvorby.
A.cz: Hovoříte o tom, jako byste ani nebyl jako umělec podstatný, jako byste byl jen jakési médium.
Při psaní skutečně jaksi odstoupím od sebe, najednou jako bych nebyl důležitý. Vystoupím z příběhu do jiného času a cítím, že se tam nesmím snažit primárně vměstnat kus sebe. Ten status je vždycky třeba potlačit. To je tak jako s herectvím - vaše osobnost jde stranou ku prospěchu vzniku nové bytosti, které se snažíte vdechnout život.
A.cz: Ovšem zrovna ve vašich prózách jste vy jako reálný autor silně cítit, a to nejen proto, že jsou to skutečné příběhy.
Samozřejmě že sebe nikdy neodmyslíte. Ani prostředí a čas, v němž žijete. Vypravěč je fiktivní i skutečná postava. Když vstupujete do příběhu, vidíte se jako postava, která si něco myslí, o něčem sní, něco činí... A pak jste tam vy jako skutečná bytost žijící v reálném čase. Takovým odstoupením od sebe při psaní se vlastně zároveň o sobě mnoho dozvídáte.
A.cz: Nezřídka se zmiňujete o čase. Co pro vás znamená?
Čas mě vždycky fascinoval. Ale to není jen otázka psaní, jsme zkrátka časové bytosti. Nikdy se nedohodneme s někým, kdo přichází z jiného času, kdo je ponořen do minulosti. V literatuře se autorovo vnímání času velmi dobře pozná - například Hrabal je zcela zřetelně zaměřený na minulost, tam je to vyprávění, uzavřená historie, která už ho nemůže zranit. On se totiž budoucnosti do značné míry obával. Vladimír Strnisko mi jednou vyprávěl, jak se Hrabal před cestou do Ameriky ze samé trémy tak opil, že spadl do výkopu a na letiště dorazil zkrvavený. V minulosti si byl zkrátka jistější. Naopak třeba Havel přímo říkal, že on není Hrabal, že nedokáže vyprávět příběhy, on hleděl do budoucnosti. A například Vančura, to je zase zářivá přítomnost. Čas zkrátka nelze odsunout. Jsou to ty Mikuláškovy popravčí špalky na pasece, na nichž jsou vidět léta zarostlá v kmeni.
A.cz: Používáte jako náměty nejrůznější dějinné chvíle, první světovou válku i nedávnou minulost. Co ty příběhy roztroušené v čase spojuje?
Mě vždycky přitahovala období ohroženého bytí, všechny ty zrůdnosti konzumní společnosti, která už neví, jak dál. Nejprve to bylo třeba španělské baroko, kupříkladu Calderón, nebo později italská renesance.
A.cz: Calderónovi a ostatním velkým autorům jste se hojně věnoval v překladatelské práci. V čem je překlad odlišný od vlastní tvorby?
Já to nějak moc nerozlišuji, překlad je pro mě stejně dobrodružná cesta. Je to rozhovor s textem, podobné hledání, při němž odstoupíte od sebe sama. Domnívám se, že je to stejný proces vstoupení do těla jazyka jako při tvorbě vlastního textu. Vždy je to cosi, co nosíte v sobě. A pro to cosi se pokoušíte najít tu správnou formu. Překladatelská práce se dle mého názoru nedá takto přísně oddělit, zvláště překládáte-li poezii, protože báseň se dá přeložit zase jen básní. A to má k původní tvorbě velice blízko.
A.cz: To se vám asi zřetelně vyjevilo při práci na ohromném Dantově opusu Božská komedie.
Dante mi v životě nesmírně pomohl, protože mě jím vlastně provázel; překlad Božské komedie byl úkol, který trval s většími či menšími přestávkami padesát let. A celou tu dobu mě neskutečně naplňoval, protože se v něm zračilo ono ohrožené bytí Dantových současníků, které mě stále láká a zajímá. A navíc je v něm jistá životná záchrana, protože vás naučí fungovat jako onen čtverhran, jenž stojí, ať vržen jakkoli.
A.cz: Přeložit tak rozsáhlý a komplikovaný text ale jistě nebylo snadné. Jak jste s ním bojoval?
Ta kniha je jako obrovská katedrála a každý její zpěv je kouskem veliké stavby. Pochopitelně tedy přicházely momenty, kdy jsem nevěděl, kudy dál. Když jsem počátkem šedesátých let podepsal v Mladé frontě smlouvu na překlad Pekla a začal pracovat, najednou jsem hleděl do textu s pocitem, že to nedokážu. Nejprve jsem se pustil do pátého zpěvu, abych nepokazil hned začátek, a deset dní jsem si ho zoufale přehazoval ze všech stran. Byl jsem přesvědčen, že ten překlad zkrátka neudělám, až jsem najednou přišel na to, že Francesca da Rimini v tom pátém zpěvu vzlyká, že zpěvnost veršů ukazuje, jak polyká slzy. V tu chvíli se mi text začal otevírat, přišel mi vstříc. A to je to nevysvětlitelné tajemství překladu.
A.cz: Překladatelská činnost tvoří stěžejní část vaší tvorby. Považujete ji i vy sám za stěžejní?
To se nedá takhle říci, ono to spolu velmi úzce souvisí. A navíc jen tím, že jsem se celý život věnoval více věcem, jsem se dokázal nějak uživit. Ačkoli byly i tvrdé okamžiky, protože mi mnohdy zakázali texty, na nichž jsem pracoval půl roku, a já se při tom staral o dvě děti. To se mi paradoxně vrací i teď, takže už raději odmítám překládat poezii. Nejsem ji totiž schopen dělat po kouskách, tudíž skutečně po celou dobu chodím se zápisníkem v kapse a neustále se mi ten text promítá v hlavě. Když se pak po takovém překladu Corneille pro brněnské národní divadlo dozvíte, že se měnil ředitel a s ním i plány, takže se dva tisíce veršů zahodí, přijdete o elán.
A.cz: Co s tím, když přijdete o elán?
Nic. Už je to pro mě zkrátka spíš břemeno a raději bych psal prózu či poemy.
A.cz: Poemy? To jsou vaše další plány?
Na nich jsem pracoval posledních pět let, je to asi dvacet příběhů nerýmovaným veršem, k němuž mě dovedl Dante, ale třeba i Erbenovy básně - pochopil jsem, že je-li nutné stmelit myšlenku do jednoho řádku, není to pak přespříliš rozkošatělé. Pro mě jsou tyto poemy v jistém smyslu i závěť, psal jsem je spíš pro sebe. To, že některé z nich postupně vycházejí, je zásluha Jana Němce z časopisu Host, který se mě při rozhovoru o Božské komedii zeptal, co dělám, a začal se o to více zajímat. Sám bych se k tomu už nevracel, byla to jen moje vnitřní potřeba.
A.cz: O psaní vůbec hovoříte jako o jakési nezbytnosti. Vnímáte ho tak?
Je to nezbytnost. Jsou to milostné dopisy, kterých jsem za svůj život napsal stohy, nevím proč, možná je ani nikdo nečetl. Už v mládí jsem objevil touhu popsat věci okolo sebe. Vlastně je to pro mě tajemství. Neumím vysvětlit, proč píšu, jen vím, že mě to baví, asi tak jako někoho baví hrát na klavír. Život je zvláštní věc - kus hmoty, který hnětete, a když to děláte s radostí, tak to tu nějak zůstane. Eugenio Montale má jednu krásnou báseň, v níž říká, že co bylo jednou napsáno, nezmizí. Já tomu věřím.
