"Nevěřili byste, jak je to vzrušující," říká dvaasedmdesátiletá autorka, kterou mladší generace znají především díky devět let starému projektu The Artist Is Present. Tehdy mlčky a bez pohybu seděla dohromady 736 a půl hodiny v newyorském Muzeu moderního umění a dívala se do očí návštěvníkům, kteří proti ní usedali na prázdnou židli. Tuto akci nyní na chvilku zopakovala v Bělehradě.
Do města, kde se roku 1946 narodila dvěma vysoce postaveným komunistům, se Marina Abramovićová v průběhu let vracela jen soukromě, aby navštívila rodinu. Teprve teď jí Bělehradské muzeum současného umění uspořádalo výstavu.
"Přijíždím s otevřeným srdcem. Není to snadné, je v tom spousta nostalgie a vzpomínek," řekla agentuře AP umělkyně, která v někdejší jugoslávské metropoli začala a později v Záhřebu rozvinula experimenty se zvukem a performance.
"Jednou jsem ležela v trávě a pozorovala jsem mraky, když přes ně přeletělo několik letadel a zanechalo po sobě krásnou stopu. Tehdy jsem si uvědomila, že jako prostředek k tvorbě mohu využít všechno, že není nutné omezovat se barvou a plátnem ve studiu," vzpomíná.
Roku 1973 obdržela pozvání na mezinárodní festival do Skotska, kde předvedla odvážnou performance s noži nazvanou Rhythm 10, při níž se občas pořezala. Také se tam setkala se známým německým umělcem Josephem Beuysem. "Našla jsem absolutní svobodu. Uvědomila jsem si, že mé tělo nezná hranice, že na bolesti nezáleží, a to mě okouzlilo," vzpomínala před třemi roky ve své autobiografii, jak ji návštěva Skotska proměnila.
"Z té překypující energie jsem byla jako opilá. Věděla jsem, že žádná malba, žádný objekt, který bych vytvořila, mi tenhle pocit nenahradí. A proto jsem se rozhodla tímhle směrem jít i dál," vysvětlovala autorka, která pak roku 1975 emigrovala na Západ, nejprve do Amsterdamu. Později působila v Austrálii, Brazílii, Číně či Japonsku, roku 2000 se přesunula do New Yorku.
Už minulý měsíc v srbském týdeníku Nedeljnik zveřejnila otevřený dopis, v němž současnou výstavu označuje za svou nejdůležitější od přehlídky v newyorském Muzeu moderního umění. "Chci hlavně mladé generaci ukázat, co jsem celé ty roky dělala," píše v dopise.
Deník New York Times v aktuální reportáží líčí, jak je teď Abramovićová v Bělehradě neustálým předmětem pozornosti. Sotva jí číšník v restauraci donese jídlo, hned přispěchá znovu, tentokrát s prosbou o autogram. "Pak dorazila zpráva, že fanoušek její asistentce do bytu nechal doručit 44 flašek brandy, jednu za každý rok od chvíle, kdy naposledy vystavovala v Bělehradě," ilustrují New York Times, podle nichž se teď Abramovićová skví na titulkách všech místních deníků a pravidelně je zvaná do televize.
Retrospektivní výstava v Bělehradě zahrnuje přes 120 videí, fotografií, maleb, objektů a za pomoci najatých herců také rekonstruuje slavné performance. Jedná se o stejnou přehlídku, která roku 2017 začala ve Stockholmu a od té doby ji v Dánsku, Norsku, Německu, Itálii a Polsku vidělo přes půl milionu lidí. Bělehrad představuje poslední zastávku.
Pro současnou srbskou metropoli, kterou ještě v roce 1999 bombardovalo NATO ve snaze zabránit vraždění albánských obyvatel Kosova, to podle agentury AP představuje zásadní kulturní událost. New York Times dokonce píší, že bělehradské muzeum, které bylo po rekonstrukci otevřeno teprve předloni, muselo kvůli Abramovićové dočasně přesunout celou stálou expozici do depozitáře, aby slavné rodačce udělalo dost prostoru.
"Marinina výstava všechno změní," věří ředitel muzea Slobodan Nakarada, který očekává až 150 tisíc návštěvníků - tedy víc, než kolik instituce přivítala za celý loňský rok.
Podle kritiků je výstava příliš nákladná a pouze posiluje mediální obraz současné srbské vlády. Právě její premiérka Ana Brnabićová vloni Abramovićovou pozvala, aby výstavu do Bělehradu přivezla.
"Nejsem politička, jsem umělkyně," říká Abramovićová, která doufá, že její projekt pomůže zviditelnit místní uměleckou scénu. "Ukáže politikům, že když do umění zainvestují, dostanou kvalitní výsledky."
Abramovićová do retrospektivy zařadila díla, která považuje za nejlepší nebo jež byla inspirována Balkánem. Například performance nazvanou Balkan Baroque z roku 1997, kdy mlčky seděla na hromadě zkrvavených zvířecích kostí. Šlo o kritiku etnických čistek, které následovaly po rozpadu Jugoslávie. Autorka za dílo, jímž roku 1997 na Benátském bienále reprezentovala Srbsko a Černou horu, získala cenu Zlatý lev.
Přehlídka též připomíná díla, která Abramovićová vytvořila v letech 1976 a 1988 se svým tehdejším partnerem, německým umělcem Frankem Uwem Laysiepenem řečeným Ulay.
Jednou se třeba svlékli a nazí stáli u vchodu do muzea, čímž návštěvníky nutili, aby se o ně při vstupu dovnitř otřeli. Performance teď v Bělehradě opakují dva mladí Srbové.
Stejně tak současná přehlídka připomíná performance z roku 1974, kdy Abramovićová před diváky v italské Neapoli postavila na stůl 72 předmětů. "Můžete je na mě použít, jak se vám zlíbí," instruuje přihlížející, kterým nabízí možnost vzít do ruky žiletku, nůž nebo nabitou pistoli.
Lidé jí tehdy třeba uřezávali části oblečení. "Pokud to necháte na lidech, jsou schopní vás zabít," konstatovala po performance Abramovićová, která tím chtěla odhalit právě temnou, podle ní vrozenou vražednou povahu člověka.
Jak připomíná agentura AP, v jiných performance se Abramovićová pořezala, křičela, obklopovala ohněm nebo vlastní tělo pokryla medem a listy. To vše proto, aby testovala hranice sebe sama i toho, co ještě snese publikum.
"Byla jsem přesvědčená, že umění musí člověka znejisťovat, že mu musí klást otázky a ukazovat směr," vysvětlila ve svém životopisu, proč tak často vystupovala nahá nebo se dobrovolně ohrožovala. Protestovala tím prý proti dobovému chápání umění jako něčeho především esteticky krásného.
Právě proto teď při zahájení bělehradské výstavy jedna mladá žena seděla na židli ve foyer muzea a křičela: "Umění musí být krásné, umělec musí být krásný," přesně jako to Abramovićová učinila roku 1975 při stejnojmenné performance.
Jiní herci připomněli její o dva roky mladší akci Relation in Time, kdy si se spolupracovníkem Ulayem vzájemně propletli vlasy a sedli si zády jeden k druhému. Abramovićová a Ulay takto nehnutě vydrželi po dobu 17 hodin.
"Nechtěla jsem v pravém slova smyslu retrospektivu. To zní hrozně smutně, jako když už to balíte," dodává nad současnou přehlídkou Abramovićová.
"Proto jsem si do názvu vypůjčila slovo čištění. To je dobrá metafora. Očistíte své dílo od špatných kusů a necháte jen ty, které považujete za kvalitní," vysvětluje autorka, která prý neplánuje odejít do důchodu, a tak "nejspíš zemřu při práci".
Marina Abramovićová: The Cleaner
Muzeum současného umění, Bělehrad, výstava potrvá do 20. ledna 2020.
