Vídeň (od našeho zpravodaje) - Bližší pohled odhalí, že Basquiat znázornil vlastní podobiznu štětcem na kus papíru, otrhal okraje a cár nahrubo nalepil na plátno. Kolem jsou stále vidět cákance lepidla.
Jde o autoportrét z roku 1983, kdy třiadvacetiletý autor platil za nejvýraznější talent v oboru. Cena jeho obrazů exponenciálně rostla, o rok dříve se stal historicky nejmladším vystavujícím na prestižní přehlídce Documenta v německém Kasselu, kde se představil jako první Afroameričan.
Svůj obličej zredukoval na symbol, poučeně při tom balancoval mezi africkým "primitivním" uměním a křesťanskou ikonografií západního světa. Někteří historici autoportrét vnímají jako reakci na vera icon, latinsky pravý obraz Kristovy tváře, jak bývá označován ztracený portrét Ježíše od nizozemského malíře Jana van Eycka.
Newyorská celebrita Jean-Michel Basquiat, který žil v letech 1960 až 1988, se tímto plátnem ale především stylizoval do jedné z mnoha anonymních tváří černošské diaspory v Americe, do potenciální oběti rasismu a systémového násilí ze strany převážně bílé policie. Právě sociální nerovnost je jedním z témat výstavy v Albertině, která zapůjčila pět desítek obrazů. Vybrali je kurátoři Dieter Buchhart a Antonia Hoerschelmannová.
Na černých životech záleží
New York se v polovině 70. let minulého století kvůli ekonomické stagnaci přiblížil bankrotu, radnice propustila desítky tisíc lidí, z města emigrovaly stovky tisíc obyvatel. Tamní kriminalita se rozbujela podobně jako umělecké podhoubí kolem klubů CBGB, Mudd, Tribeca a dalších center undergroundu.
Když se začátkem následující dekády hospodářská situace začala narovnávat, starosta Ed Koch vyhlásil válku sprejerům, jejichž tagy a piecy neboli podpisy a díla se staly synonymem kulis zločinu. Odkazem tohoto období je osud Afroameričana Michaela Stewarta, kterého roku 1983 policisté v centru města zbili tak brutálně, že skončil na 13 dnů v kómatu a vzápětí zemřel.
Pětadvacetiletý "writer" pocházel ze stejného okruhu jako Keith Haring a Jean-Michel Basquiat, jenž se do povědomí newyorské umělecké komunity propsal coby polovina dua zvaného SAMO©. Na rozdíl od mnohých ale Basquiat u street artu nezůstal, také maloval.
Zatímco jeho obraz zvaný Defacement (The Death of Michael Stewart) lze v Albertině vidět pouze zmenšený na informačním panelu, hned v prvním sále visí La Hara, pojmenované podle portorického slangového výrazu pro policistu. Basquiatova matka se narodila v New Yorku do portorikánské rodiny, otec pocházel z karibského ostrova Haiti - syn tak od dětství plynně mluvil anglicky, francouzsky a španělsky.
Uniforma a hruď běsnícího strážníka zabírají téměř celou malbu, jako by chtěly pohltit vše na dosah. Několik svižných tahů štětce vedle postavy naznačuje vězeňské mříže. Bílému policistovi svítí oči rudě a nemá daleko k filmovému Terminátorovi, přestože toho režisér James Cameron uvedl do kin až o tři roky později.
S tímto dílem sdílí sál další figurální výjev, tentokrát spíš archetypální postavy nazvané Pater, což latinsky znamená otec. Vedle visí portrét válečníka, opodál náčelník v bojovém postoji hrozí kostí v ruce. Na hlavě má zlatou korunu, symbol, jímž Basquiat svým charakterům propůjčoval vznešenost, důležitost a důstojnost, která jim v reálném životě chyběla. "Hlavní postavy většiny mých obrazů jsou černé. Uvědomil jsem si, že jsem za svůj život viděl jen minimum maleb, na kterých by byli černí lidé," cituje ho katalog.
Pokrývač všeho
Basquiatovy práce překypují šiframi a příběhy, z vídeňské výstavy ale vychází především coby vypravěč, jehož primárním jazykem je radikální obrazivost. Díla působí, jako by vznikala v horečnatém záchvatu. Každý tah je cítit lehkostí a samozřejmostí, stejně jako odhodláním a odevzdáním se. I po více než 40 letech od dokončení díla vibrují barvami.
Víc než u jiných malířů pro Basquiata platí, že tvůrčí proces je nedělitelnou součástí díla. V ateliéru měl neustále puštěnou televizi i gramofon a zatímco poslouchal zprávy ze světa podkreslené klasickou hudbou, jazzem nebo hip hopem, soustředěně korzoval štětcem po plátnu, ryl do barvy, psal, trhal.
Malby se mu válely na zemi a běžně po nich chodil. Tradují se vtipy, jak lze jeho dílo datovat podle otisku bot, které zrovna nosil. Jen minimum výtvarníků se ke svým obrazům chová tak neuctivě.
Basquiat se při tvorbě proměnil v pomyslné médium, skrze které se všechny vjemy a myšlenky vrství na plátno. "Obraz začnu a pak ho dokončím. Při práci nemyslím na umění. Snažím se přemýšlet o životě," tvrdil. Jeho přátelé vzpomínají na výrazná gesta a pohyby při práci, jako by popisovali tanec nebo balet.
Už od dětství nanášel vizuální informace na vše, co měl v dosahu, a jako pokrývač k malbě přistupoval až do konce života. Plátna napínal na deformované rámy, maloval na zdi, lednice, televize, skříně, helmy pro americký fotbal, okna, mikiny. Jeho výraz si tak udržel živelnost ulice i v prestižních galeriích, s čímž umělci vycházející ze street artu bojují dodnes.
Stejně tak se Basquiat často vztahoval k velkým mistrům. Například malba na nalezené objekty odkazuje k takzvaným readymades Marcela Duchampa. Tuto posedlost však v Albertině připomínají "jen" slavné dveře Pork z roku 1981.
Štětec jako zbraň
Přestože výstava se jmenuje Retrospektiva, soustředí se zejména na velkoformátové olejové malby z první poloviny 80. let. Přehlíží iniciační a streetartovou epizodu, komiksové a spirituální kresby i koláže, které Basquiat vytvářel, než se stal zázračným dítětem newyorské avantgardy.
S postupujícími sály a lety se výjevy zjednodušují, částečně i proto, že nestačil uspokojovat poptávku. Na intenzitě jim to ale neubírá, spíš lze mluvit o tříbení stylu.
Jeden z klíčů k pochopení výtvarníkova projevu může poskytnout hudba. Basquiat namaloval možná stovky obrazů s touto tematikou. Většina jich momentálně visí na výstavě Seeing Loud: Basquiat and Music, již do 19. února hostí muzeum v kanadském Montréalu. Rytmus, texty a hudební prvky jsou však zakořeněné už v jeho rukopisu.
Největší vášní mu byl bebop, jazzový styl kladoucí důraz na improvizace a zběsilá tempa. Černé muzikanty v polovině 40. let minulého století přestalo bavit přehrávání populárních standardů, toužili se oprostit od role bavičů a stát se uznávanými umělci. Dokud stáli na pódiu, publikum jim tleskalo. Do klubu ale mohli vcházet jen zadními dveřmi s označením "pro barevné" a po koncertech spávali v autě, protože kolem byly samé hotely pro bělochy.
Podobné odtržení zažíval Jean-Michel Basquiat ve světě umění, který na Západě dodnes ovládají výtvarníci, kurátoři a sběratelé převážně bílé pleti. Přestože dnes se jeho obrazy zdají neodolatelné a známe jej jako prvního Afroameričana, který v tomto bytostně konzervativním prostředí prorazil, ve své době byl pro mnoho galeristů příliš nekonformní a nemálo institucí jej nebralo vážně nebo ho rovnou odmítalo.
Bebopoví muzikanti při improvizaci působili, jako by je nic nemohlo spoutat. A podobně v Albertině promlouvají Basquiatovy obrazy. Jejich autor přitom zároveň používal barvu a štětec jako zbraň - proti využívání druhých, konzumu, systémovému rasismu či policejnímu násilí.
Samply štětcem, skreče voskovkou
Zatímco bebop se zrodil za války a za Basquiatových časů už představoval hudbu minulosti, hip hop se měnil ze subkultury v kulturu. Na přelomu 70. a 80. let to byl svěží zvuk černé komunity. Když New York ekonomicky stagnoval, kvůli škrtům v sociální oblasti a vzdělávání se mimo jiné rušily volnočasové aktivity pro děti a teenagery včetně hudební výuky. Mladí se neměli kde učit hru na nástroje, novou hudbu museli vykřesat z té staré. Basquiatova malířská technika v mnohém připomíná experimentování prvních hiphopových diskžokejů.
Ve svých obrazech "sampluje" slavné malíře, remixuje realitu do krásných a úderných výjevů. Hrubé zacházení s plátny zase může evokovat skrečování, při němž se jehla gramofonu mihotá v drážce vinylu a vytváří nový, pronikavý zvuk.
Symbol zlaté koruny, který je v Albertině k vidění pouze na několika plátnech, pak perfektně vystihuje dobu, kdy každý sprejer toužil být králem své čtvrti nebo rovnou celého New Yorku. Rapeři se nezdráhali dát najevo svůj úspěch zlatem, což je dodnes leitmotivem žánru. Basquiat už v rané fázi hip hopu konstruoval svět, v němž i černí mohou být šlechtici.
Kosti máme všichni stejné
Při pohledu na plátna La Hara nebo Irony of Negro Policeman člověku naskočí písně jako Fuck Da Police od skupiny N.W.A. nebo Cop Killer nahraná metalovou kapelu Body Count s raperem Ice-T. O smrti černochů rukama bílých policistů pojednává mnoho hiphopových skladeb - z poslední dekády třeba Alright, neoficiální hymna hnutí Black Lives Matter od Kendricka Lamara.
Jean-Michel Basquiat sice hip hop poslouchal, jako samouk narušující zavedené formy měl ale něčím blízko k newyorské hudební avantgardě, která tehdy brojila proti trendům takzvané nové vlny. Kapely žánru zvaného no wave vytvářely pomyslnou antihudbu: nekoordinovaný a agresivní hluk. Jejich členové často ani neměli ponětí, jak se na nástroje hraje. Nevydávali alba, jejich nahrávky fungovaly spíš jako scénický soundtrack avantgardních filmů. No wave byl žánr stejně vizuální, jako hudební.
Sám Basquiat hrál na klarinet a kytaru, aniž by je ve skutečnosti ovládal, v kapele Gray. "Dělali jsme naštvanou, vřískavou, hlasitou a konfrontační hudbu. Občas to bylo jemné, ale spíš v minimalistickém slova smyslu," vzpomínal filmař Michael Holman, který s ním soubor založil.
Vystupují dodnes a jmenují se podle knihy Grayova anatomie, klasické učebnice lidské anatomie od anglického doktora Henryho Graye z 19. století. Basquiatovi ji dala matka, aby měl co číst v nemocnici, když ho v sedmi letech srazilo auto.
Právě odtud pochází všechny "rentgenové" postavy na jeho obrazech. Výtvarníka od dětství fascinovala stavba lidského těla, z velké části proto, že uvnitř jsou všichni stejní - bez ohledu na barvu kůže na povrchu.
Jedním z nejpůsobivějších výjevů v Albertině je diptych Grazing - Soup to Nut zobrazující "prosvícenou" kostru hyeny z profilu. Jedna strana hýří barvami, kromě téměř secesního dekoru tu však lze rozeznat také mapu střední Afriky. Nápis "salt" odkazuje na Nigérii, jejíž historii zásadně pokřivil obchod s otroky a solí. Levý obraz je černý, hlava šelmy připomíná klátící se vesmírnou loď, z jednoho otvoru odpadává jakási zelená hmota. Mechanická hyena se nabízí jako symbol kapitalismu, který vše požere.
I když jsou Basquiatovy obrazy cirka čtyři dekády staré, dodnes je jim instinktivně rozumět. Hrají křiklavými barvami, obsahují úderné slogany, pracují se zkratkou. Stejně aktuální jsou témata, která v mnoha vrstvách předávají.
Záplava informací může připomínat nekonečné zdi a vlákna sociálních sítí. Lidský mozek na tak intenzivní přísun vjemů není stavěný, tohle ale není internet, nýbrž výstava, která se ve střední Evropě nemusí opakovat klidně desítky let. Věnovat jí pár hodin může být vyčerpávající, na rozdíl od brouzdání v digitálním balastu ale stejným dílem uspokojující.
Výstava
Basquiat: Retrospektiva
Albertina, Vídeň, výstava potrvá do 8. ledna.
