reklama
 
 

Pokreslil Berlínskou zeď i newyorské metro. Vídeňská Albertina vystavuje práce Keitha Haringa

27. 5. 2018 18:25
Galerie Albertina ve Vídni připomíná nedožité šedesátiny legendy amerického street-artu Keitha Haringa. Přehlídka, která zahrnuje i nejstarší práce z newyorského metra, bude k vidění ještě necelý měsíc.

Vídeň - Nad neony ozářeným eskalátorem, který vede do suterénních sálů vídeňské galerie Albertina, visí dvojjazyčná cedule. Upozorňuje návštěvníky, že sestupují do výstavy, která není příliš vhodná pro nezletilé.

I tak je přehlídka věnovaná newyorskému malíři Keithu Haringovi plná žáků. Jejich učitelé usoudili, že odrostlým dětem víc prospěje seznámení s legendou amerického stylu street-art, než by jim snad ublížil pohled na symboly pánského a dámského přirození. Není to ostatně nic horšího, než co mohou denně vidět v postranních uličkách i tak vymydleného města, jakým je Vídeň.

Keith Haring po zdech čmáral často, ke konci života dokonce legálně - na pozvání (a za honorář) majitelů či městských správců. Jeho kreslení se ale lišilo od klasického graffiti: zpočátku vůbec nepoužíval spreje, nýbrž obyčejnou bílou křídu.

Začal s tím roku 1980, ještě jako student školy výtvarného umění, když jednou sešel do zastávky newyorského metra poblíž svého bytu. Zůstal stát jako omráčený před čistou, černou plochou v rámečku, které si nikdy předtím nevšiml. Černým papírem se v metru zakrývaly reklamní plochy, které si v danou chvíli nikdo nepronajal. Bylo to ideální místo pro obrazy - stačilo vytáhnout křídu a začít kreslit.

Haring tak našel svou každodenní adrenalinovou rutinu, která se pro něj stala tou nejlepší školou. "Trávil jsem v metru víc a víc času. Vymyslel jsem si trasu, obcházel stanici za stanicí a všude jsem kreslil," vzpomíná umělec ve svém životopisu.

Se sprejery měl společný prožitek nebezpečí. "Musíš kreslit, jak nejrychleji umíš, a nemůžeš nic smazat. Takže to musí být bez chyby. A musíš dávat pozor, aby tě nechytli," radil kreslíř, kterého ovšem policisté "sebrali" několikrát.

Na své ilegální začátky Keith Haring vzpomínal rád, zvlášť o pár let později, když se stal vyhledávaným angažovaným umělcem, známým ochotou podílet se na různých veřejně prospěšných kampaních.

Například newyorské radnici pomohl s propagací třídění odpadu. Pro kampaň vymyslel logo, motiv na samolepky, plakáty či placky, a také spolupracoval i na televizní reklamě. Když mu pak veřejně děkoval starosta města Ed Koch, proslulý bojovník proti graffiti, Haring mu podstrčil knihu Art in Transit dokumentující svou práci na "výzdobě" stanic metra.

Tuto reportáž o Keithu Haringovi roku 1982 odvysílala americká televize CBS. | Video: CBS

Mezi roky 1980 až 1985 autor pokreslil možná až deset tisíc reklamních ploch - jeho díla na zastávkách metra se v té době stala fenoménem. Nebyly to žádné dekorativní kresbičky, ale jednoduché siluety symbolizující člověka i zvířata v různých, často tísnivých situacích.

Haring vytvářel figurky, které se třásly strachem, byly ponižované, zašlapávané, bité, honěné. Za motivy často volil člověka s dírou v těle, štěkajícího psa, UFO, dítě, těhotnou ženu, televizor. Jako by sestavil všem srozumitelnou obrázkovou abecedu, podobnou emotikonům, jaké si dnes lidé posílají ze smartphonů.

Černé plochy panelů byly jako okénka komiksu, Haring kreslil příběh na pokračování - kdo chtěl, mohl jej sledovat na dalším a dalším začerněném panelu. "Tak jako si při pohledu na slunečnice člověk vzpomene na van Gogha, tak si v newyorském metru vybaví Keitha Haringa," prohlásil spisovatel William S. Burroughs.

I když kresby z metra měly být na očích cestujících jen po omezenou dobu, hodně se jich dochovalo jako výstavní artefakt. Nechybějí ani na nynější vídeňské výstavě: pečlivě zarámované, přesto autentické, s odrbanými rohy a místy smazanou křídovou linkou.

Na dalších obrazech, které většinou nejsou na tradičním plátně, ale na papíře či pogumované plachtovině, přibývají další figurky a především ostré, dokonale kombinované barvy. Keith Haring podřizoval formu svému sdělení, chtěl být srozumitelný každému, a tak používal maximálně zjednodušenou, absolutně lineární kresbu a poutavé, křiklavé a přitom k sobě padnoucí kombinace barev.

Jednou z dalších postav, které se objevují na barevných obrazech, je americký popkulturní symbol Mickey Mouse a jeho upravená verze Andy Mouse, odkazující na Andyho Warhola. Toho měl Haring ve velké úctě.

"Upřímně si myslím, že je Warhol nejdůležitějším umělcem od doby Picassa," prohlásil o třicet let mladší Haring.

Přes všechen obdiv byl pro něj Warhol zároveň lehce odpudivým příkladem umělce-byznysmena. Také Haring se stal popovým, avšak ne pop-artovým umělcem. Ve svých takzvaných Pop shopech prodával umění jako laciné plakáty či placky, propagoval umění přístupné všem.

Na rozdíl od Warhola šel ale do důsledků, neportrétoval slavné lidi, aby od nich následně inkasoval vysoké částky, naopak vedl workshopy pro studenty a účastnil se charitativních kampaní například pro UNICEF. Vystupoval též na akcích proti rasismu a apartheidu v Jižní Africe. Nesnášel záměnu umění za dobře obchodovatelnou komoditu.

"Umění není propaganda. Mělo by to být něco, co osvobozuje duši, provokuje představivost a povzbuzuje lidi, aby to nevzdávali. Oslavuje humanitu. Ne manipulaci," prohlásil Haring, který byl roku 1986 vyzván soukromým berlínským muzeem Checkpoint Charlie, aby pomaloval Berlínskou zeď - ovšem její západní stranu.

Za dohledu pohraničníka NDR, který jej přes zeď fotografoval, umělec namaloval sto metrů dlouhý lidský řetěz v barvách německé trikolóry.

Velké plochy pro amerického malíře nebyly žádným problémem. Nikdy si nechystal skici.

Picassův syn Claude viděl Haringa při práci a zjistil podobnost mezi oběma malíři: Haring, stejně jako Picasso, jakmile začal pracovat na obraze, maloval bez přestávky. Nedělal ani úkroky dozadu, aby z většího odstupu obhlédl, jak pokračující dílo vypadá. Prohlédl si jej, teprve když měl hotovo.

Dominantou současné výstavy ve vídeňské Albertině jsou obrovské, apokalyptické výjevy inspirované obrazy Hieronyma Bosche z přelomu 15. a 16. století. Také Keith Haring pokryl velkou plochu změtí nahých lidských těl, zvířat i fantaskních kreatur, jež se navzájem požírají nebo mučí. Dvě největší plátna na ostře žlutém podkladu pocházejí z let 1985 a 1986, tedy z doby, kdy už se Keith Haring dozvěděl, že je HIV pozitivní.

Keith Haring. The Alphabet

Albertina, Vídeň, výstava potrvá do 24. června.

Byl zván i na prestižní mezinárodní přehlídky jako Documenta v Kasselu či Benátské bienále. Vystavoval ve velkých muzeích v Austrálii a Tokyu, jeho dílo jeden měsíc zářilo na světelném billboardu na newyorském Times Square. Vytvořil i několik scén pro baletní představení.

Nejznámější ale zůstanou pomalované zdi, které na pozvání zdobil v mnoha zemích světa. Však se k němu hlásí už druhá generace tvůrců graffiti. Například londýnský writer Banksy již několikrát jako poctu Keithu Haringovi použil motiv štěkajícího psa.

Keith Haring zemřel v únoru 1990. Galerie Albertina jeho nedožité šedesátiny připomíná až do 24. června.

autor: Magdalena Čechlovská | 27. 5. 2018 18:25

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama