"Objevil jsem to ve starých skicácích. Často jsem kreslil kluky s velkou nulou na triku," přemýšlí Josef Bolf nad jedním z opakujících se motivů: většina figur na obrazech má v hrudi velkou díru.
"Ta nula mohla znamenat cokoliv, ale například opičí bůh Hanumán má v hinduistické mytologii také otvor v hrudi. Buď je prázdný, nebo jsou v něm Ráma a Sítu coby protipóly. Nejsem si jistý, jestli o tom mám mluvit," odkrývá opatrně spirituální vrstvu, zjevně jen jednu z mnoha. Ohledně příběhů, které znázorňuje, si je jistý pouze výchozími body.
Jedenapadesátiletý autor, jemuž samostatné výstavy připravily pražská Národní galerie i brněnská Moravská galerie, nikdy nezačíná nový cyklus s ucelenou myšlenkou. Styčné motivy mu vyvstanou pod rukama až při práci.
Z plátna na plátno nyní putuje například plechový rytíř. Vypadá trochu jako Plecháč z knihy Čaroděj ze Země Oz, pohádkový robot, který neměl srdce a v naději, že ho najde na cestách, se přidal k hrdince Dorotce. Bolfův plechový muž má hutný knír, podle autora jde spíš o rytíře. Jednou bojuje s kostlivci, jindy se v jeho plechové hlavě odráží tvář ženy - s velkou dírou místo srdce.
Zůstaly jen dveře a kočka
Na přehlídce v DSC Gallery doplňuje Bolfa o deset let starší německý malíř Michael Kunze. Spojuje je zájem o mytologii, architekturu, kinematografii, science fiction, fascinace vzdušnými a vyprázdněnými prostory i snová perspektiva.
Bolf představuje 18 maleb, které vytvořil v posledních dvou letech, většinou přímo pro tuto příležitost. Během pandemie covidu-19 se jako mnozí stáhl do sebe a vzpomínal na dětství. "Je tam izolace a všechno s ní spojené. Člověk se začne dívat dovnitř sebe a hledá v sobě nějaká opěrná místa," popisuje tehdejší rozpoložení.
Coby záchytné body mu posloužily záblesky minulosti. Například před plátnem Door Into (Benevolence) vytahuje mobilní telefon, aby našel přebal vědecko-fantastického románu Dveře do léta amerického spisovatele Roberta A. Heinleina, jejž za komunismu vydalo nakladatelství Odeon. "Obálku dělal Adolf Born. Nakonec mi z toho zůstaly jen dveře a kočka," srovnává knihu z dětství s vlastním obrazem.
Na dvou menších výjevech vedle lze zahlédnout odlesky hladiny vypuštěné Hostivařské přehrady, kam chodil jako dítě. Pařezy na obnaženém břehu působí nehostinně, strom prorůstá hlavou dívky, k divákovi otočené šíjí.
Obraz Empatetic Overlap zase inspiroval sci-fi film Solaris od Andreje Tarkovského, hned několikrát na něm levituje tvář herečky Natalje Bondarčukové. "To jsou momenty, které to celé začnou. Pak se tomu snažím nechat volný průběh. Mívám představu, kam by se to mělo vydat, ale jsem rád, když to dopadne úplně jinak," poznamenává Josef Bolf.
Jeho obrazy ještě nikdy nenesly tolik příběhů a motivů. Jako by do nich divák mohl vstoupit několika vchody, projít a vrátit se lehce změněný. Působí jako labyrinty vzpomínek, snů a nálad. Vyzařují klid. Velkým dílem i díky živějším barvám.
"Ty oranžové čárance trochu odkazují na komiks, na který jsem nedávno narazil a připomněl mi jiný komiks z dětství," říká výtvarník u obrazu Attempt Without Result, jež má díky hřejivým odstínům téměř gauguinovskou estetiku.
Přestože je tvořil během neveselého období, jsou paradoxně barevnější. Když měl před třemi roky poslední samostatnou pražskou výstavu Tušení stínu v Národní galerii, většinu pláten překrývala vrstva černé tuše, do níž vyrýval kresebné motivy. Nyní pracuje výhradně s olejem. Nechává ho pomalu zasychat, aby mohl vrstvy postupně zase odkrývat.
"Moje obrazy jsou barevné už asi pět let, jen to pod černou tuší nebylo vidět. Zjistil jsem, jak oddělit vrstvy olejomalby a postupně se do nich dostávat," popisuje zvláštní druh výtvarné archeologie.
Brána do jiného světa
Toto téma Bolfa spojuje s o deset let starším kolegou Michaelem Kunzem. Německý malíř vyrůstal částečně v Řecku, kde se jeho matka věnovala archeologii, otec vystudoval muzikologii. Hned první obraz v galerii DSC zobrazuje zašlé varhany trčící z vraku veslice ztroskotané na jakési mramorové terase. Kunzeho plátna představují velkorysé záznamy fantaskních staveb z leštěných hornin, mohou být například alternativní verzí antického období, které nikdy neproběhlo.
U masivní zrcadlové stěny stojí pingpongový stůl, jeden z motivů, které se už desítky let táhnou Kunzeho tvorbou. Spolu s deštníky a "dekonstruovanými" pomerančovníky, jež rostou odnikud nikam, je používá jako "mezery v narativu nebo černé díry", kolem nichž buduje své krajiny.
Ty bývají vzdušné, často bez lidí, fascinované okázalou architekturou, nad níž se vznáší zpěněné mraky nebo Slunce zatemnělá Měsíci. Prostor občas protnou paprsky energie. Akademickou kresbu staré školy narušuje Kunze abstraktními prvky, jež působí jako chyby v systému. Jako by se do zdánlivě dokonalého světa snažilo cosi prodrat. Formálně to připomíná snové krajiny Giorgia de Chirica oproštěné od naivistického výrazu.
Metafyzické krajiny se vztahují k realitě, respektive ke stavbám, jejichž monumentálnost přesahuje člověka. Německý malíř zmiňuje například hlavní nádraží v Miláně, jehož základní kámen v roce 1906 položil italský král. Během první světové války a hospodářské krize ale konstrukce vázla a budova nabývala na velikášství i komplexnosti. Nejvýrazněji během vlády Benita Mussoliniho, který nádraží toužil dokončit coby symbol nové fašistické Itálie.
Vedle Mussoliniho zmiňuje Kunze rumunského diktátora Nicolae Ceaușesca. Jako by se obrazy německého malíře snažily z totalitní architektury vypreparovat veškerou ideologii a zbyla jen nadpozemskost. Milánské hlavní nádraží ostatně skutečně fungovalo coby brána do jiného světa, bohužel ale v jednom z nejtemnějších období moderní civilizace - z tajného podzemního nástupiště Binario 21 fašisté vypravovali vlaky do koncentračních táborů.
"Snažím se najít spojení mezi imperiálním aspektem architektury a klasickými modernistickými povrchy, které jsou teď trochu ztracené," shrnuje Kunze.
Mytologie, které nechci znát
Architektura hraje výraznou roli také u Josefa Bolfa. Téma panelových sídlišť ho neopustilo ani desítky let poté, co se odstěhoval z pražského Jižního Města. "Prázdná prostranství mezi domy vytváří neobvyklé pohledy. Moje vnímání prostoru stále ovlivňuje estetika sídlišť," přiznává.
Jeho paneláky jsou pomyslnými okny do minulosti. Skutečná sídliště za desítky let zarostla stromy, původní a často štědré stavební materiály se obnosily.
Jako ozvěny minulosti vyznívají také děti s maskami na obličejích, které Bolf znázorňuje. "Vždycky jsem ty masky vysvětloval coby stylizaci do silových pozic, ale dneska jsou to prostě jen masky," přemýšlí nad posouváním svého tradičního motivu. "Člověk si uvědomí, že i jeho vlastní tvář je občas vlastně maska," dodává.
Povědomá témata na nových obrazech oživují jiná, například výrony energie. "Asi to tak nevypadá, ale jde o kusy překreslené z fotek Hubbleova teleskopu," konstatuje malíř, kterému se líbí staré a nedokonalé zobrazení vesmíru. "Zároveň jsou tam plameny, které figurují ve všech alchymických knihách coby symboly energie."
Na výstavě Josefa Bolfa a Michaela Kunzeho má vše spoustu významů, příběhy z nich ale musí uplést sám divák.
"Když jsem si jako malý s bráchou prohlížel knížky o umění, působily na nás všechny ty obrazy utrpení. My jsme ale nevěděli, proč ty postavy trpí. Neznali jsme legendy svatých, přesto nás to fascinovalo," líčí Josef Bolf pocit, který výstavu shrnuje možná nejlépe. "Tahle zkušenost je tady možná nejmarkantnější. Jsou to mytologie, které neznám a ani znát nemůžu," uzavírá.
Výstava
Josef Bolf a Michael Kunze: Nádech surreálna - Vzdálené světy včera a dnes
Kurátorka: Jane Nealová
DSC Gallery, Praha, výstava potrvá do 13. ledna.
