Praha - Prozaické knihy nominované na ceny Magnesia Litera - jejíž vítězové budou známi tuto sobotu - mají překvapivě jeden společný rys. Jsou cestovatelské. Způsob pojetí i cíle expedic jsou odlišné, ale pohyb se tu objevuje vždy.
|
Čtěte také: Magnesia Litera dala dohromady známá jména s debutanty Přehled nominovaných na cenu Magnesia Litera 2008 Pavel Šrut vypátral, kdo nám žere ponožky. Lichožrouti |
Michal Ajvaz bravurně lavíruje mezi skutečností a fantazií při své Cestě na jih. Tomáš Zmeškal podniká výpravu do minulosti a k důvodům, proč psát Milostný dopis klínovým písmem. Martin Ryšavý zůstal v přítomnosti, aby vydal zprávu o svých veselých i nebezpečných Cestách na Sibiř.
| Michal Ajvaz: Cesta na jih |
Kniha Michala Ajvaze, pohár napěněných příběhů, zkouší, co vše je možné napsat na téma putování. Popravdě, je to odyssea nástrah a překonaných obtíží i putování slepičky za kapkou vody pro nenasytného kohoutka, vznešená i bláznivá výprava do světa i za jeho hranice.
Fenomenolog a pohádkář Ajvaz zkušeně a promyšleně hledá skutečné v neskutečném, konečno v nekonečnu, jádro ve slupce, klíč i perlu. Podivný detektivní případ vraždy při představení baletní adaptace Kantovy Kritiky čistého rozumu odstartuje sled otvírání - dveří i minulosti.
Cesta na jih představuje postmoderní manýru spisovatelství, neboť jako ornament se rozvětvuje a možná nejvíc uspokojuje samotného tvůrce. Čtenář ať za pětisetstránkovým textem klopýtá, dere se jím a třeba jej zmateně odkládá; ať se děsí, že přeskočí-li část, vytratí se mu smysl; spisovatel je naplněn zvukem vlastního hlasu, čtenářova radost či bolest je mu lhostejná.
Vlastní text je rozdělen na dvě části: první díl nazvaný Dva bratři, druhý Města a vlaky. Zatímco první by bylo možné přirovnat ke kameni hozenému do vody, neboť události se zde rozbíhají jako vlny od středu, jímž je zmíněný vražedný útok; druhý spíš připomíná kutálející se a nabalující sněhovou kouli. Každé pootočení ukazuje další fasetu téhož.
Ajvazovo příběho-pravectví sice v Cestě na jih drží kontinuitu, čtenář se dozví, jak to vše bylo, ale přece zůstává ve střehu, že to není ten nejpodstatnější smysl díla. Ale tak je to u tohoto autora obvyklé. Požitek tkví v momentální konzumaci, v odbočkách a v rychlosti i v nebezpečí, že to všechno je jen mistrně nadýchané nic, ale třeba zároveň prostá radost z vrstvení.
Michal Ajvaz škrtá sirkou pod prskavkou a sleduje každou jiskru. Jeho kniha je skládačka matrjošek; text, jenž stravuje čtenáře i sám sebe.
| Tomáš Zmeškal, Milostný dopis klínovým písmem |
Debutant Zmeškal komponoval svůj Milostný dopis klínovým písmem jako pouť dotýkající se bolestných událostí, konkrétně zásahu totalitní moci do osobního života. Autor mapuje rozsah zraněné lásky, nepochopení, zvrácenosti; jasnou obžalobu nespravedlností napáchaných v 50. letech, jejichž důsledky zasahují do životů současníků, je ale z textu třeba namáhavě vypreparovat, protože autor ji překryl - odbočkami, vysvětlivkami, paralelami, podobenstvími.
Navíc celek nemá výraznou stavbu, jednotlivé pasáže působí spíš samostatně, i když hlavní postavy děj nakonec spojují. Autor se nemohl rozhodnout, jestli chce vypodobnit tragiku konkrétní doby, nebo vytvořit magický nadčasový obraz a podobenství.
A tak použil všechno: nesoustavnou chronologii, změnu vypravěčské pozice, žánrovou pestrost, do níž se vešel intimní dopis i odcizený popis, zkrátka postupy postmoderně ověřené. Své figury dosadil do navržených situací, charaktery upravil dle momentální potřeby, přičemž jim téměř nedovolil nějakou vlastní angažovanost.
Do rozpaků uvede i jazyk Zmeškalova textu. Ať zde mluví kdokoliv a v jakékoliv pozici, autor jeho řeč „vleče" skrze uctivou až sentimentální vznešenost, přes zátarasy klišé a pedagogických odboček, k doslovnosti, banalitám, opakování.
Zásadní motiv díla - zrůdnost moci, které nestačí ovládání, ale zvrhává se k sado-masochistické úchylce, toto nejmrazivější téma v sobě nese záblesk nadčasového zamyšlení o trýzni a perverzi. Škoda, že zde námět výrazněji nekrystalizuje, ale je v náznaku.
| Martin Ryšavý, Cesty na Sibiř 1.+2. |
Dvoudílný román dokumentaristy Martina Ryšavého vede čtenáře do destinací nejvzdálenějších. Protože vypodobňovaná místa autor prošel, je možné se na tuto dlouhou cestu pustit s důvěrou, že nepůjde jen o nebezpečný experiment.
Ryšavý prolnul ve svém textu dva zásadní motivy osobního života. Jde o jakousi shrnující reflexi čtyřicátníka s biografickými prvky, který má ledacos za sebou, ale pořád ještě pociťuje distanci k úplné zralosti a zodpovědnosti.
Druhým výrazným motivem je posedlost Sibiří, kam se Ryšavý opakovaně a občas až nedobrovolně vrací. Pouť je spojujícím a významným rysem tohoto díla, skvěle a nenásilně vedená mezi cestou do neznáma země i lidské duše. Intimitu poznání nenápadně koloruje exotika potkávání.
Autorův přístup čtenáře snadno získá, neboť působí přímočaře, nepoučuje, ale s radostí se svěřuje těm, kteří chtějí naslouchat všem těm uvěřitelně paradoxním příběhům a podivuhodně obyčejným pohádkám. Ostatně, pokud někoho napadne, jestli je to vše pravda, odpovědi se nedobere.
Cesty na Sibiř jsou o prožívání dobrodružství. Martin se vydává do této země s trochu furiantskou nezodpovědností a bez představ, co by chtěl najít. Trochu na zkušenou, trochu jako Honza z pohádky; jde do neznáma a vlastně ani neví, co hledá, jestli princeznu, poklad nebo zmoudření.
A jako „honza" postmoderního času k žádnému cíli nedojde; domů přiváží vzpomínky, kilometry natočených dokumentů, rozpor, zda kdesi v dálce zplodit dítě a možná ještě dluhy, bez moralismů a ponaučení.
Kompozice je jednoduchá, kniha poutá dynamikou i věrohodným tempem. Vypravěč na sebe prozradí ledacos, slabosti i neúspěchy, líčí vše s chutí, neunavuje, nenudí nepodstatným, netouží svého čtenáře „utlouct argumenty" ani dohnat k následování.
Jeho zpráva o Sibiři vyjde vstříc čtenářově představě o divokém zatraceném světě, o destrukci i neobjevených záhadách. Cestopisný a životopisný román je zprávou a vydatným čtivým soustem, jeho rozsah nepřekáží a závěrečné pozvání k dalším výpravám vábí.
