Právě v něm spočívalo Beuysovo umělecké gesto, jehož smyslem měla být proměna společnosti. Sklonit se až k základům světa, na které se zapomnělo, přestože se z nich rodí lidé a jejich pospolitost. Umění tu není proto, aby plnilo domy bohatých lidí a muzea, nýbrž k přetváření sebe sama a společnosti.
Přesto je dnes Beuysovo dílo - všechny ty osudové kameny a 7000 zasazených dubů, plsťové deky, tuky, sáňky či kovové kruhy - součástí významných světových sbírek. V Německu ho lze letos vidět na mnoha výstavách. Jedna začne v červnu v budově bývalého Hamburského nádraží v Berlíně, další budou ve Stuttgartu, Bonnu, Düsseldorfu, Essenu nebo Darmstadtu.
Každé akce a dílo Josepha Beuyse reflektovaly společnost. Vulgární primitivismus jeho přesvědčení, že "každý je umělec", se dá přeložit i do komplexního přemýšlení o společnosti. Dnes je samozřejmostí, v 60. a 70. letech minulého století, kdy se Beuys zapojený do hnutí Fluxus stal vedle Andyho Warhola nejzásadnější postavou moderního umění, však teprve vznikalo.
Umění chápal jako událost, v níž dochází ke kumulaci osobní i společenské energie, která může přinést změnu. Jeho cíle byly podobné terapeutické práci šamana, jenž vyvolá zlé duchy a přehraje jejich kakofonii, aby je společnost v dobrém zpracovala.
Někdy to musí i bolet, jak se Beuys přesvědčil na vlastní kůži, když při jedné akci na univerzitě dostal od studenta pěstí. Okamžitě to použil jako prvek své performance, včetně krve, která mu tekla z nosu.
K šamanovi patří i vzezření: u Beuyse to byly plstěný klobouk a vesta, které prakticky nesundaval. V jednom televizním rozhovoru je popsal jako umělecké insignie, vyjadřující počátek své umělecké cesty, který si pořád nese s sebou.
Úsměvně to působilo v kontrastu s německou měšťanskou konzumní kulturou, v níž se hodně mluvilo o tradicích a kořenech, přestože je prakticky nikdo nežil.
Mnoho Beuysových uměleckých vizí pochází z mystického myšlení rakouského filozofa a kritika Rudolfa Steinera. Jeho antroposofie a holistické pojetí existence člověka i světa, dnes využívané ve waldorfské pedagogice, Beuyse fascinovaly. Skrze ně jako správný ezoterik viděl společnost coby jednotný organismus, který lze léčit tím, že se také bude organicky tvarovat.
I proto je dnes Beuys pro spoustu německých odborníků jakýmsi průkopníkem spekulativního myšlení, které svým "nerozumem" podrývá základy klasické liberální demokracie. Něco na tom může být, zejména když se začne připomínat Steinerova blízkost k ekofašismu, proudu paralelnímu k Hitlerově mystice třetí říše. Vycházel z návratu k životu na vesnicích, ke komunám, v nichž dospívali vůdce SS Heinrich Himmler i další budoucí významní členové nacistické strany.
Beuys, jenž strávil druhou světovou válku jako dobrovolník u luftwaffe, z ekologického hnutí 20. a 30. let čerpal. Jazyk některých jeho přednášek, například té o Německu a jeho směřování, kde intenzivně odkazuje na moc jazyka a vztah k přírodě, zase připomínají heideggerovské "filozofování na polní cestě".
Propojování lidského, přírodního a božského, co jiného je umění, řekl by filozof Heidegger, kdysi okouzlený nacistickými vidinami, a Beuys by asi neprotestoval.
Možná i kvůli tomuto spodnímu temnému proudu byl Beuys přitažlivý a tak zásadně cloumal německou společností, plnou nánosů viny nacistické éry a starých společenských hierarchií, dusících přirozenou tvořivost lidí. Proto Beuys tak znejišťoval, a dokonce vyvolával strach či obavy.
"Umění má nakonec především politickou moc," řekl jednou přímo, přičemž mu nešlo o formování nějaké politické strany, nýbrž schopnost umění měnit myšlení a cítění.
"Miluji Beuysovu politiku," řekl jeho umělecký dvojník a antipod Andy Warhol, když se s Beuysem setkal roku 1979 v Düsseldorfu. "Měl by přijet do Spojených států a být aktivní tam. Měl by se stát prezidentem," dodal s notnou dávkou ironie.
Warhol, vytvářející z konzumní ideologie samostatnou estetiku, jakousi krásu plochosti; Joseph Beuys, "prosťáček z vesnice", poutník v klobouku, s vysokými botami a brašnou přes rameno, podrývající kulturu konzumu symbolikou odpadu, včetně toho lidského. Existují větší protiklady, které se přesto sejdou?
Beuysova snaha očistit mysl i tělo a přetvořit společnost nakonec mohla pomoct na svět úderné zelené politice, jejímž vrcholem byl vznik německé strany Zelených.
Experimentující provokatér, pro něhož bylo umění největší revoluční silou, protože je permanentní a nelze ho zastavit, se jako zelený vrhl na boj s atomovou energií a zbrojením. Dodnes má estetický půvab, když si člověk pustí klip k písni Sonne statt Reagan, Slunce místo Reagana, jejíž protiválečný text Beuys i zpívá. Čiší z toho naivní amatérský zápal mediálně toporného šamana a neopakovatelný design 80. let.
"Jsem blázen," říkal o sobě Beuys a myslel tím postavu šaška, enšpígla, který svou prostotou umožňuje ostatním, aby se viděli takoví, jací jsou.
Beuysovo bláznovství s jeho smrtí v roce 1986 nezmizelo. Ovlivnilo nejen spoustu lidí, kteří se vrhali do politiky s kritikou konzumu a dnes nejen v Německu mluví o svobodném demokratickém socialismu, ale také ty, kteří Beuysovo pojetí umění vzali za své a dál ho rozvíjí. V Česku by se jich pár také našlo, od Kateřiny Šedé po skupinu Ztohoven. Stoletý Beuys - a pořád vcelku živý.
K oslavám se připojil Goethe-institut
Virtuální galerii, která připomíná Josepha Beuyse, tento týden spustil pražský Goethe-institut. K vidění je on-line do konce roku a připomíná politické, společenské i ekologické otázk, které si umělec kladl. Ukazuje také jeho nejznámější díla jako Sociální plastiku a Sáňky z roku 1969, Kapital Raum 1970-1977 nebo 7000 dubů z roku 1982.
Beuys ve druhé polovině 20. století spoluutvářel podobu moderního umění. Česká veřejnost měla před sametovou revolucí jen omezené možnosti poznat jeho myšlenky. Své objekty tvořil nejraději z tuku, vosku či plsti. Tyto materiály poznal na vlastní kůži za druhé světové války, když byl jako radiotelegrafista luftwaffe sestřelen nad Krymem a dostal se do péče místních Tatarů. Umělce tento zážitek formoval na celý život.
Po návratu z fronty se Beuys zapsal na výtvarnou akademii v Düsseldorfu a zpočátku se protloukal s obtížemi. Jeho tvorba, která výrazně rozšířila hranice výtvarného umění, mu však postupně pomohla překonat válečná traumata. Byl také významným pedagogem a propagátorem politického, mytologického a filozofického přesahu umění.
Slavné se staly i jeho performance a happeningy. Při tom nejslavnějším strávil několik dní v newyorské galerii s živým kojotem. Akcí chtěl podnítit dialog mezi moderní Amerikou a Indiány.
K hnutí Fluxus se kromě Beuyse řadí Milan Knížák, který jako někdejší ředitel Národní galerie v Praze pomohl nakoupit Beuysův objekt Auto z roku 1969, Knížák za nákup čelil kritice kvůli údajně vysoké ceně. Galerie za dílo zaplatila mezi lety 2003 až 2005 v několika splátkách 15 milionů korun. Další práci Josepha Beuyse je možné vidět v lidické sbírce výtvarného umění.
