reklama
 
 

Josef Šíma se prolnul s pařížskými básníky. Výstava připomíná slavného modernistu

3. 5. 2019 17:07
Když v roce 1930 malíř Josef Šíma otevíral svou pařížskou výstavu nazvanou Záhada tváře, o úvodní slovo požádal básníka Rogera Gilberta-Lecomteho.

Stejnou službu by mu jistě rádi prokázali přední výtvarní kritikové tehdejší doby, Šíma ale věděl, co dělá. Gilbert-Lecomte měl pro jeho práce hluboké porozumění, a hlavně: nikdo jiný neuměl tak suverénně smazat hranice mezi obrazem a básní.

Pařížskou přehlídku plnou oduševnělých portrétů nyní v jedné ze svých částí rekonstruuje velká výstava, kterou ve Valdštejnské jízdárně v Praze připravila Národní galerie. Kurátorka Anna Pravdová na ní spolupracovala s Petrem Ingerlem, kolegou z Moravské galerie v Brně. Tam měla vloni premiéru pod názvem Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře.

Nynější pražská repríza je mírně rozšířená. Představuje nejen Šímovu francouzskou tvorbu, ve velkém rozsahu ukazuje i jeho rané práce.

Mezi prvotními portréty příbuzných a známých je například i povědomý mladík, budoucí herec a spisovatel Jiří Voskovec. "Mladý Josef Šíma trávil prázdniny na Sázavě u Voskovců," říká kurátor Petr Ingerle. Malíř byl starší a Jiří Voskovec k němu prý vzhlížel.

Z inženýra malířem

Překvapivou kapitolou proslulého modernisty, který žil v letech 1891 až 1971, jsou obrazy, na nichž se objevují parníky, vlaky a mosty vystihující malířovu prvotní fascinaci. Však se také Josef Šíma dříve, než dal definitivně přednost umění, stal inženýrem pro stavby silnic a mostů.

Původní profesi odráží i první obrazové dojmy z Paříže, ve kterých defilují nejen postavy a tváře obyvatel, ale také fragmenty velkoměstské architektury. Paříž si Josef Šíma nakonec vybral za svůj domov. Ve třiceti se tam natrvalo usadil, k čemuž mu pomohl také sňatek s Nadine Germainovou, dcerou knižní vydavatelky.

Kouzlo meziválečné Paříže, se širokými chodníky do půlky zastavěnými kavárenskými stolky, na výstavě ve Valdštejnské jízdárně zprostředkovává také tříminutový dobový film Andrého Sauvage Pařížské etudy.

Ve dvacátých a třicátých letech se Josef Šíma stal důležitým prostředníkem mezi českým a francouzským uměním, především mezi avantgardisty v obou zemích. Pařížský dopisovatel Lidových novin Richard Weiner seznámil Šímu se skupinou mladých umělců, někdejších spolužáků z gymnázia v Remeši, kteří si říkali simplisté.

Psali básně, kreslili a fotografovali ve snaze vystihnout pravdu lidského života bez zábran a omezení společenskými konvencemi. Experimentovali s drogami. Drastickými metodami, dušením či odpíráním spánku, se přiváděli do stavu změněného vědomí a své prožitky se snažili formulovat uměleckým výrazem.

Místo drog poezie

Duchovně založený a také o patnáct let starší Šíma si s mladíky porozuměl. Jeho cestou k postižení nadreálného světa se stala poezie, ke které měli simplisté rovněž blízko. Začali se scházet v Šímově pařížském bytě, který sloužil i jako ateliér, a společně založili skupinu Vysoká hra.

Vydávali časopis, jemuž český malíř vymyslel obálku se symbolem spirály. Ilustroval také vnitřní stránky. Díky Šímovi se vedle členů Vysoké hry - kterými byli kromě Gilberta-Lecomteho ještě René Daumal, Maurice Henry či Artür Harfaux - objevovali i čeští autoři. Šíma pro časopis překládal do francouzštiny básně Jaroslava Seiferta nebo Vítězslava Nezvala.

Část Valdštejnské jízdárny nyní evokuje pařížskou výstavu Záhada tváře v galerii Povolozki, kde roku 1930 Šíma představil soubor velkých, netradičních portrétů.

Vedle známých podobizen z českých sbírek, včetně portrétu Nadine, malířovy manželky, tu jsou i plátna zapůjčená z Remeše a Paříže. Šímovsky iluzivní a přitom vystihující obrazy představují dva zakladatele skupiny Vysoká hra, Reného Daumala a Rogera Gilberta-Lecomta. Podobizna druhého z nich je podle kurátorky ze všech nejduchovnější.

"Citlivá, křehká a bledá tvář básníka, zahleděná kamsi, kam divák nemá přístup, naznačuje básníkovo nenávratné odcizení světu," píše v katalogu k výstavě kurátorka Anna Pravdová.

Šíma podle ní do portrétu vtiskl "předtuchu jeho krátké existence". Drogově závislý Gilbert-Lecomte zemřel v pětatřiceti na infekci z injekční jehly. Zůstalo po něm několik sbírek básní a také textů vykládajících dílo Josefa Šímy. "Posuzovat malířství po malířsku se mi zdá nejtěžší urážkou, jakou lze malíři učinit. Nehledám zásadně v malíři nic jiného než básníka," napsal Gilbert-Lecomte do katalogu k původní pařížské přehlídce Záhada tváře.

Fotografka s tváří Hamleta

Rekonstrukce této výstavy oduševnělých portrétů, která se odehrála téměř před 90 lety, teď ve Valdštejnské jízdárně patří k tomu nejobjevnějšímu. Josef Šíma ve snaze vystihnout podstatu zobrazovaného člověka zašel nejdále v podobizně americké fotografky Berenice Abbottové, kterou znázornil s holým, zdánlivě průhledným trupem bez rukou i prsů.

Její tvář se zkoseným nosem a krátkým sestřihem vlasů má zvláštní, odevzdaný a současně odhodlaný výraz.

Šímovi se obraz tak líbil, že tvář z obrazu použil ještě jednou pro zobrazení Hamleta na divadelním plakátu. Výstava ale ve své době neměla jen příznivé ohlasy. Jak v katalogu připomíná kurátorka, Šímovy originální portréty se nelíbily Andrému Bretonovi a Louisi Aragonovi, zakladatelům slavné surrealistické skupiny. Aragon prý prohlásil, že Šímovo dílo považuje "za hodně slabé".

Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře

(Pořádá Národní galerie v Praze)
Kurátoři: Anna Pravdová, Petr Ingerle
Valdštejnská jízdárna, Praha, výstava potrvá do 28. července.

Kurátorka dodává, že surrealistům byl obecně portrétní žánr vzdálený a Šímova výstava se navíc konala v době definitivní roztržky mezi surrealisty a členy Vysoké hry. Aragonova slova tak byla možná víc projevem zášti než skutečného hodnocení.

Šímova výstava ve Valdštejnské jízdárně, která patří k nejrozsáhlejším letošním projektům Národní galerie, představuje ještě proslulé malířovy imaginární krajiny s kameny, vejci nebo krystaly.

autor: Magdalena Čechlovská | 3. 5. 2019 17:07

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama