Teď umělkyním "Válovkám" ke stému výročí narození uspořádala retrospektivní výstavu kutnohorská Galerie Středočeského kraje. V sobotu tam kromě katalogu bude pokřtěna kniha rozhovorů nazvaná Byly jsme dvě malý ho*na ve vysoký trávě. Novinářka Marcela Pecháčková roku 2009 zpovídala Jitku Válovou i přátele, kteří "o holkách" vyprávěli. A ona to průzračně, civilně zprostředkovává.
Díky tomu může i divák vnímat práci sester důvěrněji. Ne jako nedotknutelné dílo heroin českého malířství druhé poloviny 20. století, které vystudovaly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Emila Filly. A žily skromně, až chudě v ústraní, třeba z důchodu své matky, kdy neměly na uhlí a kupovaly si jeden oběd. Z něho daly maso psovi a samy se rozdělily o knedlíky. Zase si ale nezadaly s komunistickým režimem, který je odstavil z uměleckého provozu.
Své dělnické město začaly kreslit na přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy se povinnou četbou stal román Rudá záře nad Kladnem prezidenta Antonína Zápotockého, umělcům byl nařízen socialistický realismus a Jitka Válová se roku 1961 dokonce objevila v tehdejším oficiálním filmovém dokumentu nazvaném Nová krev a nová srdce. Zachycuje ji v Poldovce neboli kladenských železárnách, jak skicuje dělníky a potom s nimi diskutuje nad výsledkem.
V knize ale vzpomíná, kterak komunistická spisovatelka a svého času Kladeňačka Marie Majerová prohlásila, že sestry Válovy jsou vřed Kladna. "Já jsem jí to vrátila, ale to už byla po smrti, když jsem řekla: Marie Majerová byla kráva. A oni to dali na první stránku novin," vypravovala Jitka Válová.
Paradoxně právě Zápotocký roku 1954 koupil do sbírek Pražského hradu Květinu uhlovou kresbu nazvanou Na haldách, jak zmiňuje katalog ke kutnohorské výstavě, a od její sestry obraz Eva, o němž zase píše Pecháčková. Komunistický prezident též pocházel z Kladenska, jehož dělnické prostředí sestry dobře poznaly už koncem druhé světové války, kdy byly totálně nasazeny v Poldovce.
Do fabriky chodily také kreslit valcíře a hutníky. Jejich pohyby, stejně jako tíha i záře tekoucí žhavé suroviny, s níž dělníci pracovali, se staly základem tvorby Válových při zobrazování pohybu, objemů a v nich zhmotněné lidské sounáležitosti. Malířky však nezachycovaly revolučně odhodlané hrdiny socialistické práce.
"Nasáklé ovzduším Kladna, vytvářely v dynamice obrazů, kreseb a grafik metaforu zápasu člověka a ocele," psala roku 1966 teoretička Eva Petrová, když vystavovaly v pražské Špálově galerii, tehdy vedené Jindřichem Chalupeckým. Bylo jim už 44 let a konečně měly samostatnou přehlídku v opravdové galerii. Za dva roky ale přišla sovětská okupace a s ní odchod Válových z oficiální scény.
Kunsthistorička Petrová pojmenovala východiska sester, která se promítala i do jejich následné tvorby. A drží se jich také kutnohorská výstava. Podle Petrové zůstaly "zatvrzele v hmotě a nádherných silokřivkách skutečnosti, těžíce odtud tvary, linie a struktury". Také návštěvník GASK může v pohybech vyobrazených dělníků vidět spíš jakýsi balet se "stuhami" ze žhavé oceli než "práci, matku pokroku".
Ve valcířích odhalovala Petrová mytické postavy, jejichž pohyby a gesta mají obřadní, pradávný rytmus práce. "Toto prostředí bylo zároveň abstrakcí svými rozstříklými barvami a světly, tekoucím kovem, ohýbajícím se v krásných křivkách," líčila teoretička a tvůrkyním připisovala "zvláštní beatnictví zdejšího původu", kvůli němuž nedbají na konvenční pravidla "správného malování".
Petrová v textu zdůrazňuje i rozdílnou povahu malířek. Zatímco Květě přisuzuje nezdolnou vitalitu, pozemskost a konkrétnost, Jitku charakterizuje jako skrytější, méně postižitelný a méně průrazný zjev. Věčná nespokojenost s vlastní prací, nekonečné předělávání a zavrhování slibně začatých děl podle teoretičky prozrazují Jitčinu mimořádnou citlivost.
Ostatně tu sesterskou dvojlomnost Jitka Válová přímočaře glosovala v jednom televizním dokumentu. "Zatímco já jsem předělávala obrazy tak dlouho, až jsem je sprcla, Květa to ještě neměla dodělaný a už to podepsala," řekla. Jejich spolužačka z pražské UMPRUM, výtvarnice Adriena Šimotová, zase prohlásila, že Květa byla "taková dělnická realita" a Jitka metafyzik.
Osobnosti malířek se propsaly i do rozdílnosti figur či hmot na jejich kresbách nebo obrazech. Jitčiným protaženým, útlým postavám přisuzuje Petrová spřízněnost s prehistorickými kresbami, na což v katalogu k výstavě navazují svými texty kurátor GASK Richard Drury či geolog a esejista Václav Cílek. O Květě pak teoretička napsala, že staví předmětný svět svých obrazů z těžké hmoty. V té souvislosti zmiňuje francouzského modernistu Fernanda Légera. Ten masivnost figur ještě zdůrazňoval silnou černou linkou.
Jako by už tehdy Petrová předjímala malířčin rozměrný, légerovský obraz Rozháněč mraků z roku 1997, který uzavírá dílo Květy Válové a stejně tak i současnou výstavu v GASK. Kurátor Drury mu říká "nanebevzetí Golema".
Duchovní metafory jsou v souvislosti se vstřícnými a otevřenými charaktery sester časté. Podle herce Davida Prachaře, jenž je s rodiči navštěvoval už jako dítě, a Jitka ho dokonce roku 1962 portrétovala na společném obraze s jeho sestrou, sídlil v kladenském domě Válových v Bendlově ulici Bůh. Ten dům byl jako ostrov svobody, kam se nikdy nedostal smrad totality. A novinářka Pecháčková se tam při návštěvách setkala s andělem. "Jediným, kterého jsem se v životě směla dotknout," napsala o Jitce.
Duchovních základů díla se drží i kurátor výstavy Drury, podle nějž sestry Válovy "stále uvažovaly nad hranicí mezi první a druhou sférou". Retrospektivu pojal jako cestu o dvanácti zastaveních, jež je důležitější než cíl. Tím sice může být hotový velký obraz, ale přehlídka zdůrazňuje, jak se totéž téma projevuje také ve skicách, kresbách či grafikách. A využívá k tomu i dvě stovky drobnějších prací z více než sedmnácti stovek, které Galerii Středočeského kraje předloni věnovala Marie Vydrová, dědička sester Válových.
Richard Drury vytvořil obdobný koncept jako ve stálé expozici GASK nazvané Stavy mysli / Za obrazem. Do jednotlivých částí soustřeďuje práce, jež spojuje určité téma, často nehledě na dobu vzniku, a uvozuje je citáty. Třeba oddíl Proměna uvádí slova zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga, že o nejvyšší bytosti toho víme stejně málo jako o hmotě, ovšem nadpozemský svět je realitou a empirickým faktem, jen mu nerozumíme.
Kromě dělnických motivů z Poldovky výstava nazvaná Cesta předurčena osudem hned v úvodu představuje rané kresby průmyslového Kladna a okolí, Jitčiny studentské práce, kdy chodila na jatka skicovat psychicky vypjaté porážení zvířat, či reakci na sovětskou okupaci a následnou normalizaci za éry Gustáva Husáka - tehdy Květa malovala rozměrná plátna s velkýma očima, které člověka sledují.
Jsou tu expresivní lité kresby, jimiž Jitka v reálném čase spontánně reagovala na klasickou hudbu, kterou si zrovna pouštěla. Nechybějí Květiny biblické motivy a labyrinty či cesty, po nichž se pohybují anonymní, ve světě ztracené bytosti, jedna jako druhá. Všechny ty postavy sester Válových na sebe reagují nebo spolu nějak souzní, případně zápasí. Liší se ale objemem.
Podle Druryho Květa zhmotnila existenciální otázky do příznačné podoby člověka-balvanu, nehnutě smířeného s bolestí, jež zasáhne jeho skryté nitro. U Jitčiných postav kurátor mluví o "člověku-stonku", bytosti citlivě a okamžitě reagující na rány osudu.
V knižním rozhovoru k tomu rozdílu Jitka Válová říká, že Květa měla jít na sochařinu, protože se projevovala vyloženě sochařsky. "Ty její figury byly vždycky mohutnější, jednoduchý, nepopisný, a já je zase začala protahovat a spíš jsem dělala jen kresbu, malovala jsem jen výjimečně," vysvětlovala autorka.
Už roku 1945 v deníku označila umění za nemilosrdného soudce lidského svědomí. Kutnohorská retrospektiva je právě tím. Výstavou čistého uměleckého svědomí. V obrazech, kresbách i grafikách.
Výstava
Květa a Jitka Válovy - Cesta předurčena osudem
GASK, Kutná Hora, výstava potrvá do 19. března.
