Adriena Šimotová přetavila osobní tragédie v pozitivní umění

Ondřej Horák
20. 5. 2014 12:08
Dílo Adrieny Šimotové je protkané osobními i veřejnými tragédiemi. Přesto z něj dýchá až meditativní klid.
Adriena Šimotová.
Adriena Šimotová. | Foto: Profimédia

Nekrolog - V pondělí zemřela v 87 letech Adriena Šimotová, jedna z největších osobností českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století. Ve svém díle usilovně hledala nové cesty k pravdě až do posledních chvil života.

Dílo Adrieny Šimotové silně ovlivnily osobní i veřejné tragédie. Přesto z něj dýchá až zenový klid. „Téměř celý život jsem prožila v totalitách, každá byla jiná a každá byla stejná,“ reflektovala výtvarnice éru nacismu i komunismu. Přesto své dílo viděla jako pozitivní odkaz, který je oproštěný od estetizace. Ta by podle Šimotové zbytečně odváděla pozornost od obsahu a skutečného významu.

Zajímá mě i to, co tam není vidět

První výstavu měla v roce 1960 a ještě na konci 60. let se věnovala především malbě. Tehdy její obrazy hrály zářivými barvami, patrný byl i vliv amerického pop artu.

Už v té době ale její plátna z velké části zaplňovala bílá barva, která se pro její dílo stala kruciální. Pomocí různých odstínů bílé vytvářela nevyřčené ticho. „Zajímá mě i to, co tam není vidět, ale já vím, že to tam je,“ vysvětlovala Šimotová, která se často potýká s metafyzičnem.

Zásadní obrat pro Adrianu Šimotovou znamenal nástup 70. let. Oprostila se od klasických malířských technik a podobně jako například Yves Klein začala tvořit pomocí dotyku, svým vlastním tělem. Snažila s dílem splynout, vstoupit do něj. Plátno nahradil jemný papír, tapety nebo ložní prádlo. Netradiční a jemné materiály blízké lidskému tělu připomínají kůži, slupku, jíž je třeba prozkoumat a možná i oddělit od samotného těla, aby mohla promluvit duše.

Adriena Šimotová.
Adriena Šimotová. | Foto: ČTK

„Zdálo se mi, že přes člověka to sděluji lépe než například přes abstraktní umění, které jsem dělala v šedesátých letech,“ vzpomínala Šimotová. Svůj komunikační kanál našla v 70. letech a přivedly ji k tomu těžké životní zkoušky. V roce 1972 po vleklé nemoci zemřel její manžel, malíř a grafik Jiří John, jehož dílo nedávno připomnělo pražské Muzeum Kampa.

Jiřího Johna Šimotová potkala v ateliéru profesora Josefa Kaplického na VŠUP v Praze, kde studovala v letech 1945 až 1950. Právě díky Josefu Kaplickému se mohla společně s dalšími kolegy podílet na českém pavilonu pro Expo 58 v Bruselu.

Nohy (I), 2009-10, kaligrafický papír, pigment, pastel, 140 x 80 cm
Nohy (I), 2009-10, kaligrafický papír, pigment, pastel, 140 x 80 cm | Foto: Aktuálně.cz

„Byly to vlastně dvě smrti, byla to smrt Johna a také smrt Československé republiky,“ vzpomíná Šimotová v dokumentu Moje 20. století na okupaci sovětskými vojsky v roce 1968.

Po okupaci nemohla dlouhá léta vystavovat, zachránil ji zájem o její práci, který přišel ze zahraničí. Režim jí nedovolil vystavovat, nebyl ale proti tomu, aby prodávala do zahraničí, protože si z vydělaných peněz nechával nemalá procenta.

Stesk léčený prací

Dnes je Adriena Šimotová jedním z mála českých umělců, jejichž tvorba je součástí stálé sbírky Centre Georges Pompidou, evropské Mekky moderního umění. V roce 1991 dokonce dostala vyznamenání Řádu za literaturu a umění od francouzského ministra kultury. Po revoluci se dočkala ocenění i doma, když v roce 1997 převzala z rukou tehdejšího prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy. Roku 2005 obdržela i Cenu ministerstva kultury.

Adriena Šimotová.
Adriena Šimotová. | Foto: Profimédia

Stesk po ztrátě manžela i vnitřní svobody se rozhodla léčit prací, do níž se ponořila naplno. Hledáním nových technik se snažila vypovědět o světě kolem sebe, což ji v těžkých chvílích posilovalo. Jemný japonský papír různě vrstvila, muchlala, drásala, trhala, řezala nebo tvarovala podle těla svého nebo svých přátel.

Místy až dramaticky začala vstupovat do obrazů, nechtěla, aby mezi umělcem a dílem stál štětec nebo jiný nástroj. Barvu a pigmenty si nanášela na ruce a hmatem a mnohdy poslepu tvarovala vznikající obraz. „Některé vrstvy dokonce nanáším pouhým dechem,“ přibližovala svůj až rituální proces tvorby.

Právě rituál a soustředění je nedílnou součástí jejího díla. Obtisknout obličej do papíru se může zdát jako banální věc, pro Šimotovou ale byla intenzivní příprava a soustředění naprosto zásadní.

Foto: GHMP

„Tři čtyři hodiny se soustředím a pak teprve přijde okamžik, kdy se dám do práce. Když ten okamžik propásnu, už se k tomu nemůžu vrátit. A když začnu pracovat příliš brzy, tak je to nenaplněné,“ popisovala způsob práce, který připomíná druh meditace.

Adriena Šimotová se za každou cenu snažila vyvarovat rutině. Když jí přišlo, že se opakuje, obrazy zničila, začala znovu a především jinak. Nebyla to ale jen snaha o hledání nového, pro Šimotovou bylo životně důležité neustrnout, posouvat své možnosti dál, rozvíjet svou osobnost, učit se.

Adriena Šimotová.
Adriena Šimotová. | Foto: ČTK

„V jednu chvíli zkrátka přijde pocit, že už něco umím, a toho se bojím,“ říkala. I to byl jeden z důvodů proč skončila s klasickou malbou, v níž se cítila jistá už na konci 60. let.

Další velkou zkouškou pro českou výtvarnici byla smrt jejího syna. „Ať to vezmu, jak to vezmu, můj život byl stejně šťastný jako nešťastný. A to není málo,“ pronesla neúnavně pozitivní umělkyně.

Cítila, že každá životní zkouška ji zoceluje a dává podnět k intenzivnějšímu soustředění na práci. Té se věnovala i přesto, že byla v posledních letech odkázána na invalidní vozík. Podobně jako Henri Matisse a další velcí mistři neúnavně pracovala až do konce života, aby nakonec splynula se svým víc než inspirativním dílem.

 

Právě se děje

před 45 minutami

Soud v Číně poslal do vězení hongkongského knihkupce Minhaie

Soud v Číně poslal za nezákonné poskytování zpravodajských informací do zahraničí na deset let za mříže hongkongského vydavatele a knihkupce se švédským občanstvím Gui Minhaie, napsala agentura Reuters.

Kauza Minhaie, který prodával knihy píšící velmi otevřeně o čínských vůdcích, zkomplikovala vztahy mezi Pekingem a Stockholmem.

Minhai byl jedním z pěti hongkongských nakladatelů a knihkupců, kteří zmizeli na přelomu let 2015 a 2016 a později se objevili ve vazbě v pevninské Číně.

Další zprávy