Potom se nadechne a začne vysvětlovat, jak se stalo, že portréty Václava Havla, Milana Kundery či Josefa Sudka, jež roku 1967 v Praze vyfotila proslulá Gisèle Freundová, dosud nebyly zveřejněny. Přehlídku, na níž vedle Freundové vystavuje stejně staré pražské snímky i Němec Timm Rautert, až tento týden otevřel Dům fotografie spravovaný Galerií hlavního města Prahy.
"I když je uznávanou fotografkou, neměla poslední léta života moc peněz. Proto jí přátelé a také sběratelé, manželé Murtfeldovi, v devadesátých letech nabídli, že od ní koupí soubor, který ležel zapomenutý v šuplíku. Také oni ale na snímky pozapomněli a teprve nedávno se rozhodli je zveřejnit," popisuje Smoliková. Právě ji Murtfeldovi oslovili, jestli by pro snímky svázané s Prahou nenašla místo k vystavení právě tady.
Gisèle Freundová, která zemřela roku 2000 ve věku 91 let, byla fotografkou intelektuálů, především francouzských spisovatelů. Portrétovala Romaina Rollanda, Jean-Paula Sartra, Paula Éluarda, Jeana Cocteaua, ale také Virginii Wolfovou, Jamese Joyce nebo Samuela Becketta. Že k této hvězdné řadě patří čeští autoři, je pozoruhodný objev, který zaujal i pařížské Centre Pompidou. Jeho zástupci mají podle kurátorky v plánu pražskou výstavu navštívit.
Zajímat je asi bude především série portrétů Milana Kundery, kterého si Francouzi už dávno přisvojili. Pro Gisèle Freundovou v roce 1967 pózoval na ulici u zdi, na níž někdo nakreslil husitský kalich a heslo "pravda vítězí". Kundera fotografku hostil také v soukromí, v pokoji s mnoha obrazy na zdech a s "vlasatým" kobercem. Zde byl literát zachycen u stolu, jak do malých kalíšků nalévá něco ostrého.
Kundera vyfocený před jednapadesáti lety se mile usmívá, jeho typická vráska na kořeni nosu je sotva patrná, ještě mu do tváře nevtiskla typický podmračený výraz.
Václava Havla Freundová zvěčnila na lavičce, v diskusi s básníkem a překladatelem Janem Vladislavem. Jednatřicetiletý dramatik vypadá mladistvě, je trochu při těle, má na sobě sako, černý rolák a kolem krku lesklý tlustý řetěz s přívěskem.
Gisèle Freundová dále fotografovala filozofa Karla Kosíka či překladatele Adolfa Kroupu. Do Prahy ji přilákal IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, o němž správně vytušila, že bude mimořádný. Spisovatelé a režiséři v čele s Milošem Formanem zde vystoupili na obranu filmu Sedmikrásky Věry Chytilové. Snímek měl být zakázán a české osobnosti požadovaly zrušení cenzury, svobodu nejen pro umělecká díla, ale obecně pro všechny občany. Sjezd z roku 1967 je oprávněně považován za počátek svobodného období nazývaného pražským jarem.
Cenné jsou na současné výstavě také fotografie z pražských ulic, neboť Freundová byla i skvělou dokumentaristkou. Zachytila například mumraj před kinem Na hradbách, kde se právě Chytilové Sedmikrásky promítaly, nebo portál proslulého Divadla Za branou.
Gisèle Freundová, Francouzka německého původu, měla dobrodružný život. Původně vystudovala sociologii, ale kvůli židovskému původu musela ve třicátých letech opustit rodný Berlín. V Paříži, kam utekla, se lépe uživila jako fotografka než svou původní profesí. Po obsazení francouzské metropole utekla do Latinské Ameriky a vrátila se až po válce.
Na pozvání Roberta Capy, jednoho ze zakladatelů fotografické agentury Magnum, se pak stala první ženskou zástupkyní této organizace. Ovšem jen na několik let, v padesátých letech ji ze seznamu členů vyškrtli, protože se provalilo její komunistické smýšlení.
Skandál si užila také v Latinské Americe, když pro časopis Life fotila Evitu Perónovou. Oblíbenou zastánkyni chudých zachytila se vší okázalostí a přepychem, který manželka argentinského prezidenta ve skutečnosti vyhledávala. Byla z toho mezinárodní ostuda a Freundová se raději odebrala do Mexika, kde portrétovala například malířskou dvojici Diega Riveru a Fridu Kahlo.
V roce 1967 už pomalu přestávala pracovat, soustředila se na pořádání archivu a publikování. Do Prahy ji přilákala možnost zopakovat si historický zážitek: v roce 1935 fotografovala na Mezinárodním kongresu spisovatelů v Paříži, kde se seznámila s mnoha osobnostmi a zahájila kariéru. Proč bezprostředně po návštěvě české metropole fotografie nikde nepublikovala, zřejmě zůstane záhadou. Na pražský soubor si vzpomněla teprve v 90. letech, kdy se písemně obrátila na tehdejšího prezidenta Václava Havla. Ten byl ale vážně nemocen a zřejmě proto nereagoval. Následně se soubor dostal do vlastnictví rodiny Murtfeldových.
Během pražského pobytu v roce 1967 si Gisèle Freundová udělala čas také na návštěvu fotografa Josefa Sudka. Snímky jednorukého umělce, který se v ateliéru sklání nad papíry, inspirovaly kurátorku Noemi Smolikovou k tomu, že oslovila také německého fotografa Timma Rauterta, aby se k současné výstavě připojil. Rautert náhodou ve stejném roce rovněž navštívil Prahu a vyrobil černobílý dokument právě o Josefu Sudkovi.
"Byl jsem tehdy student druhého semestru na fotografické škole a do Prahy jsme přijeli na výstavu kunsthistoričky Anny Fárové," vzpomíná Rautert, kterého k fotografii možná přivedla kniha snímků Josefa Sudka. Monografii, již prý dostal od příbuzných z tehdejšího NDR, si s sebou vzal do tehdejšího Československa. "Těšil jsem se sem, ale říkal jsem si, co tu budu celý týden dělat," říká fotograf.
Naštěstí s Annou Fárovou, která byla uznávanou odbornicí i za hranicemi, zapředl rozhovor o Sudkovi. A právě Fárová mu prozradila adresu ateliéru, v němž český fotograf i bydlel. "Řekla mi, ať tam jdu v úterý a následuji hudbu. Sudek totiž vždy v úterý z toho neuvěřitelného chaosu v ateliéru vytáhl gramofon a pouštěl vážnou hudbu. Kdokoli mohl přijít a poslouchat," vypráví Timm Rautert a vysvětluje, že si fotograf místo penězi často nechával platit gramofonovými deskami. "Myslím, že měl nejlepší sbírku klasické hudby v Praze," míní Rautert.
Se Sudkem se prý spřátelil, i když domluva nebyla jednoduchá. "Mluvil lámanou němčinou, občas pomohla sestra nebo přátelé, kteří byli nablízku."
Sudek nechal německého studenta fotografovat uvnitř ateliéru. Rautert zachytil neuvěřitelný zmatek věcí, fotochemických přípravků, fotopřístrojů, stohů papírů, zaprášených originálních obrazů, které Sudkovi darovali sami umělci, a zcela na okraji známky soukromého života: přichystanou svačinu a rozestlanou postel.
Jeden den šli oba autoři fotografovat společně. "Když jsme odcházeli, Sudek na dveře přilepil nebo přišpendlil, už nevím, cedulku, na které stálo: ‚Sudek se šel podívat na jaro‘," vzpomíná Rautert.
I když pro jednorukého Sudka musela být fotografická výstroj velkou zátěží, nedovolil mladému kolegovi, aby mu něco vzal. Díky tomu Rautert zachytil Sudkovu výpravu autenticky. Popisuje, jak na starý deskový přístroj snímal záběry třicetiminutovou expozicí. "Musel dát pozor, zda nefouká vítr. Pokud zavál, přikryl objektiv, počkal, až přestane, a teprve pak objektiv odkryl. V opačném případě by listí na stromech bylo rozmazané," upozorňuje Rautert.
V té době měl nový fotoaparát značky Hasselblad. "Sudek jím byl nadšen jako já, ale pro něj to bylo příliš složité. Uvědomoval si, že tak složitý aparát vyžaduje od fotografa, aby část zodpovědnosti a rozhodování přenesl na přístroj, a to se Sudkovi nelíbilo," dodává Rautert. Na závěr skládá Sudkovi poklonu. "Za posledních padesát let jsem fotil mnoho slavných lidí, ale sotva jsem potkal někoho, kdo by byl tak skromný, zdvořilý a přátelský. Sudek žil prostě, ale myslel složitě," shrnuje.
Gisèle Freundová a Timm Rautert: Havel, Kundera, Sudek očima
Dům fotografie, Praha, výstava potrvá do 3. února 2019.
Oba soubory vystavené v pražském Domu fotografie jsou pozoruhodné souvislostmi a tím, že je pořídili zahraniční autoři. Kdo ale českou fotografii zná, ohromen nebude. Pořídit Sudkův portrét patřilo svého času k bontonu všech pražských fotografů. A souboru slavné Gisèle Freundové by se dalo vytknout opakování prakticky totožných záběrů. Kdyby nešlo o tak významnou autorku, z jejíž pozůstalosti je každý střípek vzácností, dalo by se říct, že vystavená série by snesla přísnější výběr.
