Jak píše deník The Art Newspaper, kritice čelí zejména šéf muzea, sedmasedmdesátiletý Michail Piotrovskij, který ruskou válku na Ukrajině dosud neodsoudil. Neučinil tak ani předtím, než Kreml v březnu zavedl nové zákony, podle nichž Rusům za označení války slovem válka hrozí až 15 let ve vězení.
Tlak na Piotrovského je o to větší, že šéf muzea se dle vlastních slov "úzce přátelí" s ruským prezidentem Vladimirem Putinem od 90. let minulého století. Roku 2014 podepsal dopis kulturních osobností schvalující ruskou anexi ukrajinského Krymu, vloni Piotrovskij dokonce vedl petrohradskou kandidátku Putinovy strany Jednotné Rusko. V rozhovoru s ruským prezidentem označil zakládání poboček Ermitáže na Západě za "kulturní ofenzivu".
Donedávna stála Ermitáž v čele ruské kulturní diplomacie a šířila myšlenku takzvané Velké Ermitáže, kdy za finanční podpory ruského státu zakládala pobočky od Itálie přes Londýn až po americké Las Vegas. Teď se však v důsledku sankcí a západního bojkotu naopak ocitla v izolaci, konstatuje The Art Newspaper.
Vystudovaný arabista Michail Piotrovskij ještě za Sovětského svazu tlumočil v Jemenu a účastnil se archeologických vykopávek na Kavkazu. Ermitáž vede od roku 1990, kdy ji převzal po svém otci Borisovi Piotrovském. Ten muzeu velel od poloviny 60. let minulého století.
Poté, co ruská vojska 24. února letošního roku vtrhla na Ukrajinu, byl Michail Piotrovskij pod tlakem, aby invazi odsoudil. Dosud tak neučinil, pouze na stránkách Nadace Ermitáže napsal, že "svět se zbláznil, nikdy nebude stejný a věci, které se teď dějí, jsou nepředstavitelné a nikdy se neměly stát". Dodal ale, že ani to by nemělo bránit dialogu a "budování kulturních mostů mezi národy".
Minulý měsíc ruské mutaci časopisu Forbes řekl, že "kulturní vztahy je snadné zničit, ale obnovují se obtížněji než ty ekonomické". Znovu se přimluvil za "udržení dialogu nehledě na politické napětí".
To se však Ermitáži nedaří. Styky s ní přerušila její vlastní amsterdamská pobočka, financovaná ze soukromých peněz. "Snažili jsme se zůstat neutrální, ale po ruském útoku na Ukrajinu už neutralita není myslitelná," citovala nizozemské představitele agentura Reuters.
Také italská a anglická nadace, jejichž cílem bylo shánět v zahraničí peníze na provoz petrohradské centrály, se distancovaly. A přestal se scházet i mezinárodní poradní sbor Ermitáže, založený roku 1994.
Ještě vloni v létě se jeho online zasedání zúčastnili Gabriele Finaldi, což je šéf londýnské Národní galerie, dále italská kunsthistorička Barbara Jatta vedoucí Vatikánská muzea nebo Max Hollein, ředitel newyorského Metropolitního muzea umění. V polovině letošního března však Ermitáž na webu oznámila, že činnost poradního sboru byla "přerušena na neurčito".
Michailovi Piotrovskému bylo rovněž pozastaveno členství v neformální skupině šéfů světových muzeí Bizot Group. "Když byla roku 1992 za účasti ruských muzeí založena, představovala důležitý symbol překonání mezinárodního apartheidu a demonstrovala otevřenost. Dnes se právě tato otevřenost obrací proti nám," reagoval Piotrovskij v dalším dopise. V něm uvedl, že obecně nepodporuje války ani revoluce, a opět zopakoval tezi o stavění kulturních mostů.
Bizot Group pozastavila členství také ředitelkám dalších muzeí v Moskvě, konkrétně Zelfiře Tregulovové z Treťjakovské galerie, Marině Lošakovové ze Státního muzea výtvarných umění Alexandra Sergejeviče Puškina nebo Jeleně Gagarinové. Tato dcera známého sovětského kosmonauta Jurije Gagarina je od roku 2001 šéfkou Kremelských muzeí.
Jak ale upozorňuje The Art Newspaper, s Ermitáží nepřestali mluvit všichni. Její čínský partner, hongkongská mediální společnost Red 19 TV Limited, nadále pokračuje ve spolupráci. Stejně jako Izraelská nadace Ermitáže. Ta byla "založena, aby posilovala kulturní vztahy mezi Izraelem a Ruskem v dobrých i zlých časech, nehledě na politiku", reagoval její prezident Amir Kabiri na dotaz, zda ani válka není důvodem přerušit styky. "Bylo by kontraproduktivní pozastavit spolupráci s našimi partnery v době neshod a nejistoty, zvlášť když Stát Izrael se snaží hrát v konfliktu roli zprostředkovatele," dodal.
Izraelský premiér Naftali Benet minulý měsíc jednal v Moskvě s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, k válce se ale staví neutrálně a ruskou agresi odsuzuje pouze jeho ministr zahraničí Jair Lapid. Také tento týden izraelský premiér Benet sice kritizoval masové vraždění ukrajinských civilistů v Buči, zodpovědnost za něj však Rusku nepřiřkl, doplňuje agentura Reuters.
Mezitím musí Michail Piotrovskij v Petrohradu řešit mimo jiné osud vybraných děl ze svých sbírek, která byla v době zahájení ruské invaze na Ukrajině zapůjčena do Říma a Milána. Hned po vypuknutí války sice Piotrovskij skrze ruské ministerstvo kultury žádal jejich okamžité navrácení, od něj ale Ermitáž nakonec ustoupila. Součástí výstav v Římě a Miláně je mimo jiné malba mladé ženy od Pabla Picassa nebo obraz benátského pozdně renesančního malíře Tiziana. Obě díla náleží Ermitáži.
Zda se ale do Ruska vrátí, je nejisté. Tuto středu finské úřady oznámily, že zabavily umění v přepočtu za 1,02 miliardy korun, které se do Ruska vracelo právě ze zápůjček v italských a japonských muzeích. Helsinky tak učinily s ohledem na sankce, které vůči Kremlu uvalila Evropská unie. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí krok označila za porušení mezinárodního práva.
Mezi předměty zabavenými na finsko-ruské hranici byly obrazy, sochy a starožitnosti pocházející z Ermitáže, Puškinova muzea či Treťjakovské galerie. Sami Rakshit z finské celní správy je označil za luxusní zboží, na které se vztahují unijní sankce. Zabavené předměty však zůstávají ruským majetkem a budou uschovány finským úřadem památkové péče, dodal podle agentury ČTK.
Paralelně s řešením těchto incidentů teď Michail Piotrovskij zároveň začíná vymýšlet novou strategii Ermitáže. Pokud s ní Západ neobnoví spolupráci ani v dalších měsících, petrohradské muzeum se zřejmě začne orientovat víc na Východ, oznámil před několika dny článkem v místním petrohradském deníku.
"Pokud budeme mít problém v Evropě, začneme být aktivnější jinde," řekl a vyjmenoval pobočky, které muzeum nyní provozuje z tatarské Kazani, uralském Jekatěrinburgu, jihosibiřském Omsku, severokavkazském Nalčiku a Orenburgu. Ten leží 150 kilometrů severně od hranic s Kazachstánem.
