Recenze - Výstava v Rudolfinu (a její nejbližší, designový doplněk v Uměleckoprůmyslovém muzeu hned naproti) si nabíhá na vidle už tím, že slibuje překročení mezí a krajností, ale ve výsledku představuje kompromis na hřišti, kde smír ani remíza nepřicházejí v úvahu.
Podtitul velkolepého projektu Otto M. Urbana Za hranicí krajnosti lze samozřejmě odbýt poukazem jeho marketingovou hodnotu. Leč i tematicky citelný důraz kladený na témata hraniční erotiky, sexuality, obscenity, popřípadě smrti či šílenství vyžaduje sám o sobě mez, která de facto nesnese smlouvu s klasickým muzeem.
Už jen na této rovině se výstava umístěná do prestižních sálů velké oficiální galerie nemůže principiálně obejít bez pocitu jisté neadekvátnosti - neboť za skutečnou, živou mezí bude vždycky pozadu. Až se bude jednou v Rudolfinu natáčet snuff, vsaďte se, že mezitím přijdou v Thajsku na onačejší čuňárnu.
A přestože žije sexualita či smrt společně s šílenstvím v sourozeneckém svazku s obrazy a obrazností, tyto obrazy lze jen velmi obtížně a vždy jen dočasně fixovat a skloubit je do klasicky budované expozice, kde jednotlivé exponáty stojí ve frontě na Unheimlichkeit. V tomhle směru je velkoryse pojatá souborná výstava pokusem o nemožné.
Kompromis nechutenství
Tím nechceme salonním způsobem podsouvat výstavě něco, co nechce; popřípadě si pozérsky stěžovat ve smyslu "je to měkký". Ale co expozice vlastně chce? Na jedné straně se zdá, že cílevědomě reprezentuje cosi jako střední proud obscenity, který se sám stává či už rovnou je popem; na straně druhé tento pop nazývá krajností, což ji nutně vystavuje nenaplněným kontextuálním vazbám.
Stačí citovat z tiskové zprávy: "Dekadentní umění je subverzivní, podněcující, nevyvolává lhostejnost, ale vyžaduje formulování jasného postoje. Dekadence je v tomto smyslu vyhrocená, extrémní i provokativní. Odcizenost, zdánlivá nezaujatost, resp. odosobněné voyeurství, je také jasně vyprofilovaným postojem dekadence."
Nebo "Dekadentní umění je vyhrocené, přesahuje míru obecně přijatelného, provokativně bourá ta nejcitlivější tabu. Dekadence je pevně spojena i s jasným postojem krajního individualismu."
V téhle chvíli je vážně na místě namítnout, že o nejcitlivější tabu ani o krajní individualismus zde nejde. Stačí si zapnout televizi nebi se připojit na internet. Prostě ve chvíli, kdy po populárních sociálních sítích (tedy nikoli v digitálním undergroundu) kolují videa, kde ve velice nezvyklých vazbách vystupuje mladá dívka, mrazák, exkrement a Hitler, kdy jsme obklopeni bezprecedentním množstvím sexuálních a smrtelných obrazů (spíše než obrazy sexuality a smrti) a kdy není či nebylo problém shlédnout na YoTtube popravu, se nemění jen tematizace sexuality a smrti, ale především sexualita a smrt sama.
A takové silné obrazy nelze ani donekonečna množit: odtud častá reakce návštěvníků, totiž že jednotlivé exponáty třeba i zaujmou (i když většinou jsou to prostě takové blbinky), ale spolehlivě je zatluče a zglajchšaltuje celek.
Pocit trapnosti
Zřejmě je to tím, že výstava navazuje na předešlý Urbanův projekt V barvách chorobných, která mapovala dekadenci v českých zemích mezi léty 1880 - 1914. Do zcela jiného světa přenáší koncept, který z definice jen tak jednoduše přenést nejde. A tím pádem vyvolává vlastně analogicky nemístnou, leč zároveň pochopitelnou reakci: údiv nad tím, že odvracíme pohled, ale vlastně nejsme šokováni.
Procházející (a většinou velmi mladí) návštěvníci nacházejí to, co už velmi dobře znají a co obscenitu (tedy mimo scénu, za scénou) pokoutně, ale nekompromisně mění na scéničnost, která je hnacím motorem současného popu.
Na straně druhé tyto obrazy, přemístěné hromadně a vedle sebe do galerie, stále vyvolávají cosi jako dvojí kontrakci pohledu, se kterým souvisí i usvědčení z voayerství. Nevím jak vy, ale osobně jsem si ještě na frontální útok pindíky a pičkami nezvykl, zvláště pokud hned vedle Josepha Kosutha na vrcholu blaha sedí sedmdesátiletá kustodka.
V tomhle směru je vlastně výstava zajímavá: z pozic uměleckého elitářství a z teoretických pozic výlučnosti umělecké aristokracie představuje svět, jež mezitím zlidověl a přesunul se do sekáčů - včetně módy či tzv. drogové scény spjaté se smetánkou, viz Pokoj č. 13 v UPM. Na kurátorské úrovni je to asi částečně chyba vinou jisté nedůslednosti, neboť pomíjí pop, který nepochází z UMPRUM nebo z akády, jestli si rozumíme.
Umožňuje ale docela dobře podchytit situaci, kdy jsou obrazy zbaveny tabu, nicméně ponechávají si intenzitu nepatřičnosti pohledu - tedy kdy není problém pověsit na zeď obraz, který simuluje obscénnost a zaštiťuje se krajností, ale vyvolává intimitu studu a jistý pocit trapnosti.
Jinými slovy: umění si na výstavě rozepjalo kabát ve snaze udržet si pozici na baštách výlučnosti a elitářství sdělení tak trochu jako stará zmalovaná šlapka z předválečného bordelu. Ve výsledku jsme to my, komu je trapně a má holý zadek.
Decadence Now! Za hranicí krajnosti. Galerie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1. + Pokoj č. 13. Uměleckoprůmyslové museum v Praze, 17. listopadu 2, Praha 1. Kurátor Otto M. Urban. Výstavy se konají do 2. ledna.
| Čtěte také: Česko vítá elitu uměleckých skandalistů. Now! |
