Návštěvu, která trvala čtyři dny, teď připomíná komorní výstava barevných, emotivních fotografií v pražském Tibet Open House nazvaná právě podle Havlových novoročních slov "Byť jeden jediný den". Autorem snímků je fotograf a majitel nakladatelství Svět Stanislav Doležal. Přehlídku doprovází katalog, který vyšel tento týden a do něhož krátkou zdravicí přispěl i letos pětaosmdesátiletý dalajlama.
"Dalajlama mě zajímal mnohem dříve, než nastal rok jeho první návštěvy," vzpomíná Doležal, který na konci 80. let patřil k zakladatelům Buddhistické společnosti. Spolupracoval také s původně studentskou agenturou Radost. I když sám už studentem nebyl, publikoval v časopisu Post a se studenty FAMU, fotografkou Gabrielou Fárovou a budoucím režisérem Davidem Ondříčkem, inicioval dokument o dalajlamově návštěvě v Praze.
Od příletu do odletu
Díky přátelství s Alexanderem Neumannem, Havlovým tajemníkem někdy psaným jako Saša Neumann, znal přesný rozvrh tibetské návštěvy. Malý filmový štáb se tak na natáčení mohl přichystat. Neumann fotografovi zařídil exkluzivní možnost být přítomný většině audiencí, stal se součástí doprovodu.
"V té době se teprve formovala agenda, jak mají probíhat státní návštěvy a jakým způsobem v nich mají fotografové vystupovat. V současné době bych takovou možnost doprovázet dalajlamu od příletu do odletu neměl," přemítá Doležal.
Na první z dalajlamových návštěv Prahy, kterých se od té doby uskutečnilo 11, vzpomíná jako na mimořádné čtyři dny. "Být nablízku takové osobnosti, a navíc v době, kdy tady něco nového vznikalo, kdy se začala projevovat vnitřní svoboda lidí, to bylo výjimečné. Chvílemi se mi ani nechtělo fotografovat," popisuje.
Doležal se v té době věnoval spíše umělecké tvorbě, reportáž nebyla jeho doménou. Návštěvu dalajlamy si ale nemohl nechat ujít. Fotografoval na dvě zrcadlovky, v jedné měl svitek na barevný diapozitiv, ve druhé černobílý kinofilm. Pražská výstava ukazuje 23 velkoformátových barevných fotografií, v katalogu je i pár černobílých.
Mnich na barokním schodišti
Nejcennější jsou záběry z audiencí, kdy se Doležal dostal do bezprostřední blízkosti aktérů. Je tu setkání s Olgou Havlovou: dojaté první dámě dalajlama svírá obě ruce a přitom se jí klaní, aniž by z ní spustil oči. Výjimečný je i portrét, na kterém mnich stoupá po kamenném schodišti indického velvyslanectví v Praze. Otáčí se dozadu a jeho nařasené, oranžové roucho dokonale doplňuje barokní zábradlí, jež ho ladně obtáčí.
Doležalovy fotografie nejsou dokonalé, snad jediná není dobře zaostřená, hlavní postavy často vyrušuje příliš chaotické pozadí. Silná kompozice a emoční náboj ale i tak vytváří pozoruhodné výjevy. Někoho mohou rušit doslovné a trochu patetické popisky, jistá míra opojení ale provází snad každého, kdo se s Jeho Svatostí kdy setkal.
Fotograf má navíc osobní zážitky. Například ten, jak jej dalajlama v jeden okamžik zatahal za dlouhé vousy. "Ty se mu líbily, tak mě za ně přitáhl a dotkli jsme se čely," vzpomíná fotograf, který zachytil i pozdější návštěvy Jeho Svatosti, včetně té zatím poslední v roce 2016. Nikdy už se ale nestal součástí doprovodu.
Zato někdejší prezidentův tajemník Alexander Neumann se u tibetské delegace stal oblíbeným organizátorem, kterého si až na jednu výjimku vyžádali při všech dalších návštěvách. I dvou posledních, které se uskutečnily po smrti Václava Havla.
S jógou začal na vojně
Také Neumann měl k Tibetu blízký vztah ještě dříve, než poznal dalajlamu. V šedesátých letech jej jako desetiletého chlapce okouzlil článek z časopisu, ve kterém se psalo o mniších v oranžových rouchách. Později hledal knihy o józe, kterou začal cvičit, když byl na vojně.
Nejvíc jej ale oslovily dvě knihy o buddhismu od francouzské cestovatelky a buddhistky Alexandry David-Néelové. "Díky ní jsem se do Tibeťanů na dálku zamiloval. Strašně jsem jim chtěl pomáhat, ale z tehdejšího Československa neexistovaly kanály, jak to udělat," vzpomíná Neumann, profesí novinář a překladatel, který v polovině 80. let dokonce dva roky studoval v jazykové škole tibetštinu. Z té mu ale do setkání s dalajlamou nezbylo v hlavě nic.
Havlovým tajemníkem se stal náhodou, s budoucím prezidentem se seznámil týden po převratném 17. listopadu 1989. Havel zrovna hledal asistenta. "Potřeboval někoho, kdo by s ním všude chodil a zapisoval, co se děje. Tak jsem to byl já," vzpomíná někdejší tajemník, který se pak brzy stal tak trochu dalajlamovým poslem.
Právě za ním totiž do koordinačního centra revoluční iniciativy Občanské fórum přišel indický profesor, který nesl dopis od dalajlamy pro Václava Havla. "Dodnes nevím, proč přišel za mnou," diví se Neumann.
Nobelovku si zaslouží
Dopis, v němž dalajlama Havlovi a jeho spolupracovníkům gratuloval a povzbuzoval je, prý v koordinačním centru vzbudil velkou euforii a vedl pak k pozvání v prezidentově novoročním projevu.
Václav Havel se s dalajlamou ale pomyslně setkal už o pár měsíců dříve. Oba byli v roce 1989 nominováni na Nobelovu cenu za mír. Když ji získal dalajlama, Havel tehdy na dotaz Svobodné Evropy volbu komise pochválil: "Myslím, že je to velmi dobrá volba. Dalajlama si to rozhodně zaslouží a mám dojem, že Tibet, ten tragický osud té země, byl v posledních letech trošku v ústraní pozornosti."
Když bylo začátkem roku 1990 jasné, že dalajlama do Prahy přijede, Václav Havel si k sobě zavolal Neumanna a také Josefa Zvěřinu, což byl instruktor karate a zástupce velitele prezidentské ochranky. "Řekl nám, že přijíždí, ať to zařídíme. To bylo moje pověření," směje se bývalý tajemník a vzpomíná, jak přes veškeré přípravy nakonec hodně věcí záviselo na improvizaci.
Když potom stál na přistávací ploše před letadlem, ze kterého měl dalajlama vystoupit, vířily mu v hlavě úryvky z knih o Tibetu. O tom, jak tam už celá staletí lidé putují do posvátné Lhasy. Jdou pěšky rituálním způsobem: celí se položí na zem, natáhnou ruce a do prachu udělají značku. Když se zvednou, postoupí dopředu jen o délku svého těla. Nebo když putovali na slavnosti, kterých se účastnil dalajlama, muži vzali do nůše na záda své staré otce nebo matky. Tak je nesli horskými průsmyky, aby stařečci - ještě než zemřou - naposledy spatřili Jeho Svatost.
"A já, aniž bych týdny putoval poklonami nebo někoho nesl v nůši, jsem najednou stál před dalajlamou. Cítil jsem se nepatřičně," líčí první setkání Neumann.
Dalajlamův úsměv
Rozpaky netrvaly dlouho. "On má úžasnou vlastnost: je bezprostřední a má odzbrojující úsměv. Před ním člověk na nějaké pocity, které měl před tím, zapomene," říká Neumann, pode nějž právě proto dalajlama tak snadno komunikuje s lidmi. "Souvisí to s tím, co za celý život se svým tělem a myslí udělal, kam se dostal. Je ztělesněním jistého duchovního ideálu."
Na otázku, čím byla první dalajlamova návštěva výjimečná, Neumann odpovídá, že při ní Václav Havel s tibetským vůdcem strávil nejvíc času. "Mluvili anglicky bez tlumočníka. Od první vteřiny si sedli a hodně se spolu smáli," míní bývalý prezidentský tajemník a pozastavuje se u jedné věci. "Je pozoruhodné, jak s sebou dalajlama přivezl ducha Václava Havla i naposledy, když už byl pan prezident po smrti. Neustále připomínal jeho myšlenky."
Na dalajlamově památné návštěvě byl podle Neumanna výjimečný ještě duchovní rozměr. "Často se meditovalo. Například v Ústavu fyziologických regulací Československé akademie věd na Bulovce. Tam dalajlamovi předvedli, jak dostupnými přístroji měří tělesné a mozkové aktivity studentům, kteří meditují, nebo dělají jogínské ásany. Meditovalo se také v Divadelním ústavu a se členy koordinačního centra Občanského fóra v Laterně magice. A také v malém okruhu v Lánech," vypočítává pamětník.
Plující mraky
Dalajlama meditace začínal stručným úvodem. Například v Lánech říkal, jak má člověk v takovém rozpoložení zacházet s myšlenkami, že na nich nemá ulpívat. Má si je představovat jako mraky plující oblohou. "Tak jsme tam seděli a moc nám to nešlo. Po skončení se Jeho Svatost obrátila na prezidenta a řekla: ‚Tak co ty mraky?‘ A Václav Havel odpověděl: ‚Jaké mraky?‘ Na to se dalajlama začal smát: ‚Tak výborně, dopadlo to dobře‘," popisuje Neumann.
Meditací bylo i setkání u sochy svatého Václava na Václavském náměstí, které tibetský vůdce věnoval obětem komunistického režimu. "Dalajlama si tam sedl se dvěma mnichy na ledovou dlažbu a recitovali v tibetštině Buddhovu sútru srdce. V ní je slavný slogan, o kterém se přemýšlí už kolik set let. Až nedávno mi došlo, že je to ten úryvek, který dobře znají i čeští čtenáři," říká Neumann. V obvyklých překladech to zní: "Forma je prázdnota a prázdnota je forma."
"V knize o dobrém vojákovi Švejkovi od Jaroslava Haška to s oblibou v trochu jiné podobě říká kuchař Jurajda: ‚Útvar je nebytelnost a nebytelnost je útvar‘," dodává někdejší Havlův tajemník. S pobavením si představuje, jak by se asi Hašek tvářil, kdyby viděl dalajlamu meditovat na promrzlé dlažbě Václavského náměstí.
S Jaroslavem Haškem má zvláštní spřízněnost i umístění výstavy. Tibet Open House sídlí ve Školské ulici jen pár čísel od domu, kde se slavný spisovatel narodil.
