Přes den se schovával, v noci šel. Když míjel čínská vojenská ležení, doufal, že nezačnou střílet. Brodil se vánicemi, schovával před letadly. Spal v roztrhaném stanu, do kterého zatékalo. Nakonec, sužovaný horečkou, překročil hranici do Indie na hřbetu dzoa - křížence jaka a domácího skotu.
Na jaře 1959 dalajlama prchnul před čínskými komunisty do exilu, ze kterého už se nevrátil. Ten příběh si svět připomíná dnes, kdy se nejvyšší tibetský duchovní, holohlavý mnich vystupující v žlutočerveném rouchu, dožívá 85 let. Pro něj však jubileum nejspíš představuje formalitu. Vždyť dle buddhistické nauky se Jeho Svatost převtěluje, přičemž stávající dalajlama je již 14. reinkarnací linie započaté ve středověku.
Byť i jeho předchůdci museli dočasně opustit Tibet, žádný nebyl tak dlouho odloučen od svého národa a země, jejíž kulturu od té doby čínští komunisté zdevastovali k nepoznání.
V exilu si dalajlama našel bezprecedentní roli. Pro svobodný svět je dnes nejen symbolem čínského útlaku a představitelem náboženství, k němuž se hlásí přes 500 milionů lidí, ale také globální "superstar" šířící mírumilovné myšlenky, jimiž oslovil více lidí než všechny jeho předešlé reinkarnace dohromady. Enormní popularitě se těší v Česku, kam ho od 90. let minulého století zval prezident Václav Havel a kde svou zatím poslední návštěvou vyprovokoval rozkol ve vládě.
Chlapec v šarlatovém plášti
Ještě mu nebyly tři roky, když si pro něj přišli mniši z Lhasy. Ve snaze identifikovat reinkarnaci 13. dalajlamy, který zemřel roku 1933, je série vidin a stop dovedla do prostého kamenného domku bez postele či židlí. Jeho obyvatelé, rodiče 14. dalajlamy, pěstovali ječmen a chovali skot.
Dle legendy mniši na stole rozmístili náhodné předměty vedle těch, které patřily 13. dalajlamovi. Hoch, vlastním jménem Lhamo Döndub, skutečně rozpoznal ty, které byly v předchozím životě jeho.
Odvedli ho hned. Až v únoru 1940 byl však v tibetském hlavním městě Lhasa dosazen na dřevěný trůn zdobený drahokamy. "Šestiletý čínský chlapec ze sedlácké rodiny, v šarlatovém plášti a posazený na velkém zlatém palankýnu, byl dnes intronizován jako 14. dalajlama," psal v reportáži deník New York Times, podle nějž Lhasa ten den voněla po kadidle a Tibeťané za obřadem cestovali stovky kilometrů.
Tak začal dalajlamův život v Potále, paláci s tisíci místnostmi včetně kláštera či školy. Na každém kroku měl k ruce sluhy, poradce či státní věštce, v Potále vlastnil stáje a v letním sídle Norbulingka zahradu s ptáky a zvířaty: kabary, tibetskými dogami, velbloudy, papoušky nebo pávy. V garáži dokonce parkovala tři auta z 20. let: jednou chlapec neodolal, sedl za volant a hned naboural do stromu.
Rodiče vídal zřídka a zpětně přiznává, že neměl příliš šťastné dětství. Hrál si sice s vláčky nebo olověnými vojáčky, také ale odmalička studoval: logiku, dialog, kulturu, medicínu, poezii nebo astrologii. "Pro státníka v polovině 20. století to byly naprosto nevhodné předměty," přiznal ve své knižní autobiografii Svoboda v exilu dalajlama, kterému prý učitelé projevovali úctu, ale žádný úspěch mu nedali zadarmo.
Politika ústupků
Byl pořád ještě dítě, byť už patnáctileté, když v říjnu 1950 rozhlas oznámil, že armáda nedávno zřízené Čínské lidové republiky překročila hranice východního Tibetu a začala ho "mírumilovně osvobozovat", jak to komunisté dodnes nazývají.
Civilizačně zaostalý Tibet měl jen osmitisícovou armádu bez moderních zbraní a nulovou šanci se ubránit. Kvůli nespokojenosti občanů vláda pouze urychlila dávnou tradici a nezletilého dalajlamu jmenovala už nejen duchovním, ale také politickým vůdcem země. V nejkritičtější okamžik se moci chopil nezkušený chlapec - a když se jím vyslaní poslové, žádající o pomoc Brity, Američany či Indy, vrátili s nepořízenou, pochopil, že Pekingu bude čelit sám.
Tibetská delegace zřejmě pod tlakem, každopádně bez dalajlamova souhlasu, v květnu 1951 podepsala takzvanou Sedmnáctibodovou dohodu, podle níž je země součástí Číny. Do Lhasy pak vpochodovaly tři tisíce vojáků komunistické mocnosti. "Ještě než jsem je spatřil, ze svého pokoje v Potále jsem slyšel pomalé, neodbytné vojenské bubny. Vyběhl jsem na střechu s dalekohledem a pozoroval jsem, jak se v oblacích prachu vine zástup vojáků s rudými prapory a transparenty s podobiznou Mao Ce-tunga," vzpomíná dalajlama.
Začala politika ústupků. Přesvědčen, že "současná situace může trvat celé naše životy, ale ne navěky", dalajlama devět let hledal kompromis. V jednu chvíli zvažoval rezignaci. Učil se čínsky a snažil se být otevřený vůči marxismu. "Projevil jsem přání vstoupit do komunistické strany. A byl jsem si jistý, jako jsem si jistý i teď, že by bylo možné najít styčné body mezi buddhismem a marxistickou doktrínou," psal ještě v životopisu vydaném roku 1990.
První Češi v Tibetu
V napjatém roce 1954 dalajlama dostal pozvání do Číny, právě když Tibet navštívili první Češi v novodobých dějinách. Režisér Vladimír Sís a kameraman Josef Vaniš zde točili budovatelský film o stavbě silnice, když se po sesuvu hory nečekaně ocitli v jinak nepřístupné Lhase. "Stravuje mne touha dostat se rychle do Potály a tam dalajlamu varovat, co se chystá. Ta dálnice je skutečně úžasný podnik, možná toho vezme víc, než přinese," napsal si do deníku Sís.
S kameramanem natočil oba dalajlamovy paláce, tibetské tance, zvyky i oblečení. A do hodinového dokumentu nazvaného Cesta vede do Tibetu, který je dnes k vidění on-line, zařadil i záběr devatenáctiletého dalajlamy, jak v brokátu a přilbici žehná Tibeťanům a mluví do mikrofonu, než odjede do Číny.
"Můj otec v mém dětství nebyl, protože byl v Tibetu," vzpomíná dnes světoznámý výtvarník Petr Sís, kterému bylo pět let, když se jeho otec vrátil do Československa. "V jeho vyprávění se Tibet stal tajemnou zemí na střeše světa, s pohádkovým princem dalajlamou, který se vznášel na oblaku. Hezky se to kreslilo," vybavuje si Sís, který otcovu výpravu po desítkách let zpracoval v knize nazvané Tibet: tajemství červené krabičky.
"Když jsem jel za Jeho Svatostí, tatínek, který byl o deset let starší než dalajlama, už mě nemohl doprovodit. Ale dalajlama se smíchem vzpomínal na dva Čechy s kamerou, kteří v roce 1954 navštívili Tibet a jen těžko se udrželi na horských konících," doplňuje Petr Sís, jehož otec se před svou smrtí v roce 2001 s dalajlamou nakonec ještě jednou setkal.
Setkání s Maem
V Pekingu se mladý dalajlama několikrát sešel s diktátorem a předsedou Komunistické strany Číny Mao Ce-tungem. A byl ohromen pokrokem, tedy než si uvědomil, že nesmí oslovovat běžné Číňany a odchýlit se od komunisty připravené propagandistické cesty.
"Máte úžasnou historii. Kdysi jste dokonce dobyli velkou část Číny. Teď jste ale zaostali a my vám chceme pomoct," zapsal si Maova slova dalajlama. Naději, že v Tibetu skloubí buddhismus s marxismem, opustil, teprve když mu Mao na poslední schůzce parafrázoval výrok o náboženství jako opiu lidstva.
Po návratu do Tibetu už se situace jen zhoršovala. Čínští okupanti uzurpovali zásoby jídla i majetek. Přišla inflace, znárodňování, kolektivizace, posílání Tibeťanů na nucené práce, zatýkání a mučení mnichů. Odpor místních vedl ke vzniku partyzánských skupin a ozbrojeným střetům. Když se v Lhase shromáždily desítky tisíc lidí a v březnu 1959 propuklo povstání, dalajlama uprchl do Indie.
Dnes přiznává, že Tibet skutečně potřeboval reformy. Společnost byla kastovně rozdělená, existovala zde obdoba nevolnictví, chyběla moderní zdravotní péče i soudnictví, vladařství trpělo korupcí a do exekutivních funkcí se dostávali mniši s velkou znalostí náboženství, ale malými politickými dovednostmi. "Přesto si spousta věcí v Tibetu zasloužila přežít," zdůrazňuje dalajlama, který při cestách po Číně seznal, že oproti ní jsou Tibeťané "možná zaostalejší, ale rozhodně šťastnější".
Po jeho odchodu komunisté plně převzali moc. V následujících desítkách let pak sice vybudovali železnice, mosty nebo zavedli elektřinu, v době takzvané kulturní revoluce ale také skoro zlikvidovali zdejší kulturu. Rudé gardy zničily téměř všech 6400 klášterů, starobylé sochy i posvátné texty. Desítky tisíc mnichů skončily v pracovních táborech, další Tibeťané byli násilně vystěhováni a nahrazeni čínskými imigranty. Zdejší jazyk i kultura se ocitly pod asimilačním tlakem, který neustal dodnes.
Globální superstar
Přes 100 tisíc tibetských uprchlíků následovalo dalajlamu do severoindického horského města Dharamsála. Tibetský duchovní zde s pomocí Indů zřídil exilovou vládu a uskutečnil mnohé z plánovaných reforem.
Dalajlama si prohloubil duchovní vědění, doplnil znalosti angličtiny i moderní vědy a především začal objíždět svět, aby na situaci Tibeťanů upozorňoval. Až v 80. letech seznal, že s několikahodinovými monology o náboženství před západními kamerami neuspěje. Využil sílícího zájmu o buddhismus a zaměřil se obecněji na lidská práva. Zdůrazňoval, že lidé všude na světě jsou stejní a musí spolu vyjít.
Prosazoval odzbrojení, mírová jednání, přednášel o tom, jak má v sobě člověk potlačovat nenávist, později přidal témata jako feminismus, životní prostředí nebo nerovnost bohatství. Zahájil dialog s představiteli světových náboženství. Mluvil na univerzitách i stadionech.
Dveře k nejmocnějším lidem světa mu otevřel projev v americkém Kongresu roku 1987, zisk Nobelovy ceny míru v prosinci 1989 a také fakt, že krátce nato, v únoru 1990, jej do Prahy pozval nový československý prezident Václav Havel. Ukázal tím cestu mnoha západním státníkům, a tak dalajlamu začali přijímat třeba i američtí prezidenti - naposledy Barack Obama, byť tak neučinil v takzvané oválné pracovně, nýbrž v soukromé části Bílého domu.
Myšlenka svobodného Tibetu nadchla i celebrity: herce Richarda Gerea, skladatele Philipa Glasse, zpěvačky Björk a Lady Gaga nebo režiséra Martina Scorseseho, který podle dalajlamova životopisu v roce 1997 natočil hraný film Kundun. Dalajlamovo postavení "náboženské superstar" pak stvrdilo, když jej firma Apple v 90. letech využila v reklamní kampani s heslem Think Different.
Dalajlama a Češi
Dalajlamova myšlenka, že v globálním světě jedni nemohou být lhostejni ke strastem druhých, zvlášť zarezonovala u Čechů, kteří po desítkách let sovětské okupace sympatizovali s příbuzným osudem vzdáleného Tibetu.
Po dalajlamově první cestě do Prahy v roce 1990, kdy poznal například kardinála Tomáška, se tibetský duchovní začal pravidelně vracet. Roku 1997 byl hostem prvního Fora 2000 na Pražském hradě. Úzce se spřátelil s Václavem Havlem, jehož teze o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí byla blízká dalajlamově učení o soucitu. Pokaždé spolu meditovali a v těžké chvíli tibetský duchovní dokonce poslal Havlovi svého osobního lékaře.
Dalajlamovy knihy vycházely v češtině a tisíce lidí navštívily jeho přednášky na Univerzitě Karlově, v Kongresovém centru či vyprodaném velkém sále Lucerny. Kdo je zažil, ví, že Jeho Svatost zodpoví dotazy vážné i žoviální. "Vy se ptáte, jestli jsem bůh? Kdybych byl bůh, spravil bych si bolavé koleno," řekl jednou.
Dalajlama dodržuje přísnou rutinu - vstává ve tři ráno, usíná po setmění -, zároveň neustále zkouší něco nového. Před pěti roky na pozvání písničkářky Patti Smith pozdravil statisíce diváků anglického festivalu Glastonbury a u příležitosti dnešních narozenin vydává své první hudební album.
Poslední roky
Nikdy nevyzýval ke vzpouře vůči Číně. Od konce 80. let už nežádá ani plnou nezávislost Tibetu, pouze částečnou autonomii. Pekingu vždy nabízel možnost obnovit styky. Váhou své osobnosti zabránil rozdrolení exilové komunity, také byl ale kritizován, že vůči Číně nevystupuje tvrději. Roku 2011 se přelomově zřekl role politického vůdce Tibetu, kterou přejal exilový premiér Lozang Sanggjä.
V posledních letech ze zdravotních důvodů omezil cesty po světě. Do Tibetu se nepodíval od roku 1959 a za éry čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, který jej dál označuje za separatistu, už se to zřejmě nestane. Dnes je dalajlama vystaven čím dál intenzivnějšímu tlaku čínské diplomacie, trestající každou zemi, jejíž představitelé ho přijmou.
Češi o tom vědí své. Když sem dalajlama přijížděl v 90. letech, stížnosti čínských velvyslanců byly jen formální, a ještě roku 2008 setkání s ním politicky ustál premiér Mirek Topolánek z ODS.
Při poslední, v pořadí jedenácté návštěvě před čtyřmi roky však tibetského duchovního přijal tehdejší ministr kultury z KDU-ČSL Daniel Herman. Učinil tak ve svém úřadu a během pracovní doby, čímž schůzce přidal na významu. Následovala málem vládní krize. Z obav o slibované čínské investice, které do Česka nakonec nikdy nedorazily, tehdejší setkání zkritizoval premiér Bohuslav Sobotka z ČSSD a s prezidentem Milošem Zemanem, předsedou Senátu Milanem Štěchem i předsedou sněmovny Janem Hamáčkem (oba ČSSD) sepsali takzvané Prohlášení čtyř. V něm čínskou diplomacii veřejně ujistili, že respektují "územní celistvost Čínské lidové republiky, jejíž je Tibet součástí". Mnozí občané to vnímali jako ponížení.
Takovou má dalajlama moc. Nestojí v čele žádného státu, armády ani ekonomiky, a přesto se stal světovým vůdcem. Z prastaré tibetské kultury, která v jeho mládí nestála západnímu světu za řeč, udělal za svůj 14. život celosvětovou kauzu s miliony stoupenců. Proměnil Tibet ve způsob života, o nějž může usilovat každý.