Přehlídka odkazuje k projektu umělkyně Zorky Ságlové, která právě do Špálovy galerie v srpnu 1969 navezla balíky schnoucího sena, slámy a sušené vojtěšky. S přáteli je pravidelně chodila obracet, k čemuž zároveň vybízela publikum. "V jedné místnosti kupky sena, které jsme chodili rozhazovat, před bouřkou nebo večer jsme je kopili. Ve druhé místnosti byly balíky slámy, které jsme dovezli ze Státního statku Ďáblice," popsal básník Ivan Martin Jirous, starší bratr Ságlové, v knize nazvané Magorův zápisník.
"Návštěvníci denně ze sena a slámy vytvářeli spontánně nové sestavy. K tomu na stěnách cvrkalo množství kobylek a hrála reprodukovaná rocková hudba," vzpomínala Ságlová.
Při ukončení výstavy zahrála tehdy nová bigbítová kapela The Plastic People of the Universe "v neuvěřitelném vedru v nedýchatelném ovzduší", jak napsal Jirous. V návaznosti na to vznikla série fotografií, kdy manžel umělkyně Jan Ságl zachytil členy sestavy právě na balících slámy. Galerii založenou roku 1957 toho času stále vedl známý teoretik Jindřich Chalupecký, i když jeho éra pomalu končila. Následující rok, za počínající normalizace, byla instituce pod záminkou rekonstrukce uzavřena a Chalupecký formálně odešel do důchodu.
Projekt tehdy sedmadvacetileté Ságlové byl avantgardní, galerie tou dobou běžně stále vystavovaly spíš malby či sochy. Výtvarnice do nich vnesla prvek přírody, běžného života a práce. Zároveň se tímto konceptuálním gestem přihlásila k mezinárodním směrům jako land art, environment art či akční umění. Umělkyně si však za projekt se senem vysloužila příkré odsouzení ze strany veřejnosti i oficiálních struktur uměleckého provozu komunistického Československa. I "méně prorežimní kritici označili tehdejší výstavu za 'zvrhlou', za výsměch umění, ba jeho ponížení," napsal novinář Petr Fischer.
Kurátorky nynější výstavy, jimiž jsou Barbora Ciprová, Veronika Čechová, Tereza Jindrová a Karina Kottová ze Společnosti Jindřicha Chalupeckého, na projekt navazují. Volně jej však rozvíjejí v současném kontextu. Ke spolupráci přizvaly polskou umělkyni Dianu Lelonek, jež kritizuje nadprodukci či snahu západní společnosti o neustálý růst. Pro pražskou výstavu vytvořila instalaci inspirovanou kompostováním, do níž začlenila díla dalších tvůrců.
Dílo vystavené v galerii sestává ze šrotu, odpadků a úrodné zeminy vzniklé kompostováním organického odpadu. "Ukazuje tak jak nevzhlednou povahu smetišť, tak pozitivní možnosti recyklace," tvrdí pořadatelé. Téma zdůrazňují z přesvědčení, že odpad vzniklý lidskou činností patří k nejvýznamnějším faktorům přetvářejícím životní prostředí.
Součástí instalace jsou také přírodniny, které Diana Lelonek nalezla při trasování migračních cest čápů z mokřadů na smetiště nebo při zkoumání zaniklých vesnic v oblastech důlní těžby. Autory jednotlivých děl jsou pak rakouská rodačka Ines Doujak, v Berlíně usazená Palestinka Jumana Manna, Češi Jakub Tajovský, Marie Tučková a Nikola Brabcová nebo Polky Justyna Górowska a Ewelina Jarosz.
