Osmnáct západoevropských a amerických umělců, které ode dneška vystavuje pražská Galerie Rudolfinum, zpodobňuje člověka jako hyperrealistický kus latexu, zmuchlanou látku nebo vycpanou lišku postavenou na zadní. Přehlídka nazvaná A Cool Breeze potrvá do 11. srpna.
Kurátor a současně ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma k projektu přizval již zavedené umělce střední generace: Australana žijícího v Londýně Rona Muecka, Belgičana iráckého původu Athara Jabera, Francouze Malika Ohaniana, Němku Stellu Hambergovou nebo Američana Franka Bensona.
České autory zastupuje Krištof Kintera, jehož předloňskou sólovou přehlídku v Rudolfinu navštívilo přes 160 tisíc lidí.
Dlouhý seznam autorů, které Rudolfinum vystavuje nyní, dává falešný dojem, že půjde o nahuštěnou přehlídku. Cool Breeze je ale svěží, každé - povětšinou rozměrné - dílo tu má dost prostoru. V některých sálech stojí jen dvě sochy, ale například první místnost patří jedinému působivému dílu nazvanému On (zelená).
Místo víly muž
Na velkém kameni v melancholické póze sedí nahý mladík a divák nemusí být kunsthistorik, aby okamžitě poznal, že jde o působivou parafrázi kodaňské Malé mořské víly. Sochu vytvořila dvojice: Dán Michael Elmgreen a Nor Ingar Dragset.
Umělci, kteří žijí v Berlíně a otevřeně se hlásí k homosexuální orientaci, s oblibou mění pohled na mužské tělo. "Nezpodobňují maskulinitu v obligátní formě agresivní testosteronové napuchlosti svalstva. Ukazují uvolněnou figuru, která je zranitelná, křehká, bezbranná," popisuje kurátor Petr Nedoma.
Zpoza dveří dalšího sálu nahlíží zřejmě nejefektnější dílo výstavy: hyperrealistická figura nahého muže sedícího v dřevěné loďce. Ron Mueck jej vytvořil z latexu k neuvěření věrně, včetně strniště na bradě, ochablého svalstva a autentického, nepříliš inteligentního výrazu ve tváři.
Postava je ale v podživotní velikosti. "Ve své dokonalosti je ta figura až absurdní. Už nejde o antický ideál krásy, který přežíval do 19. století. Mueck vytváří jistou magii, překračuje realitu a ukazuje cosi za ní," říká Petr Nedoma, který do stejné místnosti umístil ještě kontrastní sochu od Athara Jabera.
Mramorové žíly
Ten naopak pracuje tou nejklasičtější metodou sochání do vzácného kararského mramoru, jejž využívali už italští renesanční mistři. "Jaberovy sochy se ale nepokoušejí replikovat Michelangela nebo kteréhokoliv dalšího renesančního či barokního mistra. Tématem je násilí v dnešní západní společnosti, formulované do minuciózně provedené podoby částí velmi svalnatého, extrémně maskulinního těla," popisuje kurátor hladkou hroudu do sebe zavinutých šlach a ohýbaných kloubů.
Mramorové žilkování jako by podivnému, alabastrově bílému tělu vytvářelo krevní řečiště.
Odkaz na klasické sochařství lze najít také v díle německé autorky Stelly Hambergové, která modeluje do hlíny a výsledný tvar nechává odlévat do bronzu. "Ve své práci se dotýká zlomového okamžiku na počátku 20. století, kdy tvořil Auguste Rodin a kdy se socha začala vymaňovat z přesné nápodoby," míní kurátor.
Hambergová v Rudolfinu vystavuje podivné torzo, pouze nohy v nadživotní velikosti. Podobně jako u klasických vykopávek není poznat, co by celá socha představovala. "Ani u dochovaných antických torz není zřejmé, jestli se jednalo o božstvo nebo panovníka. Přesto jsme je přijali za umění," přibližuje možný motiv umělkyně Petr Nedoma.
Šaty víc než tělo
Další autorka Paloma Varga Weiszová, která působí v Düsseldorfu, se ve své zavěšené soše Padající žena dotýká gotického přístupu. Weiszová vytvořila pouze tvář a ruce ze dřeva, zbytek těla naznačila smotanou látkou.
Kurátor v tom spatřuje odkaz na gotické tvůrce, pro které bylo lidské tělo pouze výplní šatů. Vyžívali se ve složitosti drapérie oděvů.
Soubor realistických, bíle natřených postav představuje Francouz s arménskými předky Melik Ohanian. Zpodobnil trojici dělnic vyrábějící bomby. Umělec připomíná osudy žen během první světové války, které pracovaly v anglické továrně na výbušniny v Chilwellu, protože většina mužů byla na frontě. "Říkalo se jim také Canary Girls, protože dívky v důsledku práce s chemikáliemi zežloutly," dodává kurátor.
Stejný sál s "kanárkovými dívkami", jejichž příběh měl mimo jiné silný emancipační efekt, sdílí práce jediného Čecha na výstavě, Krištofa Kintery.
Na vysoký, oprýskaný sokl ze starého polystyrenu postavil podivnou tlustou postavu oblečenou do značkových tepláků. Je to vycpaná liška, na jejímž těle jako nádory bují lesklé vánoční baňky. Socha má název Modlitba za ztrátu arogance a kurátor připouští, že Kinterovo dílo je na mezinárodní sochařské přehlídce mezním případem.
