"Nic neočekávám a jsem ráda, že film našel svůj domov, že ho diváci mají rádi. Nic více si nemůžu přát," říká Tasovská, která vlastní dílo ve světové premiéře přivezla na přehlídku do německé metropole poprvé.
Po premiéře diváci snímek odměnili potleskem. Chválili ho také v následné debatě. "Bylo to krásné přijetí. Chodili za námi mladí i staří a říkali, že i plakali, že to byl silný a krásný příběh. Měli jsme obrovskou radost, že film zafungoval," vypráví režisérka.
Dokument je založen na fotografiích jedenasedmdesátileté Libuše Jarcovjákové, která vystudovala pražskou FAMU, ale pracovala zejména v dělnických profesích. V 70. a 80. letech minulého století mapovala ostrůvky svobody mezi návštěvníky pololegálních gay klubů i romskou, vietnamskou a kubánskou přistěhovaleckou komunitou v socialistickém Československu. Na sklonku normalizace odešla do Západního Berlína, kde se živila jako pokojská.
Soustavně zaznamenávala také sama sebe, a to i v niterných situacích. Její rozostřené, přesvícené snímky popíraly veškerá kompoziční pravidla. V roce 2019 se stala objevem mezinárodního festivalu fotografie ve francouzském městě Arles, kde ukázala snímky zachycující skryté stránky života v normalizační Praze. Britský deník Guardian ji ve svém top 10 nejvýznamnějších fotografických událostí roku zařadil na první místo. S uznáním o ní referovaly francouzský Le Monde nebo zámořské New York Times. Ředitel přehlídky přirovnal Jarcovjákovou k americké hvězdě undergroundové fotografie Nan Goldin.
"Ohlas po Arles byl takový, že jsem si musela vytvořit nějakou odpočinkovou polohu, abych si věci přeskupila v hlavě a ubránila se před tou spoustou impulzů," řekla pak fotografka v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Nyní se stala předmětem devadesátiminutového dokumentu. Ten je mimořádný nejen silným příběhem, ale také formou. Tasovská ho pojala jako pásmo fotek z tvorby Jarcovjákové, které sama umělkyně doprovází četbou z vlastních deníků.
"Jsem hrozně ráda, že to splnilo, o co jsme se snažili, že to není jen sled fotografií, ale divák zapomene, že se dívá na film z fotek. Po chvíli má pocit, jako by se díval na film," říká Tasovská. S tím souhlasí rakouská agentura APA, podle níž Jarcovjáková "mačkala spoušť tak často, že některé sekvence působí jako pohyblivé obrazy". Web Cineuropa.org tvrdí, že díky zvolenému přístupu film působí stejně osobně jako samotné fotografie, jejichž kvality tímto netradičním řešením vyzdvihuje.
Portál filmových kritiků icsfilm.org poznamenává, že když je snímek složen ze statických fotografií, nemusí to vyznívat dopředu kdovíjak povzbudivě. "Netrvá ale dlouho a stane se objevným, komplexním a poutavým vyprávěním, ve kterém si tyto snímky žijí vlastním životem," líčí portál. "Krásný a pozoruhodný dokument, který dokazuje, že jednoduchost má stále svou cenu," shrnuje.
Pro formu v podobě pásma fotek se autorka rozhodla, protože nechtěla natočit klasický dokument jdoucí po stopách Jarcovjákové. "Šlo mi o to zprostředkovat divákovi Libušin pohled na svět, umožnit mu spoluprožít, co prožila ona, jak to viděla a vnímala. Nejvhodnější cesta mi přišla přistupovat skrze její fotografie a deníky," vysvětluje Tasovská.
Ve všem měla volnou ruku. "Velmi si cením, že Libuše svůj příběh vypráví s brutální upřímností a otevřeností. To je něco, co mě zajímá. Mě nezajímají jenom úspěchy, ale i ta druhá strana života, která není občas tak veselá," říká. Svůj snímek možná i proto považuje za esej o životě a hledání vnitřní svobody, identity i opravdového já.
Film vznikal pět let, z čehož tři roky zabrala příprava a další dva každodenní práce ve střižně. "V jeden moment jsme měli 70 tisíc fotek," vzpomíná Tasovská. Hrubý střih, čítající asi dvě a půl hodiny, tvořilo okolo 5000 fotek. Konečná podoba dokumentu představuje skoro 3000 snímků.
Prolog a epilog obstarává výstava v Arles, pro kterou Jarcovjáková hledá fotografie. Pouť jejím životem končí pádem Berlínské zdi a sametovou revolucí v Československu.
Film záměrně vrcholí natolik hluboko v minulosti, neboť fotografka říká, že poté našla svůj domov a vnitřní svobodu. Kdyby pokračoval i po revoluci, podle Tasovské už by se nemohl jmenovat Ještě nejsem, kým chci být.
Jarcovjáková se v roce 1985 přes účelově smluvený sňatek s Němcem Holgerem dostala do Západního Berlína. Právě proto Tasovská považovala zdejší festival Berlinale za to pravé místo pro premiéru dokumentu.
Jarcovjákové, kterou s sebou do německé metropole nyní vzala, přinesla přehlídka i nečekanou událost. Fotografka v dokumentu říká, že Holgera již zřejmě nikdy v životě neuvidí. "Součástí naší premiéry bylo překvapení, že jsme pozvali Libušina fiktivního manžela," říká Tasovská. "Měla možnost se s ním setkat na pódiu. Bylo to krásné, objímali se, byli oba překvapeni. Byl to další dojemný moment," popisuje.
Jarcovjáková i Holger se už dříve rozvedli, protože chtěli uzavřít jiné sňatky. Jejich předchozí setkání tak byla omezena pouze na uzavření manželství a následnou rozluku.
Čeští diváci si na dokument musí počkat do podzimu. Do té doby se Tasovská se snímkem chce soustředit na zahraniční festivaly.
Absolventka ateliéru nových médií na pražské Akademii výtvarných umění Tasovská patří k největším talentům české kinematografie. Podílela se na vzniku dokumentu Gottland a s kolegou Lukášem Kokešem režírovala tituly Pevnost či naposledy Nic jako dřív, což byl vhled do života teenagerů dospívajících v českém pohraničním maloměstě.
