Už když malý Rocco Tano pobíhal po ulicích Ortony s bratrancem, tak pokud se zrovna nepotýkali s drsnými romskými hochy ze sousedství, pokukovali po holkách. Hlavně po Lucii, o níž se po městě leccos povídalo a která chodila s Roccovým už dospělým nevlastním bratrem Tommasem.
Matka - stejně jako zbytek rodiny stižená tragickou smrtí jiného Roccova sourozence - se upínala k představě, že chlapec bude knězem. Jenže když Rocco poprvé pohlédne na stránky pornografického fotokomiksu, který k němu přistál shůry, dočká se úplně jiného zjevení.
Autorka seriálu Francesca Manieri se štábem od prvních chvil vskutku klade důraz na náboženské paralely. Siffrediho životopis pojímá silně z perspektivy protagonisty, který se v častých monolozích vyjadřuje o povaze té neukojitelné touhy a schopnosti, která se v něm zrodila. Jako by to byla superschopnost, jako by se zrodil nějaký mytický tvor, muž s největším penisem na světě, jak ho nazývá starší bratr Tommaso.
Přinejmenším první třetina seriálu se soustředí na dětství i dospívání v Ortoně a komplikované zázemí nebo rodinné vztahy - částečně deformované násilnými šarvátkami s romskými sousedy, ale především pokřivené jednáním nevyrovnaného Tommasa. Toho tvůrci vykreslují jako násilníka, který sice nutí Lucii k prostituci, přitom extrémně žárlí a své toxické jednání si ještě romantizuje větami typu "ženská, co tě miluje, musí nosit domů prachy". Rocco si mezitím přímočaře jde za svým snem, byť ho ještě neumí plně pojmenovat.
Oba postupně nechají dědictví rodného města za sebou a mizí do Paříže, kde se Tommaso zaplétá s mafií, zatímco Rocco začíná objevovat, co má mezi nohama a co to dělá se ženami. A že by se tím také mohl krásně živit.
Supersex je provokativní dílo. Vypráví o muži známém nejen počtem pornofilmů, které natočil, ale také často velmi drsnými praktikami, jež v nich provozoval, jako je škrcení, plivání či soulož se ženou, která má hlavu v záchodové míse.
Takovým okamžikům se tvůrci spíše vyhýbají. Ne že by před nimi vysloveně zavírali oči, většinou ale na vše hledí čistě optikou muže, jenž má pocit, že našel naplnění a uspokojení v činnosti, ve které je nejlepší na světě a jež - domnívá se - naplňuje i jeho okolí.
Erotické scény jsou tu často vyobrazené pomalu jako rozpohybované verze pláten starých mistrů, spíše romantické než lascivní či drsné, což podporuje zvuk svůdného italského disca. Skoro jako by šlo o hagiografii, a ne portrét pornoherce. Byť, pravda, ne obyčejného - Siffredi se v 90. letech minulého století stal hvězdou, která měnila pravidla oboru, veřejně známou osobou, která účinkovala mimo jiné ve dvou artových snímcích přední francouzské režisérky Catherine Breillat.
Tvůrci udělali několik odvážných, byť lecčím pozoruhodných rozhodnutí. Supersex pokrytecky nemoralizuje nad pornografickou branží, naopak ukazuje paradox - že Rocco se v katolicky založené společnosti stává větším vyvrhelem než jeho bratr, který neváhá vydírat či dokonce zabíjet lidi.
Podobné gangstery jsme na plátně či obrazovce viděli mnohokrát. Ať páchají sebeohavnější věci, vždy jako by to bylo cosi nevyhnutelného, nedílná součást společnosti prorostlé mafií, jako by tato zvěrstva měla jakýsi vnitřní řád, neboť záplavy knih či filmů tematizují věci jako zločineckou čest. Pornohercům podobné kladné vlastnosti připisuje málokdo.
To jsou možná nejsilnější okamžiky seriálu. Když ukazuje, jak se Rocco stává černou ovcí rodiny, protože s druhými konsenzuálně souloží před kamerou. Což je všude vidět, neboť se pohybuje v byznysu založeném na šíření nahrávek.
Zatímco kopulovat v temných uličkách a soukromí bytů bývá považováno za chlapácké, stejně jako řešit problémy pěstmi či nožem, být součástí pornobranže je dekadentní a pro "buzíky", zazní opakovaně v seriálu, který vykresluje také atmosféru doby zmítané strachem z nemoci AIDS. I proto dává romantická, lehce kýčovitá stylizace pornografických scén smysl.
Přesto příliš často přichází na mysl, zda to není až moc jednoduché. Zpomalené scény hýřící barvami s až snovým rozměrem a disco hudbou v pozadí vyvolávají dojem jakési navoněné telenovely a vybízejí k takzvaně campovému čtení - tedy takovému módu, kdy si v díle užíváme spíše styl a estetiku, kdy propůjčujeme význam něčemu lehce pokleslému.
Supersex skládá dohromady portrét velké osobnosti a je otázka, zda si podobnou mytologizaci, jakkoli má i temné tóny, zaslouží zrovna Rocco Siffredi. V seriálu se nepochybně stává fascinujícím objektem zájmu, ale zároveň podivným paradoxem. Ta citlivá optika, či dokonce proklamovaný feministický pohled jsou nakonec možné jen za cenu, že jde o výplod fantazie, který před realitou až moc přivírá oči.
Seriál
Supersex
Tvůrkyně: Francesca Manieri
Minisérie je k vidění na Netflixu.
