Početná česko-slovenská rodina slaví poslední den roku 1992 a také poslední hodiny, kdy společně tvoří jednu republiku. V bratislavském bytě však nikdo netuší, že brzy se rozpadne nejen stát, ale také se začnou povážlivě rozkládat rodinné vztahy.
Když opožděně dorazí jeden příbuzný, otec čerstvě narozené Zuzky, nepřidává se k veselí a popíjení borovičky. Místo toho si bere stranou svého otce a konfrontuje ho s tím, co nedávno zjistil. Táta spolupracoval s StB. Seniorovo srdce odhalení neustojí a Zuzčin děda putuje do nemocnice s infarktem.
Mezitím se syn o novinku podělí s příbuzenstvem a debutující režisér Michal Kunes Kováč začíná rozvíjet debatu o morálce, která vyplní prakticky celý snímek. Ten po většinu děje neopouští interiér bytu.
Tvůrci film částečně propagují jako jakousi slovenskou obdobu Pelíšků. Trochu tomu odpovídá hvězdné "mezinárodní" obsazení, za českou stranu rodu jsou tu Bolek Polívka a Eva Holubová, kolaboranta ztvárnil Ady Hajdu, jeho manželku hraje Anna Šišková. V jedné z přiženěných rolí vystupuje Jan Budař coby vzdělanec a vysokoškolský pedagog, který zde plní obzvlášť bizarní funkci mudrce - ale k tomu se ještě dostaneme.
Scénář Maroše Hečka, Tomáše Dušičky a Davida Cormicana příliš nezvládá ani představit postavy a jejich povahu, natož aby je zapojoval do tragikomických "pelíškovských" konstelací. Mnohem spíše od začátku sází na dramatické dusno umocněné Kováčovou režií, jistější v mlčenlivých scénách, kdy může vyniknout kamera Davida Hofmanna, než v konverzačních pasážích. Při nich napětí často graduje spíše teatrálním zvyšováním hlasu než nuancovaným herectvím.
Snímek A máme, co jsme chtěli nechce být blahosklonně nostalgickým ohlížením za minulostí ani nadáváním "na bolševika", jakkoli rázný názor na minulý režim tu několikrát padne. Už zasazením do přelomového bodu dějin chtějí autoři hovořit o současnosti, o tom, jak se k dřívějšku vztahovat dnes.
Většina příběhu se točí okolo vzrušené debaty, proč děda, otec a manžel v jedné osobě podepsal spolupráci s StB a zda jej za to odsoudit.
Jeho zatím na nemocničním lůžku hlodá svědomí a svěřuje se jednomu z doktorů. Nevybere si ovšem toho nejchápavějšího, neboť jeho otec, bývalý primář, před režimem nikdy neohnul hřbet - byť byl zahnán do kouta.
Na daném půdorysu se otevírá otázka, kterou přinejmenším v české kinematografii mnoho děl neřeší.
Nikoli ta o povaze minulého režimu, spíše o našem vztahu k minulosti. O tom, zda házet do jednoho pytle - a vlastně kádrovat - všechny, kdo neměli dost odvahy vzepřít se komunistické moci, ať už z jakýchkoli důvodů. V jádru podnětná úvaha se bohužel ztrácí v nepřesvědčivém, doslovném provedení a ublíženém tónu.
Pokud má být snímek například pokusem o nějakou reflexi bolestínské a emotivní slovenské národní povahy, což naznačují tvůrci, nepůsobí jako nejšťastnější nápad obsadit Jana Budaře do role profesora, který v patřičnou chvíli vystoupí skoro jako cimrmanovská figura, aby podal výklad situace či rovnou dějin. Ještě k tomu zahraje na klavír obě hymny a mezi řádky nabídne definici obou národů na základě analýzy těchto dvou písní.
Výkladový rámec ještě posílí přítomnost kanadské dívky, přítelkyně jednoho ze zde přítomných slovenských vysokoškoláků, která se tu a tam nechápavě táže - třeba proč všechny rozrušila práce pro tajnou službu, když je to záslužná věc.
Nejen ona se tu vyskytuje kvůli pouhým pár větám. Podobného figurkaření je snímek plný, jakkoli se zkušení herci zdatně snaží maskovat nevyvážený tón a slabiny scénáře. Filmu se nedaří ani pořádně představit protagonisty a vazby mezi nimi, ani jejich minulost a naturely. Obojí se omezuje na několik střípků, potřebných hlavně k odhalení toho, co se píše ve složce dědečka agenta.
Do samotného spisu se přitom aktéři začtou až poměrně pozdě. Nesmyslně dlouhou, ničím nemotivovanou dobu leží kdesi na stole, až si nejen milovníci detektivek rvou vlasy a říkají si: před očima tu máte důkaz, kolem kterého se vše točí, tak proč si ho nikdo nevšímá? Prostě proto, aby bylo jak oddálit dramatický objev: co vlastně ty zprávy pro StB obsahovaly.
Ve filmu se objevují důležité motivy, jako třeba to, že by naší společnosti prospělo, kdyby svět nerozdělovala jen na odvážné disidenty a zlotřilé komunisty. Kdyby existovala vůle vnímat při hodnocení nejen svých blízkých o něco pestřejší etickou paletu, aniž bychom kvůli tomu potřebovali relativizovat zrůdnou povahu minulého režimu.
Snaha o zakopávání příkopů a větší porozumění je ostatně dnes obzvlášť potřebná a nemusí mít podobu smířlivého přivírání očí před minulostí i současností. Jenže to vše se utápí v rozklížené atmosféře večera, kde se sice vypije spousta borovičky, ale tvůrci neumí navodit gradující atmosféru, jež by kromě jiného odrážela i stoupající promile alkoholu v krvi.
Filmem občas probliknou nepovedené vtípky, někdy až nechtěně nonsensové povahy - třeba když se Budař, jenž kromě zběhlosti v historii, francouzštině či filozofii zjevně oplývá též mykologickými znalostmi, táže, zda houby v kapustnici dle rodinného receptu nejsou lysohlávky.
Eva Holubová, která z celého osazenstva nejzdařileji imituje stav pod vlivem pálenky, odvětí záhadně, že to nemůže ani popřít, ani potvrdit. To jsou repliky z natolik odlišného žánru, až je nelze popsat jinak než zkratkou "wtf". Do řeči a doby protagonistů přeloženo: co to kurňa je?
A máme, co jsme chtěli je - lidově řečeno - takový film o minulosti a současnosti, jaký si zasloužíme. Podobných děl by bylo potřeba víc, tady vše zůstalo ve stádiu pokusu.
Film
A máme, co jsme chtěli
Režie: Michal Kunes Kováč
Bontonfilm, v kinech od 7. března.
