Vitalij působí jako muž, kterého zradili. Byt pozbyl, protože kvůli ztrátě zaměstnání nemohl splácet hypotéku. A těch milion rublů, které údajně uhradil, už nikdy neuvidí. Bydlí se svým psem v kutlochu a jeho největšími koníčky jsou pobyt v ledové vodě nebo bitky s kamarádem, které provozuje kdekoli, třeba na chodbě.
"Vždycky jsem nesnášela, jak maminky pusinkují své děti," poznamenává Vitalijova matka v jedné scéně tohoto pozorovatelského dokumentu s tím, že se nikdy se synem nemazlila a zjevně udělala chybu. Protože dnes je z něj obhroublý, věčně naštvaný člověk.
Skutečně, kdykoli jej kamera sleduje, jako by nedovedl dvě tři vteřiny posedět v klidu. Ať už jsou to tiky, nebo nějaký vnitřní neklid, Vitalij působí, jako by v té ledové vodě pobýval neustále, celý život.
Však také opakovaně ve snímku poznamenává, jak ho rvačky v bojových rukavicích nebo pobyt v ledové vodě utvrzují, že je naživu. Je nutné žít v extrému, aby něco cítil. A extrémní jsou i jeho názory.
Jedenapadesátiletý Filip Remunda, který poprvé zaujal roku 2004 dokumentem Český sen natočeným s Vítem Klusákem, rád portrétuje svérázné jedince. Dlouhodobě se zaměřuje na východní témata: Rusko, Ukrajinu, Čínu. Tentokrát našel protagonistu, který jako by ztělesňoval a zastupoval všechny ty jedince z postkomunistických zemí, co vzpomínají na starý režim a brojí proti novotám ze Západu.
Jenže zároveň je ruská realita zjevně přece jen odlišná od té české. Vitalij sice rád cituje Kim Čong-una či Lenina, avšak nestojí na straně Vladimira Putina, ten pro něj stále zastupuje režim, jaký může za jeho bídu a za bídu většiny lidí. Protože on sám má za to, že ztělesňuje většinu.
Vitalij pochopitelně nesnáší liberály a častuje je velmi nevybíravými slovy, třeba když vyrazí za přáteli do Moskvy, táhnou spolu městem a ničí pomníčky na místě, kde byl v roce 2015 zastřelen opoziční politik Boris Němcov. Zároveň ale neváhá plavat polozamrzlou řekou s vlajkou v ruce, aby tak podpořil ruské boje na Ukrajině, neboť Krym je v jeho očích "logicky" ruské území. Jeho souputník přitom poznamenává, že nemají nic proti Ukrajině, cítí, že jsou vlastně jeden národ.
V takovýchto detailech je Remundův snímek nejcennější. Ukazuje specifické myšlení, svébytný typ ruského nacionalismu, který překonává režimy i staletí a jemuž z evropské perspektivy není snadné porozumět.
Podobně paradoxní rovinu má už název snímku. Štěstí a dobro všem je Vitalijovo heslo. Jím se opakovaně zaštiťuje, třeba na internetových videích, jež natáčí a které mají desítky či menší stovky zhlédnutí. V nich například běhá venku v dešti oblečený jen v plavkách a zachycuje další napůl všední, napůl bizarní činnosti.
Na jedné straně neváhá vkročit po kolena do vody, co zaplavila ulici bez kanalizace, aby pomohl sousedovi roztlačit auto, na druhé i tato akce slouží jen k tomu, aby u toho mohl nadávat na režim a na podmínky, ve kterých žijí.
Čistě pozorovatelský formát místy naráží na své limity. Vidíme, jak si čtyřicátník Vitalij, který jinak celý život byl sám, bere nevěstu - obřad nepřekvapivě probíhá plavmo, uprostřed ledových vod. I jeho žena je vzdělaná, působí jako psychiatrička, a v jedné scéně vypráví, kterak měla sen o muži ve vodě, asi půl roku předtím, než se seznámili.
Ze snímku postupně vyvstává, že když ne ve způsobu života, tak ve společensko-politických otázkách s Vitalijem jak ona, tak jeho matka sdílejí stejné názory.
Tady by si ale téma zasloužilo o něco větší vhled třeba do soužití obou, jak se seznámili, co k sobě skutečně cítí. Film je až příliš zaměřený čistě na Vitalije a jeho podivínské životní eskapády.
Vidíme, že matka ani někteří přátelé jeho styl života neschvalují. Vidí jej jen jako přežívání. Vitalij je sice abstinent, ale zjevně závislý právě na fyzických extrémnostech, kterým se věnuje: na noření se do mořských vln, po němž vypadá, že je na pokraji smrti, či do bitek se zkušenějším kamarádem, po kterých má napuchlé oči, že přes otoky ani nevidí.
Tvůrci místy lehce balancují na hraně, když hrozí, aby snímek nebyl jen jakousi exotickou freak show. Film ale natočili tak, aby se kamera zbytečně "nepásla" na Vitalijově tváři a neprodávala divákům laciné zážitky.
Štěstí a dobro všem hlavně - byť především mimoděk a mezi řádky - nabízí úvahu na téma "jak vznikají extrémní návyky a názory". Vitalij sice působí zcela sebedestruktivně, ale hlavní zprávou Remundova snímku je, že v širší perspektivě bývají mnohem destruktivnější názory, které s Vitalijem sdílí valná většina protagonistů.
