Ve dne je trumpetistou v symfonickém orchestru, v noci realitním makléřem. Zní to jako námět filmu, jedná se však o příběh ze života. Již dekádu takto střídá zaměstnání David Jensen, dlouholetý člen Severočeského divadla v Ústí nad Labem. Z prozaického důvodu: ačkoliv v divadle působí jako hudebník, kustod i tajemník, nevydělá si dost peněz. K práci s nemovitostmi se dostal náhodou. Jednu prodával a nelíbilo se mu, jakou práci makléřka odvedla, tak se profesí začal sám zabývat.
Jensenův denní program čítá zkoušky, zájezdy a představení s orchestrem, stejně jako prohlídky bytů či schůzky související s prací makléře. "Byl bych šťastnější, kdybych se nemusel tak honit. V divadle jsem spokojený, jinak bych tam nebyl už patnáct let. Jsem rád, že jej město a kraj stále drží a máme možnost hrát. Finančně to ale bohužel naprosto nedostačuje. Je standard, že kolegové k tomu ještě učí nebo mají druhý úvazek v jiném orchestru," nastiňuje situaci.
Prezident Unie orchestrálních hudebníků České republiky Jiří Dokoupil vysvětluje, že platové podmínky jsou v různých českých orchestrech "rozdílné, obecně ale podprůměrné" v závislosti na tom, zda se instituce nachází ve velkém, nebo menším městě, jakou má tradici a jestli je financovaná z měst a krajů, nebo ze státního rozpočtu. V České filharmonii se podle něj průměrný plat loni pohyboval okolo 59 tisíc korun měsíčně, v orchestrech Národního divadla to bylo už 47 tisíc, v krajském městě mezi 36 a 40 tisíci, a v menších městech klidně i 30 tisíc hrubého. "To už je obrovský problém a stalo se standardem, že většina členů orchestrů začala být závislá na druhém zaměstnání," potvrzuje.
Zdánlivě nesourodé světy kombinuje také osmadvacetiletá Alžběta Nováková. Věnuje se herectví, které vystudovala na pražské DAMU, kromě toho je ale osobní asistentkou lidí s postižením. Profesní dvojboj pro ni donedávna představoval nutnost, aby se uživila. Během časově náročného studia se poohlížela po profesi, která by byla dostatečně flexibilní a zároveň jí osobně blízká. Vybrala si osobní asistenci, protože už absolvovala obor komunikace neslyšících na filozofické fakultě a zajímala ji práce s lidmi se specifickými potřebami.
Herečka oceňuje, že díky tomu není finančně závislá na projektech, které by jí umělecky nedávaly smysl, nebo třeba na účinkování v reklamách. Umí si ale představit i svět, ve kterém by si herectvím vydělala tolik, aby druhé zaměstnání mít nemusela. "Měla bych pak čas na to dál se vzdělávat, sbírat inspiraci a hrát," představuje si. "Pokud chci ale vydělávat jako lidé v jiných profesích, musím dělat ještě něco jiného," říká. Kombinací herectví a osobní asistence si prý měsíčně vydělá 28 až 40 tisíc korun. "Neadekvátně je ohodnocené zejména zkoušení inscenací. Je téměř nemožné dosáhnout finanční stability, něco si třeba našetřit. Oči mi otevřela stáž v Nizozemsku, kde fungují pro divadelníky odbory a jejich situace je úplně jiná," srovnává.
Strach ze "zasloužilých umělců"
Vyřešit nejisté pracovní podmínky lidí v kultuře měla pomoct novela zákona souhrnně nazývaná status umělce. Mluvit se o ní začalo za pandemie koronaviru, kdy byla zavřená divadla, nekoncertovalo se a lidé z kultury museli hledat uplatnění mimo obor.
Přijmout status umělce se zavázala tehdejší vláda premiéra Andreje Babiše z hnutí ANO v rámci Národního plánu obnovy, tedy souboru investic a reforem, které měly díky penězům z Evropské unie zmírnit ekonomické dopady krize. Od té doby se kabinet změnil, závazek ale zůstal. "Nutnost řešit legislativní ukotvení statusu umělce pramenila z rozhodnutí minulé vlády. Bylo nutné jej naplnit," vysvětluje mluvčí ministerstva kultury Jana Malíková, že stávající šéf úřadu Martin Baxa z ODS povinnost zavést status umělce "zdědil" po předchůdcích. Pokud by to Česko neudělalo, stát přijde o stovky milionů korun z dotací a další miliony bude Evropské unii muset vrátit ve formě sankcí.
Na Baxovi už ale bylo, jakou cestu zvolí. Například účastníci loňské demonstrace před ministerstvem kultury vyslovili přání, aby stát přispíval na zdravotní či důchodové pojištění umělcům na volné noze, případně jim vyšel vstříc nižším zdaněním. Nyní k nim přistupuje stejně jako k podnikatelům. Ve spoustě kulturních odvětví přitom lidé mohou pracovat výhradně na volné noze, aniž by si to vybrali. Někteří nedosáhnou ani na hranici zdanitelných příjmů a už před vysokou inflací z posledních let měli problém si vydělat na živobytí. Odepřeny jsou jim i běžné výhody sociálního systému, takže například tanečníky čekají další existenční potíže po skončení kariéry.
Ministerstvo ale takhle komplexní problém zatím neřeší. Po dvou letech příprav letos navrhlo zřídit dobrovolný registr, do nějž se lidé z kultury budou moci přihlásit, a zároveň slíbilo upravit podmínky pro již existující umělecká stipendia. Nově by stát mezi nanejvýš 1500 žadatelů ročně rozdal maximálně 130 milionů korun.
Novelu v červnu schválila sněmovna v prvním čtení, platit by mohla od 1. ledna 2025. Čelí však kritice nejen od opozičních stran ANO a SPD, podle nichž je "odfláknutá", ale také od části veřejnosti. Jedni mají pocit, že registr bude umělce nějakým způsobem kádrovat nebo že stipendia podpoří jen ty "netalentované", kteří si nedokážou vydělat dost. Druhá skupina odpůrců zmiňuje, že se projekt minul s původním cílem, jímž bylo obecně zlepšit pracovní podmínky lidí z kultury.
Podle předsedy nedávno založené Kulturní a kreativní federace Jakuba Bakuleho by se předně měl přestat používat pojem status umělce. Lepší by bylo hovořit pouze o pracovních podmínkách v kultuře. "Termín status umělce je v Česku náročnější, protože s sebou nese představu zasloužilého umělce," připomíná historickou konotaci z dob komunismu.
Evropská unie ale tato slova zvolila pro zhruba dvacítku opatření na pomoc kultuře, vysvětluje Bakule. Podle něj by některá nestála téměř nic, jiná velmi málo. Patří mezi ně třeba zavedení krátkodobých smluv pro specifické situace, kdy divadelní herci dostávají zaplaceno za odehraná představení, ale už ne za to, že jej předtím klidně i pár měsíců zkouší.
Evropská unie počítala třeba také s ustavením postu ombudsmana nebo ombudsmanky pro hlášení neférových podmínek a praktik nebo zavedení takzvaného participativního spoření pro druhou kariéru - typově aby tanečníci, kteří kvůli extrémní fyzické námaze povolání a častým zraněním končí kariéru třeba už okolo čtyřicítky, nemuseli v tomto věku začínat nanovo v jiném oboru.
Ministerstvo kultury však žádné z těchto opatření do novely nezařadilo. "Nepřijali jsme zatím ani jedno, takže status umělce u nás v současnosti neexistuje," shrnuje lakonicky Bakule. Založení registru vnímá jako krok, který teprve umožní přijímat návrhy jako ty unijní. K čemuž se ale ministerstvo kultury ve stávajícím volebním období nechystá. Věc nechává otevřenou pro příští kabinet. "Je to základ, který mohou budoucí vlády v případě všeobecné shody dál rozvíjet," potvrzuje mluvčí úřadu Jana Malíková.
Podle Bakuleho odvedlo ministerstvo s registrem dobrou práci v tom, nakolik je široce pojatý. Nevylučuje díky tomu ani profese, jako jsou zvukaři nebo osvětlovači, bez nichž se umělecká produkce často neobejde. Tito lidé v Česku nebývají běžně zaměstnaní, a když nastane situace jako za pandemie, ze dne na den ztratí možnost si vydělávat. "V tomto ohledu je to krok vpřed. Záleží, jak to politická reprezentace pojme dál. Jenže to zatím vypadá, že ochota přijímat další opatření moc velká není," hodnotí Jakub Bakule.
Napsat román v práci
Z jeho pohledu se naopak nepovedla reforma tvůrčích stipendií. Zatímco o zapsání do registru bude moct požádat každý, kdo vykonává uměleckou činnost nejméně dva roky z posledních tří, podmínky pro získání podpory už jsou tak přísné, že podle odborníků ve své kombinaci vyloučí většinu potenciálních žadatelů.
Aby člověk mohl dostat od republiky zaplaceno za napsání knihy nebo zkomponování skladby, musel by si například prací v kultuře vydělat každý měsíc alespoň minimální mzdu, ale už ne více než mzdu průměrnou. Zároveň by nesměl být studentem ani zaměstnancem na více než poloviční úvazek. Podání žádosti má provázet správní tisícikorunový poplatek.
"Na jednu stranu chápu, že ministerstvo zvolilo tuto hranici, aby se o stipendium nehlásil někdo, kdo dělá umění jen amatérsky. Zároveň to má podpořit lidi, kteří jsou na tom hůř, takže strop je průměrná mzda. Spolu s podmínkou méně než polovičního úvazku to ale nedává smysl. Spousta lidí ke své tvůrčí práci učí třeba na základní umělecké nebo vysoké škole. Nevím, proč bychom nemohli podpořit někoho, kdo dělá vedle pedagogické práce také výtvarné umění," argumentuje Jakub Bakule.
Také podle Jany Návratové, jež pracuje v Nadačním fondu pro taneční kariéru, kumulace podmínek vyloučí většinu potenciálních uchazečů z oborů, jako jsou literatura, překladatelství nebo výtvarné umění.
Odbornice nesouhlasí ani se stanoveným mzdovým rozmezím. "Při nepravidelných příjmech v kultuře tyto hranice nedávají smysl. Jak mají spisovatelé, scenáristé nebo lidé pracující u filmu dokázat, že v umění vydělávají mezi minimální a průměrnou mzdou?" ptá se.
Upozorňuje, že například spisovatelé často obdrží větší obnos peněz naráz až po vydání knihy a několika letech práce. "Pak žijí hlavně z autorských čtení, ale žádnou záruku pravidelného příjmu nemají, proto všichni učí na středních školách a podobně," dává příklad. "Samozřejmě to tak bylo vždy, ale přece jen mám pocit, že doba je dnes taková, že napsat román a u toho chodit do práce prostě není možné," myslí si. Mantinely podpory jsou podle ní špatně promyšlené a problém neřeší.
Tanečnice z fitka
Jak nepravidelné umí být příjmy v kultuře, dobře ví tanečnice Tereza Holubová, absolventka pražského Duncan Centra. Živí se pohybovým divadlem, k tomu ale pracuje ve fitcentru, kde předcvičuje třeba kruhové tréninky nebo dává individuální lekce. "Dělám to tak proto, že v tanci jsou projekty, které jsou intenzivní třeba měsíc, ale další měsíc pak například není skoro nic. Volné dny se proto snažím alespoň z poloviny vyplnit tím, že jdu do fitka a vydělám si aspoň něco," říká.
Některé měsíce se uživí uměním zcela, jiné ji zachraňuje fitcentrum. Živit se tancem je podle ní reálné, z velké části ale záleží na náhodě. "Snažím se, abych nebyla víc ve fitku než v divadle, ale některé měsíce to prostě jinak nejde. Často je to tak, že jsem tam dopoledne, odpoledne mám zkoušku a večer představení," popisuje svůj běžný den. "Abych vycházela finančně a zároveň vše stíhala, často začínám den v šest ráno a končím pozdě večer. Někdy je to husté," dodává.
V tomto koloběhu vnímá klady i zápory. Podobně jako Alžbětu Novákovou ji baví sbírat podněty pro divadelní práci v různých oblastech. Oceňuje také jistou míru volnosti. Zároveň se ale musí potýkat s tím, že zatímco někdy projekty dokonce odmítá, jindy nemá ani jeden. "Snažím se tu nejistotu nevnímat a říkat si, že vždycky něco přijde. Koneckonců je to i pravda, ale nelze se na to spoléhat," říká.
Nebýt na to sám
V české kultuře pracuje odhadem 220 tisíc lidí. Podle Jakuba Bakuleho je ale povědomí o specificích činnosti v tomto oboru malé, a to jak mezi širokou veřejností, tak u politiků. Jana Návratová podotýká, že chybí i porozumění pro jednotlivé profese. "Když jsem odborně přecházela od filmu k tanci, neměla jsem ponětí, co dělá choreograf," ilustruje. "Představa o tom, co to znamená být vrcholovým baletním sólistou, artistou nebo klarinetistou, je myslím mizivá," domnívá se.
Covidové období, během nějž byl kulturní sektor podle Evropského parlamentu zasažen ještě hůř než cestovní ruch, bylo příležitostí to veřejnosti přiblížit, ale nestalo se tak, lituje Návratová. "Když se podíváme na jiné skupiny profesionálů v české ekonomice, ve chvíli, kdy se ocitnou v krizi, se veřejnost dozví i něco o jejich práci. Třeba když mladí lékaři vyjednávali o pracovních podmínkách s ministerstvem zdravotnictví, vyšlo najevo, jaké mají přesčasy, jak jsou placení, jaké mají nástupní ohodnocení a tak dále," přirovnává.
Připomíná, že heslo "umění je práce" se zrodilo právě za pandemie. "Mohla to být příležitost dát vědět, že talent sice umělcům spadne tak trochu do klína, ale ten zbytek je každodenní dřina, často od útlého věku. Je to hluboká dedikace, kterou myslím žádná jiná profese nezná. Pokud se stanete špičkovým vědcem, tak se na to soustředíte třeba až od gymplu, ne od pěti let, kdy začnete chodit do základní umělecké školy," argumentuje.
Přestože diskuse ohledně statusu umělce se týká hlavně pracovních podmínek, ze všeho nejvíc podle Návratové umělcům chybí něco jiného. "Postrádají pocit péče a zájmu. Často jim nejde ani tolik o to, že mají málo peněz a že jsou ty peníze nejisté. Jenže mají pocit, že jsou na to sami. Je to dlouhodobá frustrace z nezájmu a z toho, že se situace nezlepšuje. Například pokud si chcete jako umělkyně vzít půjčku v bance, nedostanete ji, i kdybyste řídila státní divadlo. Jste pro ně riziková a máte nízkou bonitu," zmiňuje Návratová. "Umělci mají pocit despektu," dodává.
Její slova potvrzuje i tanečnice Tereza Holubová. "Doufám, že status umělce je budoucnost české kultury, a těším se na to. Pomohlo by to s nejistotou, ale i s pocitem dodání podpory, uznání, toho, že o nás stát ví. Protože i když si člověk zakládá živnost, nic jako tanečník, performer nebo divadelník na výběr v kategoriích není, člověk se musí schovávat za 'ostatní'. Pomohlo by nám to tedy v tom, že bychom se v systému necítili méněcenní," věří.
Video: Ekonomka radí, jak si říct o vyšší plat. Nový zákon to ulehčí (18. 4. 2024)
