V roce 2018 animovaný Spider-Man vtrhl do kin jako audiovizuální uragán. Už úvodním logem, v rychlém sledu střídajícím fonty a barvy, jako by se rozhodl vyrvat publiku oči z důlků. Ambiciózní smršť výtvarných nápadů a pestrá stylová směs se nyní dočkala pokračování, které od čtvrtka promítají česká kina. A tvůrci se rozhodli překonat sami sebe.
Premisa operující s konceptem paralelních světů, kde má každý superhrdina nespočet verzí sebe sama, začala být v uplynulých dvou letech prokletím snímků od Marvelu. Ty po velkolepých čtvrtých Avengers trochu lapají po dechu a hledají správný nový tón.
Právě bloudění mezi světy je jedním z důvodů, proč poslední příběhy nefungují stoprocentně, neboť tato myšlenka vede k tomu, že se v nich může stát úplně cokoli. Jenže nový animovaný Spider-Man naopak svým hraným kolegům ukazuje, jak nápad využít na maximum.
Filmem se mihne na 200 unikátních Spider-Manů a výtvarníci opět dostali šanci se náležitě vyřádit. Hned zpočátku do Gwenina světa vtrhne podivné ještěří monstrum, na jehož adresu dívka utrousí dotaz, zda ho vyrobili z hromady pergamenů. A nahnědlý padouch vskutku vypadá, jako by vypadl z nákresů Leonarda da Vinciho či jiných italských renesančních umělců.
Zatímco pak uprostřed Guggenheimova muzea dochází ke střetu dob a kultur, když příšera demoluje vystavené objekty Jeffa Koonse a dalších osobností moderního umění, divák se snaží napojit na hyperkinetické tempo. Ve světě hrdinky Gwen, vyvedeném v jemných barevných tónech připomínajících vodové barvy, dlouho nezůstane.
Brzy se vrací protagonista prvního dílu, tedy Spider-Man, pod jehož maskou se v daném univerzu neskrývá bílý hoch Peter Parker, nýbrž Portorikánec Miles Morales. Momentálně také prožívá těžké období, neboť své noční aktivity maskuje před rodiči a za to, že kvůli půtkám se zloduchy chodí pozdě na školní schůzky či oslavu tátových narozenin, dostává od nedůvěřivých dospělých napřed výtky a následně "zaracha".
Na náladě mu nepřidá, když ho navštíví stará známá Gwen z jiné dimenze a následně kvůli tajné misi opět mizí z jeho života. Spider-Man se tak rozhodne konat na vlastní pěst a improvizovat.
Režiséři Joaquim Dos Santos, Kemp Powers a Justin K. Thompson po rychlém úvodu tentokrát rozjíždějí děj pozvolněji než v první části. O něco déle také trvá, než se frenetické hýření vizuálními nápady protne s emoční angažovaností publika. Jakmile si však obojí sedne a napojíme se na těžká rozhodnutí protagonistů, jak zachránit nejen svět, ale také - a hlavně - vlastní rodinu, přichází v závěru drobná podpásovka, neboť snímek končí uprostřed. Aby nalákal diváky na závěrečný díl trilogie.
Kvůli tomu budí lehké rozpaky oproti první části - ta skvěle sladila netradiční animovaný styl, který nepřipomínal nic, co dosud bylo na plátnech k vidění, s příběhem. A takřka ihned se stala klasikou, jež patří k nejlepším animovaným filmům dekády i nejpovedenějším snímkům z marvelovského univerza.
Novinka však stále vyčnívá. Hlavně animačně ještě překonává nastavenou laťku. Popartové tečkované rastry Spider-Manova světa vytváří dojem čehosi nestálého, co problikává před očima, ale brzy se děj přesouvá do ještě divočejších míst, třeba do chaotické metropole připomínající indickou Bombaj kříženou s New Yorkem.
Indický Spider-Man se potkává s drsným pavoučím hrdinou, který má na zádech kytaru, a kresebná podoba hrdiny připomíná estetiku alb kapely Sex Pistols, ovšem ještě říznutou afrofuturismem. Dále dojde na protagonisty ve stylu japonského anime, na výlet do hraného světa nebo mezi postavičky ze stavebnice Lego.
Aby toho nebylo málo, mnohdy se na plátně objeví komiksové bubliny a nápisy, případně detailní záběr na různorodé obálky spidermanovských časopisů. Svérázně komentují, kam se dění právě přesouvá.
Spider-Man: Napříč paralelními světy přitom dovede být jednoduchým a dojemným dramatem. Už jen tím předčí většinu dějově rozsypaných snímků, které Marvel v poslední době produkuje. Téma paralelních světů a různých verzí sebe sama navíc nekončí jen u jednorázově zábavných vtípků jako ve filmu Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství od Sama Raimiho, ale zúročuje se v původní, propracované estetice. Ta má v každé minutě čím překvapovat.
Jen tentokrát může snadněji dojít k přesycení příběhem a k lehké frustraci z toho, že tvůrci neměli sebevědomí dovést snímek k nějaké katarzi. A místo toho vyvrcholení odložili na příště.
Když k podobnému neduhu došlo v desáté části série Rychle a zběsile, bylo možné nad tím mávnout rukou, protože tam je vyprávění jen zástěrkou pro akční eskapády. Ale v jednom z nejambicióznějších počinů marvelovského světa toto prvoplánové lákání k další návštěvě kina působí nedůstojně. Obzvlášť proto, že i druhý kreslený Spider-Man je přes dílčí výhrady natolik uhrančivý, že si sám zaslouží opakované zhlédnutí na velkém plátně.
Film
Spider-Man: Napříč paralelními světy
Režie: Joaquim Dos Santos, Kemp Powers, Justin K. Thompson
Falcon, česká premiéra 1. června.
