Značná část japonských historických snímků i seriálů o samurajích či zvláštních rituálních zvyklostech minulosti se odehrává v období zvaném Edo. Dnes již nežijící spisovatel James Clavell však svůj obsáhlý románový epos Šógun zasadil do roku 1600, tedy na konec předchozí éry zvané Sengoku - doby dlouhých občanských válek, které narušily pevné hierarchie předchozí a následující epochy.
Do tohoto světa plného nejistot teď diváky okamžitě vrhá dlouho očekávaná desetidílná série Šógun. Clavellovo obsáhlé, více než tisícistránkové dílo z roku 1975 pozoruhodně kondenzuje do podoby podmanivého audiovizuálního labyrintu, v němž se Evropan Blackthorne musí rychle zorientovat, aby si zachránil život.
Šógun chce být velkou výpravnou akční ságou plnou politikaření i drsného násilí, takže okamžitě vyvolal paralely s Hrou o trůny, neboť celosvětové publikum i televizní producenti lační po dalším podobném hitu. Byť srovnání kulhá, co do intrikaření, akce i drastických scén nová série nezůstává pozadu.
Stínání hlav na ulici - skoro mimoděčně - je tu na běžném pořádku, jeden z evropských zajatců se dočká popravy v kotli s vroucí vodou. A kamera příliš neodvrací zrak před tím, co se živému lidskému tělu děje uprostřed bublající kádě.
Především pro angloamerické publikum může představovat překážku, že tvůrci trvali na tom, aby v seriálu hráli Japonci. Velká část dialogů tak probíhá v japonštině. A ty anglické povětšinou imitují portugalštinu, neboť právě portugalští katolíci byli do té doby jedinými Evropany, kteří do daleké asijské země dopluli, poháněni náboženskými i obchodně-politickými motivy.
Bystrý a tajuplný Blackthorne, fiktivní románová postava, které ostatní přezdívají andžin neboli lodivod, neboť nedokážou vyslovit cizí jméno, se záhy stává jakýmsi žolíkem ve hře o moc.
Místní vládce Toranaga bojuje o život, neboť se proti němu spikla takzvaná rada pěti starších, což je sbor místních vojevůdců. Do dění zasahují Portugalci, kteří v Evropě zároveň válčili s protestantskou Anglií.
Až skrze Blackthorna tak Japonci objevují, že Evropa není jen Portugalsko, že tam probíhají nějaké mocenské půtky a že kacíř Blackthorne může být užitečný.
Američtí tvůrci seriálu a manželé Justin Marks s Rachel Kondo, která má japonské předky, skrze evropského hrdinu představují místní zvyky divákům. Blackthorne je ale na rozdíl od knihy či první televizní adaptace Šóguna z roku 1980 spíše součástí komplikované hry než oním schopným a vyzdvihovaným hrdinou, který by se s pocitem nadřazenosti protloukal feudálním Japonskem.
Naopak: hned zkraje protagonista přijíždí do města Ósaka a je konfrontován s pohledem na místní kulturu i architekturu. Což ovšem nijak neumenšuje krutost tehdejšího Japonska, kde se na zajatého cizince neváhají vymočit, aby ukázali, kdo je tady pánem.
Šógun se dotýká mnoha obecnějších témat, od politicko-náboženských svárů přes postavení žen, které v období Sengoku přeci jen měly o něco větší práva než předtím i brzy poté. Často také ovládaly zbraně, jak zjistí Blackthorne, když začne blíže poznávat tlumočnici a urozenou místní křesťanku, jež ho zasvěcuje do místních zvyklostí.
Producent a zároveň představitel jedné z hlavních rolí vládce i obávaného válečníka Toranagy Hirojuki Sanada bude dobře známý divákům hollywoodských filmů Poslední samuraj, John Wick 4 či Bullet Train. A podobně hvězdné je celé obsazení. Třeba Torunagavova brutálního kumpána ztvárnil Tadanobu Asano. Herec známý ze snímků Mlčení nebo Midway do seriálu vnáší svou typickou potměšilost.
Šógun možná není přelomovou událostí současné televize, po několika epizodách lze ale konstatovat, že zdárně aktualizuje Clavellovu předlohu, zbavuje ji eurocentrické perspektivy a tematizuje důležitou věc: schopnost řešit spory nejen mečem či lodními děly.
Navzdory okolní brutalitě tak nejde o ponor do světa, kde má lidský život pramalou cenu. Už v první části jeden z mužů nabízí, že spáchá rituální sebevraždu seppuku, neboť se postavil za svého pána, což je při jednání dvou válečníků vnímáno jako urážka. Záhy však zazní, že to byl skutek odvahy a že taková zbytečná smrt není namístě.
Mezi bublajícími kotli se řvoucím popravencem a podobnými projevy respektu i pochopení se seriál pohybuje po většinu první půlky. Je to pouť temným bludištěm místních šarvátek a intrik, přitom vtipná i romantická.
Stejně jako je ale Šógun důsledný v používání těch správných japonských nití při vytváření dobových kostýmů, přesvědčivě vykresluje celý nejasný politický terén, v němž se z rolníků snáze mohli stávat váženější občané a z cizince Blackthorna podstatná figura těchto půtek. Nikoli kvůli jeho schopnostem a šarmu, spíše díky směsi umu a štěstí, které způsobují, že se hrdina ve správnou chvíli zalíbí těm správným lidem.
