Recenze: Scorseseho kruté a nádherné Mlčení stojí mimo trendy. V dnešní záplavě filmů je osvěžující

Martin Svoboda Martin Svoboda
16. 2. 2017 13:00
Dva portugalští misionáři se vydávají do Japonska najít svého mentora. Tamní křesťanská komunita leží v troskách a za projevení víry hrozí brutální mučení a smrt. Jak se ale dá za Boha bojovat, když jediná jeho odpověď na násilí páchané na jeho ovečkách je mlčení? Nové drama Martina Scorseseho stojí mimo trendy, v čemž spočívá jeho největší síla.
Silence - trailer | Video: Paramount Pictures

Martin Scorsese, jeden z největších žijících amerických režisérů, dokáže i ve svých čtařiasedmdesáti letech jít s dobou, a dokonce určovat trendy. Zároveň si ale vybudoval postavení, kdy už to nemusí dělat, když zrovna nechce.

Následuje tedy další své souputníky ze slavné "generace spratků" a přichází s Mlčením. Film, o němž přemýšlel dvacet let, je ryze osobní a z každé jeho minuty čiší hluboký zájem autora. Jde o nekonformní snímek, který nemá šanci strhnout davy podobně jako minulý Vlk z Wall Street.

Scorsese jde v tomhle ohledu ještě o kus dál než Spielberg se svým Lincolnem a Válečným koněm, i když nezachází tak daleko jako Coppola v Tetru a Twixt.

Nádherné a kruté

Mlčení si zachovává vzezření velkotonážní americké produkce. Nádherná kamera Rodriga Priety, áčkoví herci Liam Neeson, Andrew Garfield a Adam Driver, režie jednotlivých scén se nesnaží vymknout výpravnému mainstreamovému dramatu. Je to až samotné téma a následně děj, čím se Mlčení vymyká.

Jde o adaptaci románu Šúsaky Endóa z roku 1966, jenž se věnuje perzekuci křesťanů na japonském území v průběhu sedmnáctého století. Státní aparát tehdy rozhodl, že pomalu bující vnesené zvyky za každou cenu vymýtí, pro což byli úředníci ochotní sáhnout po tom nejkrutějším mučení a popravách.

Mlčení ale samozřejmě není přehlídkou brutálního násilí ve stylu Mela Gibsona, jde o hlubší a osobnější příběh portugalského kněze (Garfield) a jeho společníka (Driver), který přijede do Japonska pátrat po svém mentorovi, otci Ferreirovi (Neeson). O něm se tvrdí, že se zřekl víry, přešel k buddhismu a žije s japonskou rodinou. Hrdina si nedokáže představit, co by musel jeho idol zažít, aby tak fatálně selhal.

Garfieldův kněz v průběhu téměř tříhodinové stopáže čelí mnoha zkouškám, jež testují jeho víru a jeho odhodlání se jí rovněž veřejně nevzdat. Jeho nadšení se mísí s arogancí, upřímnost s fanatismem. Zatímco Poslední pokušení Krista a Kundun, další vynikající Scorseseho filmy o náboženství, vyzvaly své hrdiny, aby přijali zodpovědnost, Mlčení naopak toho svého vybízí, aby se jí v neřešitelné situaci vzdal a pokusil se smířit alespoň sám se sebou. Tím je mnohem nadčasovější, než se zdá, a rozhodně má smysl i v ateistickém prostředí, klidně v Česku.

Nezačne mlčet

Jde o film pomalý, dlouze spočívající na jednotlivých myšlenkách, nijak se nesnaží naplnit atribut "zábavnosti". Následuje strukturu románu vzdalující se filmovým standardům plynulosti, odmítá dělat cokoliv, co by mělo vyprávění "zpříjemnit". V tomto ohledu se dokonce Scorsese nebál zajít ještě dál než japonská adaptace z roku 1971.

Mlčení je nutné vidět v kině - nejen kvůli nádhernému obrazu, ale i proto, že na plné ponoření do podobného zážitku je třeba se odříznout od světa, vypnout internet a mobil a vnímat pouze film.

Pokud má snímek nějaký problém, tak že paradoxně nedokáže mlčet. Voiceover neboli hlas vypravěče umí být zrádný a láme vaz nejednomu příběhu. Bývá pokládán za scenáristickou chybu, když se k němu tvůrci uchylují jen proto, aby doslova zopakovali, co divák na plátně beztak vidí. Není náhoda, že se objevuje nejčastěji u literárních adaptací neochotných vzdát se psaného textu.

A právě takovou roli má voiceover Mlčení. Během scény mučení křesťanů pozoruje skrytý hrdina dění se slzami v očích. Je nutné do toho slyšet, jak v mysli svůj smutek ještě komentuje? Mlčení tím místy nabývá odér polopatičnosti a doslovnosti, což se k němu ani trochu nehodí.

U filmaře Scorseseho formátu se sluší hledat případný umělecký koncept, proč se k takové "chybě" uvolil. Zvlášť když ve svých mistrovských kusech Kasino a Mafiáni nabídl jedny z nejlepších vypravěčů. Nekonečná a zbytečná slovní sprcha v hrdinově mysli může být tedy záměrným kontrastem k onomu avizovanému mlčení Boha. Může se snažit dokázat, že slova někdy nemusí mít větší hodnotu než ticho.

Tak či onak se Mlčení ospravedlňuje už svým principem. Je nesmírně osvěžující vidět film stojící mimo trendy, pomalý, věnující se něčemu natolik osobnímu a intimnímu jako víra. Není nutné být křesťan, dokonce ani s hrdinou sympatizovat, aby nebylo těžké vžít se do jeho vnitřního dilematu. V Mlčení stojí v popředí zájmu myšlení člověka a jeho osobní konflikt, hledá odpovědi uvnitř, ne vně, a tím se vymyká oproti běžné nabídce kin.

Hodnocení: 80 %

 

Právě se děje

Další zprávy