Pro koho je Semestr?
Obecně se píše, že „když je člověk mladý a tráví svůj volný čas na Facebooku, musí se mu líbit“. Já bych rád věřil, že oslovíme širší publikum než jen dvacátníky na sociálních sítích, i když oni jsou nepochybně naše hlavní cílovka. Na statistiky sledovanosti jsem se ale zatím nekoukal.
Copak vás sledovanost nezajímá?
Semestr není typ projektu, který by existoval pro masovou úspěšnost. Navíc nemá moc smysl sledovat kliky tak brzo po uvedení, když je seriál neustále přístupný a mnozí diváci ho teprve objeví. Tím spíš, že není primárně určený pro klasického diváka Streamu, který má nastavenou jako domovskou stránku Seznam a díky tomu si nás náhodou všimne. Naše cesta k lidem bude tedy možná trvat o něco déle, když ti, co nás mají nejvíc na očích, pravděpodobně nepatří mezi publikum, jemuž se budeme nejvíc líbit. Takže jasno o tom, jak jsme uspěli, budeme mít třeba za půl roku.
Zatím víme, že kritiky jste uspokojili.
Kritiky jsou dobré a reakce cílovky taky. Bál jsem se právě odmítnutí ze strany cílovky, protože tahle skupina lidí umí být hodně tvrdá. Zvlášť když jde o natolik vyhraněný seriál, by nebylo dobré, kdyby se nelíbil těm, o nichž je.
Adam Sedlák
Adam Sedlák (vlevo, vpravo pak producent Semestru Jakub Jíra) se zatím nejvýrazněji zapsal svým školním dokumentem Mgr. Radovan Kaluža o jedné z nejbizarnějších osob českého internetu. Sedlák v létě vyhrál cenu Filmové nadace za nejlepší scénář, podle nějž v tuto chvíli chystá produkci svého celovečerního filmového debutu Domestik.
Jak se podařilo na Streamu prosadit tak vyhraněný projekt, když – jak sám poukazujete – není primárně určený pro jeho běžné uživatele?
Na detaily se musíte zeptat producenta, ale ze strany Streamu jde z velké části o snahu oslovit nové publikum. Jde o jeho první dramatický seriál s plnohodnotnými epizodami přesahujícími dvacet minut a cílem bylo udělat ho co nejlepší. Jasně, že nebude mít stejná čísla jako třeba Kazma, který udělá milion kliků, s tím všichni počítáme.
Ne všichni jsou nadšení. Nejčastější výtky směřují k formě. Překvapilo mě, že někteří diváci, včetně dvacátníků žijících na Facebooku, označují Semestr za fyzicky neusledovatelný, někomu prý bylo i špatně od žaludku. Napadlo vás, že můžou nastat až takové problémy?
Vůbec. Způsob, jak monitory a displeje správně snímat, jsme hledali dlouho. Původní koncept byl výrazně statičtější, nakonec jsme se ale rozhodli pro zoomování a švenky. Nejdřív jsme totiž počítali s prostorem monitoru počítače, pak nám ale došlo, že značná část lidí uvidí Semestr na tabletu, nebo dokonce na mobilu. A na displeji iPhonu by už byla plocha počítače zcela nečitelná, museli jsme se tedy přizpůsobit a být dynamičtější – vybírat, co ukážeme. Nečekal jsem ale, že nás kvůli tomu někdo fyzicky nezvládne sledovat. Myslím, že třeba u filmů Tonyho Scotta je zátěž na oči ještě mnohem větší. Možná jde jen o zvyk, a kdyby ti lidé vydrželi, třeba by po deseti minutách na ten styl najeli. Hodně jich ale vypnulo první díl už před úvodními titulky.
I spokojení diváci často tvrdí, že u Semestru vítězí forma nad obsahem, že nemá pořádný děj. Osobně se s tím neztotožňuju, nicméně jde o silný názor. Jak k tomu přistupujete?
Primární byl pro mě obsah. Forma je až vedlejší, vybraná tak, aby co nejlépe reflektovala prostředí postav. Rozhodně mě překvapuje ten důraz, který na ni publikum klade. My jsme nikdy nechtěli být průkopníci filmového řemesla, nejde nám o objevnost a není nutné nám předhazovat horor Odebrat z přátel a další případy, kdy různí tvůrci využili stejnou metodu. My o nich víme, ale nikdy jsme netvrdili, že jsme první. Vědomě využíváme už celkem ozkoušený postup.
Pokud jsme chtěli být v něčem originální, tak že přineseme pořádnou generační výpověď. Sice u nás v posledních letech existují i další filmy mladých tvůrců, jenže těch si buď nikdo nevšiml, nebo se nepovedly a nepřipomínají svět, jaký znám. Formu jsem vybral právě tak, aby odrážela naše návyky a aby divákům představila svět, jak jim bude povědomý.
Dějová linie sledující vývoj vztahu dvou hrdinů pak, doufám, stačí jako plnohodnotný příběh. Vlastně nevím, co víc bych měl udělat, aby to šlo nazvat „dějem“.
Když přišla řeč na generační výpověď, co si pod tím představit? Těžko může v dnešní roztříštěné době jedno dílo pojmout celou generaci.
Samozřejmě se nepovažujeme za mluvčí celé jedné generace, všichni žijeme v nějaké sociální bublině. Ale nakonec ani třeba Pražák z Letné, přestože do naší bubliny patří, nemusí cítit, že Semestr vypráví o něm. Myslím, že spíš, než že by pojal konkrétní část generace, se v něm najdou lidi s určitým nastavením bez ohledu na to, kde bydlí a kolik jim je.
Jak konkrétně reagují starší diváci?
Rodiče mi řekli, že jim ti hrdinové přijdou nesnesitelně sprostí, což mě překvapilo – dokonce jsem přemýšlel, jestli jsem je neudělal až moc slušné. Asi tu jde opravdu o generační posun. Na samotnou formu si ale i oni po pár minutách zvykli, proto jsme se pak divili těm, kteří to nezvládli.
Najdou se ale i čtyřicátníci, co si nás normálně užívají. Věřím, že v Semestru hrají hlavní roli vztahy mezi lidmi, ne Facebook nebo Skype, a je nadčasovější, než se zdá.
Postavy jste koncipoval jako archetypy, nebo jako realistické mladé lidi? I na to se názory diváků různí.
Třeba postava módní blogerky ztvárněná Evou Josefíkovou je už možná stylizovaná, protože jsem se rozhodl ironizovat prostor, ve kterém se pohybuje. Ale pořád mi nepřijde, že by se výrazně vzdálila opravdovému člověku.
Největší výzva pro mě byla, když jsem si určil, že nesmí jít o jednoznačné sympaťáky. Velký vřed českého filmu je podle mě snaha o to, aby byly postavy vždy příjemné. S trochou empatie jde přece rozumět i někomu, kdo není stereotypní správňák.
Hrdinové jsou dvacetiletí lidi bez životních zkušeností, kteří zatím většinou nečelili opravdovým problémům. Překážky, co překonávají, jsou do značné míry malicherné, proto můžou působit protivně, nevyzrále a trochu trapně. Ale pro ně o překážky jde a nějak se skrze ně formují. Pokud se ze začátku jeví stereotypně, tak věřím, že s dalšími díly dostanou rozměr. K čemuž může právě pomoct forma plná detailů.
Přestože vaší prioritou byl příběh, nejde se nezeptat na to, jak jeho forma vznikala. Několik měsíců jste vedli falešné facebookové profily, prý vám byly během natáčení několikrát zablokovány, a využíváte i další reálné internetové instituce. Smí se vůbec žít na těchto stránkách jako neexistující člověk?
Oficiálně nesmí, ale právní stránku jsem vůbec neřešil. Stream řekl, že se o to postará, tak věřím, že se postaral. Profil Amálie nám byl opravdu několikrát zablokován, což mírně komplikovalo natáčení, ale jinak byl největší problém především s časem nutným na vytvoření veškerého internetového obsahu. Dělali jsme na tom čtyři měsíce v kuse, aby všechny profily a plochy vypadaly živě.
Docela mě překvapilo, že seriál není zahlcený product placementem Seznamu.
Studentka filmové vědy nepatří mezi lidi, u kterých čekáte Seznam jako domovskou stránku, nemělo by smysl tvářit se jinak. Sice jsme služby Seznamu využívali trochu častěji, ale jen tehdy, když to dává logicky smysl. A v několika případech k tomu, aby byl podtržen rozdíl mezi postavami. Ona má Apple a používá Gmail, on Windows a mail u Seznamu. Což pomáhá dojmu autenticity a zvyšuje přehlednost, o což nám šlo především.
A jak vznikaly skypové dialogy? Naživo, nebo po částech?
Herci opravdu naživo skypovali, což bylo nezbytné, protože jsem chtěl dát prostor improvizaci. Zvládali v kuse i patnáctistránkové dialogy, byl jsem až překvapený. Takže když Amálie telefonuje z kavárny Damiánovi, Anna Linhartová opravdu byla v jiném městě než Jan Hofman a opravdu jsou v tu chvíli spojeni přes internet.
Internetové spojení bylo i největší komplikací. Odezva Skypu je skoro tři vteřiny a někdy bylo těžké udržet dialog živý a dynamický. Postprodukčně jsme do pořízeného videa museli ještě výrazně zasahovat. Střihy jsme schovávali třeba do trhání obrazu, rovněž dodaného uměle. I když ne úplně kontrolovaně, protože jsme ho dosahovali autentickým poškozením kódu, takže nebylo vždy jasné, co z toho vyleze.
