Takhle své snímky začínají třeba mistři evropského společenského realismu bratři Jean-Pierre a Luc Dardenneovi. S ruční kamerou, naléhavostí, ale také elegancí, rovnou uprostřed dění. A právě žánr sociálního dramatu v podobném provedení je v současné české kinematografii stále poměrně vzácný úkaz.
Veronika Lišková a scenárista Eugen Liška se inspirovali skutečnou tragickou situací popsanou týdeníkem Respekt, tedy úmrtím manžela. Ve snímku, jejž od minulého týdne promítají kina, mu bylo jen lehce přes 50 let. Film zkoumá, co prožívá vdova. Musí vyřešit hromadu byrokratických úkonů, postarat se o dospívající dceru, a především o sebe samu.
Pavla Beretová v roli překladatelky Petry má nelehkou úlohu. Prakticky nemizí z plátna, kamera často zachycuje její obličej v detailu. Přitom je Rok vdovy decentní pozorovatelský snímek, který spíše než na slovech a ději stojí na gestech, výrazech, jemných hnutích tváře. Hereččin přesvědčivý výkon táhne film dopředu.
Jedenačtyřicetiletá Lišková na sebe asi nejvíce upozornila dokumentem Danielův svět, v němž sledovala protagonistu s pedofilní orientací. Tehdy citlivě zachytila nelehké téma, snímek vynikal schopností napojit se na ústředního aktéra a pokusem setřít různé typy omylů či předsudků, které s problémem souvisí.
Stejně tak ve filmu Návštěvníci o ženě přebývající za polárním kruhem získala Veronika Lišková potřebnou důvěru hrdinů. Výsledkem jejich vzájemného napojení byl přesvědčivý dokumentární portrét.
V hraném debutu - rozděleném do čtyř ročních období - opět vypráví velmi úsporně, jen pozoruje. Je dobře, že se nejedná pouze o sled nepřekonatelných obtíží, jímž musí čelit vdova, což se v žánru popisujícím lidi za nelehké životní konstelace mnohdy stává.
Lišková netlačí na emoce, nevydírá. Zároveň ale opouští tempo i naléhavost dardenneovského úvodu a zůstává u pečlivě i citlivě vystavěné přehlídky nabízejících se momentů. Podobně jako Cesta ven režiséra Petra Václava, v jistém ohledu průkopnické dílo tuzemského sociálního dramatu, Rok vdovy místy prozrazuje dokumentaristický původ autorky.
Bratři Dardenneové pracují s jasně danými konflikty, jež vedou ke komplikovaným etickým volbám, využívají protagonisty, kteří chybují, působí nepříjemně, klamou tělem. Divák jim však spolu s kamerou visí za zády, strachuje se o ně také v nejvšednějších okamžicích, jakkoli k jejich počínání zároveň může mít ambivalentní vztah.
Veronika Lišková se podobných momentů, vyžadujících milimetrovou režijní přesnost, zříká. Je spíše pečlivou kronikářkou usilující o to, zmapovat krajinu emocí, jež uvnitř hrdinky víří. A nabídnout jistý spirituální přesah. Podtrhují ho polsky znějící verše, které zrovna překládá Petra.
Ta se do konfliktů dostává jen s tchyní či prarodiči - především o to, zda bydlet v chalupě na venkově, kterou s manželem rekonstruovali, nebo se nastěhovat k jeho matce do Prahy. Jsou to však spíše chvilky, drobné slovní výměny, nic, co by eskalovalo.
Rok vdovy je cenný a silný snímek právě proto, jak trpělivě, neokázale, pečlivě a s citem přistupuje k nelehkému tématu. Může mít až terapeutický účinek.
Potěší, že vesnické prostředí, kde se část děje odehrává, film vyobrazuje bez stereotypů. Typické činnosti jako odchyt telete či venkovská svatební veselka probíhají decentně, žádná situace nevede k nabízejícímu se střetu, tím větší může mít emoční dopad. V tomto nenaplněném očekávání jistě je kousek oné dardenneovské režijní a vypravěčské elegance.
Jako by se ale tvůrci vzdali možnosti říct o hrdinkách něco víc. Petra se na jedné straně stává obětí pomalé justice, když měsíce čeká na dědické řízení, což limituje jakákoli její rozhodnutí finančního rázu. Na straně druhé si není schopná rok zařídit platnou občanku.
Podobné informace mají spíše nahodilý charakter, neříkají nic o její povaze či dané situaci. A lehce křečovitě působí i způsob, jakým se snímek dobírá k závěrečné katarzi, jako by scénář najednou musel některé informace poněkud neobratně nastrčit hrdince před oči. Což vyrušuje obzvlášť ve filmu, který jinak spoléhá na bezdějovost a zachycení celkem obyčejných situací s důrazem na citovou rovinu.
"Mám radši Dickense než Dostojevského," zní jeden z překládaných polských veršů, jež se ve snímku opakovaně objevují. Lze to číst jako gesto upřednostňující citlivého britského realistu před polyfonií ruského rozervance. Mnohem spíše chce ale Rok vdovy plynout s podobnou jemností a důrazem na drobnosti jako ona lyrická báseň.
Podobné odkazy ke klasikům však mohou působit jako balvan. Každé vypravěčské i tonální zaškobrtnutí pak jasně říká, že kýžené předobrazy jsou daleko.
I tak je Rok vdovy potřebné dílo. Gesto, že o těžkých tématech se u nás dá vyprávět s nadhledem i lehkostí. A přitom bez nutnosti ředit je tragikomediálními kousky.
Film
Rok vdovy
Režie: Veronika Lišková
CinemArt, česká premiéra 10. října.
