Italský režisér Luca Guadagnino patří k nejpozoruhodnějším stylistům současné kinematografie. Autor, který proslul letní gay romancí Dej mi své jméno a poté si pohrával třeba s konvencemi hororů ve filmech Suspiria a Do morku kostí, nyní natočil svůj nejdiváčtější snímek.
Rivalové začínají jako příběh o sportovní a zjevně i partnerské krizi. Hrdina Art dostává od manželky a zároveň trenérky v podání Zendayi jasný pokyn: vydat se na menší turnaj, aby získal sebedůvěru. Rozhodnutí vede k nečekanému setkání. Spouští se strhující sportovní romance, celá vystavěná jako tenisový zápas. Diváky zavádí do několika časových rovin a odhaluje komplikovaný vztahový trojúhelník. To vše s razancí smeče, která má moc urvat publiku hlavu - či cokoli jiného, co se vypálenému míčku postaví do cesty.
Děj se záhy vrací do doby, kdy Art hraný Mikem Faistem a jeho nejlepší kamarád Patrick v podání Joshe O'Connora patřili k nadějím amerického tenisu. Jen jedna hvězda jejich generace byla zářivější: nynější Artova manželka a matka jeho dcery Tashi, nedostižně krásná, s nedostižně rychlým, silovým podáním.
Na luxusním večírku jejího hlavního sponzora Adidasu chlapci zapomínají upíjet limonádu, jak na dívce visí pohledem. A ona si je oba omotá kolem prstu. Nyní, po dekádách, ti dva stojí proti sobě na hřišti. A Tashi jejich soupeření pozoruje.
Scénář Justina Kuritzkese nekončí u jednoduché a neproblematické milostné scény. Režisér Guadagnino naplňuje intenzitou a vášní nejen situace v posteli, ale také na kurtech. Sportovní mač možná nikdy neoplýval tak lascivní, až znepokojivou energií. Filmař neusiluje o realismus, fanoušci tenisu jistě najdou větší uspokojení u sportovních dramat jako snímku Borg/McEnroe z roku 2017.
Rivalové se tolik nesoustředí na čistě tenisové spory či frustrace, rivalita tu probíhá na dalších osách. Protagonisté se topí v drobných i větších zradách, manipulacích. Jednou napětí vzniká na ose kariéra versus láska, další se dotýká hranice mezi kamarádstvím a milostnými city. Do toho si Guadagnino pohrává s genderovými stereotypy.
Když se tak bývalí přátelé a spoluhráči Art s Patrickem po dekádách potkávají na opačných stranách kurtu při řadovém kvalifikačním turnaji, ve hře je mnohé. A zisk místní trofeje vlastně až na posledním místě.
Tvůrci rozehrávají divoké formální hrátky s prostorem kurtu, které zápas mění v cosi až nadpozemského. Neustále střídají perspektivu, od napínavých výměn odbíhají do různě vzdálené minulosti, aby mezi jednotlivými "fifteeny" zaplnili mezery ve vztazích postav. A předestřeli tak publiku, co vše stojí v pozadí tenisového utkání, které má svou intenzitou parametry takřka zápasu v kleci.
Rivalové možná rafinovanou vypravěčskou strukturou místy maskují, že nejsou zase tak sofistikovaní, jak by se mohlo zdát. Jde o variaci na milostný trojúhelník i témata sportovních dramat.
Tvůrci hledají někdy zjevné, někdy překvapivé dvojznačnosti - třeba o tom, jak se i milostný vztah dá budovat podobně výkonnostně a cíleně jako sportovní kariéra. Guadagnino však tyto paralely a schémata lehce rozrušuje svoji queer perspektivou a také tím, že i z hlediska stylu hraje s publikem zvláštní hru.
Estetika Rivalů částečně stojí na jasných útocích na diváky: míčky létají těsně vedle kamery, v sálu se to hemží skoro jako u nějaké 3D projekce.
Podobný dopad mají ataky intenzivní techno hudby Trenta Reznora a Atticuse Rosse či záběry z nečekaných úhlů, třeba z extrémního podhledu, jako kdyby se kamera nacházela pod zemí a kurt byl průhledný. Vše vrcholí v momentu, kdy je kamera nalepená přímo na míčku obou protivníků.
I melodramatická linka místy až ostentativně zesiluje, jedna ze závěrečných scén se odehrává uprostřed apokalypticky působící vichřice. Přitom sledujeme hrdiny, kteří si v minulosti provedli různé věci.
Není tu kladných a záporných postav, některá příkoří jsou zjevná, přesto do poslední chvíle zůstává záhadou, kdo tu koho opravdu miluje, kdo se přetváří, kdo je ztroskotanec a kdo ten úspěšný.
Rivalové jsou intenzivní drama i proto, že jak na vypravěčské, tak na formální rovině neustále prolínají, kde začíná a končí vášeň ke sportu či k druhému, respektive kdy se do tenisových výkonů a partnerských svazků vkládají postranní úmysly, rušivé faktory a manipulace různého druhu.
Luca Guadagnino natočil film, ve kterém se obrazně řečeno - na kurtu i mimo něj - skutečná citová vzplanutí prolínají s akty připomínajícími spíše tvrdé porno, jakkoli nahota se ve snímku prakticky nevyskytuje, pokud nepočítáme nějaké ty penisy v pánských šatnách. Právě to, jak obtížné je občas rozlišit mezi výkonem a city a nakolik Guadagnino klame tím, co nám vlastně servíruje, dělá z Rivalů pozoruhodné dílo.
Film
Rivalové
Režie: Luca Guadagnino
Vertical Entertainment, česká premiéra 25. dubna.
