Karlovy Vary - Místo shrnutí karlovarského festivalu jsme letos připravili anketu pěti nejsilnějších zážitků recenzentů, kteří z Thermalu devět dní referovali o filmovém dění pro Aktuálně.cz.
Tomáš Stejskal
1. Je to jen vítr (r. Bence Fliegauf)
Nejlepší maďarský režisér současnosti změnil nejen křestní jméno, ale ve své novince též prozkoumává pro něj nezvyklý terén. Po silně osobních vizích plných absurdního humoru přichází se sociálním tématem, inspiruje se současným evropským realismem, avšak přestože kamera operující v detailech a putující neustále s postavami připomíná styl bratří Dardennů, Fliegaufův film se od pozorovatelského realismu odpichuje ke zcela svébytnému tvaru. Všechny formální složky utvářejí lyrickou impresi místa, z níž mimoděk probleskují společenské otázky. Film zcela odpoutaný od děje, nikoli však od reality. Nejkrásnější snímek letošních Varů.
2. Holy Motors (r. Leos Carax)
Nejvýraznější protagonista francouzského neobarokního filmu osmdesátých let se po třináctileté odmlce vrátil na půdu celovečerního filmu a jde o návrat opravdu velkolepý. Snímek cele zapouzdřený uvnitř pravidel filmové fikce nabízí sérii epizod, z nichž je marné se snažit vykřesat jasný smysl. Tato metafilmová odysea, doslova předávkovaná nápady, každou svou scénou odkazuje na rozdíl filmového a skutečného světa. Extravagantní film vypráví o údělu herce, kráse filmového umění a o tom, kam chodí spát limuzíny. Nejoriginálnější snímek letošních Varů.
3. - 4 . Láska (r. Michael Haneke)
Je nepochybně otázka, zda má Haneke vyhrávat Zlaté plamy zrovna se svými slabšími filmy jako Bílá stuha či Láska. Ihned však musím dodat, že Láska je dobrý film a patří k vrcholu letošní karlovarské přehlídky. Zachycení témat jako stáří a umírání není lehké a Haneke je sice ve výrazu i režii uměřený, přesto nenatočil zdaleka tak jednoznačný film, jak by se na první pohled mohlo zdát.
3. - 4. Na druhé straně kopců (r. Cristian Mungiu)
Mungiu opět potvrzuje, že umí nenápadně posouvat hranice žánrů a proměňovat vypravěčské perspektivy. Drama z kláštera uniká veškerým jednoduchým škatulkám a protikladům a pozvolně buduje atmosféru bez hrdinů a viníků. Na pozadí střetu víry a práva, psychiatrie a exorcismu, lásky profánní a božské se odhaluje znepokojivý pohled na současné Rumunsko i na mnohem obecnější otázky. Nikoli geniální, přesto nebývale intenzivní film.
Po mrazivém a nespoutaném hraném debutu Moje štěstí se Sergej Loznica obrátil k poněkud tradičnějšímu tvaru. Adaptace prózy běloruského spisovatele Vasila Bykova se soustředí na jediný příběh, byť se v něm proplétá vícero osudů. Opět však dominuje sveřepá atmosféra ruské krajiny a zaťatá povaha ruského lidu. Jako u každého velkého díla se i tady jednoznačná odpověď na tíživé etické otázky utopí v závěrečné mlze.
Vary podkuřují bulvarizaci. Stále víc
Z hlediska filmového umění byl letošní ročník Karlovarského festivalu o poznání slabší než ten předchozí. Byly tu dobré filmy, ale málo těch skutečně převratných. Na velkých světových přehlídkách se prostě letos neurodilo tak dobře jako loni.
Nevím, jestli to souvisí s věkem, ale rok od roku mi více vadí nesourodé střetávání několika světů na karlovarské kolonádě. Nevadí mi ani tolik, že veškeré masterclasses se světovými režiséry a další důležité aktivity odehrávající se mimo samotné sály stojí ve stínu všemožných pouličních kašpárků, kterými sponzoři častují zábavychtivé davy. Na to, že mediální zprávy o filmové estetice jsou ve stínu zpráv o estetice plastické, už jsem si taky zvyknul. Barva kalhotek Andrey Verešové bude prostě vždy zásadnější než debata o díle Todda Solondze.
Ale háklivý jsem především na to, jak davům podkuřuje a bulvarizaci přeje samotný festival. Proč se kupříkladu oficiální festivalový deník vyskytuje ve dvou verzích, anglické, kde vycházejí relativně příčetné texty, a české, kde rozhovory od stejných autorů obsahují místo otázek o filmu otázky o módních doplňcích? Proč zde místo externích kritiků či odborníků dostávají prostor celebrity a fanoušci z čsfd.cz se svými „zasvěcenými" názory? Karlovarský festival se totiž snaží o v podstatě nemožné: spojit prestižní áčkový festival se zábavou pro všechny.
Letošní hlavní soutěžní sekce opět nedokázala vygenerovat opravdu výrazný film. Díla prezentovaná organizátory jako podvratná a radikální - Polski film a Chlapec pojídající ptačí zob - představují ve skutečnosti lokální legrácku či přepjatou snahou o experiment. Je trochu škoda, že hlavní soutěž stojí nejen ve stínu sekcí jako Horizonty - což je vcelku logické -, ale i ve stínu soutěže dokumentárních filmů, která by měla být na tomto typu festivalu spíše doplňkem.
Michal Procházka
Je těžké hodnotit nejlepší filmy festivalu, když se v programu mísí velké - a už venku okoukané tituly z letošních Cannes s pokusy o menší karlovarské objevy. Jak se píše v názvu velmi zajímavého titulu dvojice Antoina Cattina a Pavla Kostomarova Je těžké býti Bohem, není o nic snadnějšího stanovit poctivě pětici titulů.
1. Na druhé straně kopců (r. Cristian Mungiu)
Tento film pro mě zůstává titulem roku asi už jenom tím, jak dovedl na docela jednoduchém, ale přesto strhujícím osudu dvou dívek v klášteře ukázat problém moderního náboženství - ustrnulého v zastaralých dogmatech či dokonce šílenství, které se nutně musí uzavírat před vnějším světem. Nelze než ocenit už jenom ten střídmý, prostý způsob rozvedení obou ženských postav.
2. Je to jen vítr (r. Bence Fliegauf)
V našem prostoru není příliš odvážných filmů, ani prostoru pro odvážné autory. Bence Fliegauf dovedl odhalit mechanismus nenávisti a maloměšťácké zášti středoevropské společnosti, která hledá viníky za svoje selhání mezi těmi nejslabšími - zaostalými Romy. Jeden dva dny ze života Miriiny rodiny je jako zážitek romského světa, jak jste jej ještě nikdy nebyli s to vidět.
3. Andělský podíl (r. Ken Loach)
Novinka Kena Loache a Paula Lavertyho je další sociální pohádkou, která divákovi dovede zvednout náladu. Příběh třech glasgowských delikventů vydávajících se ukrást vzácnou whiskey je oduševnělou legrací, po níž si klidně zpíváte při cestě z kina do skutečného života. Více podobných filmů nám chybí, aby se i běžní diváci naučili chodit na chytré a hlavně lidské filmy - a nikoliv stále dokola na blbosti.
4. Holy Motors (r. Leos Carax)
Leos Carax dovedl s tímto filmem něco neuvěřitelného. Přiměl nás diváky, abychom přistoupili na hru s příběhem, který vlastně po většinu času nedává vůbec smyslu, je ujetý, zaumný, excentrický - dokonce bez smyslu pro běžné gagy. A přesto divák postupně akceptuje snímek, v němž se nakonec může stát úplně všechno - aniž bychom to považovali za nesmyslné. Je to trochu jako akcionismus, surrealismus a melodrama dohromady.
5. Ráj: Láska (r. Ulrich Seidl)
V současné době se vrací angažovanost do filmu a řada závažných témat, která nás z plátna varuje před stavem našeho světa. Právě mezi nimi vynikne parabola Ulricha Seidla o vztahu bohatého severu a chudého jihu na půdorysu epizod stárnoucí evropské ženy na cestě do Afriky za láskou a mladými prostituty.
Antonín Tesař
Na jednu stranu je potěšující, že téměř všechny filmy, které z letošního programu považuji za nejdůležitější, budou uvedeny i do české distribuce. Na druhou je trochu otázka, jestli se tím z festivalu nestává přehlídka distribučních předpremiér.
1. Holy Motors (r. Leos Carax)
Naprosto mimořádné umělecké gesto Caraxe a Lavanta. Suverénní přehlídka herecké, režijní i scenáristické virtuozity a ukázka toho, že filmy nemusí vyprávět ani přinášet žádná poselství.
2. - 3. Divoká stvoření jižních krajin (r. Benh Zeitlin)
Nejzemitější spirituální film za hodně dlouhou dobu. Dojímá bez nejmenší stopy sentimentality.
2. - 3. Je to jen vítr (r. Bence Fliegauf)
Do třetice další triumf filmařského gesta nad analytickým sociálním realismem. Bence Fliegauf podává jeden den života romské rodiny jako tísnivou lyrickou impresi.
4. Na druhé straně kopců (r. Cristian Mungiu)
Rumunský režisér Mungiu se novým snímkem sice nevyrovnal svým geniálním 4 měsícům, 3 týdnům a 2 dnům, ale jeho minimalistická love story z kláštera je pořád soustředěnější a víc strhující zážitek než většina letošních festivalovek.
Ani Sergej Loznica novým snímkem nepřekonal své předchozí dílo, snímek Moje štěstí. Jeho minimalistický válečný film o zbloudilých jednotlivcích zatoulaných mimo lidskou společnost je ale výtečným cvičením v tempu a schopnosti brilantně nasnímat les.
Honza Gregor
Také mi v porovnání s předchozími ročníky chybí v programu víc převratnějších snímků, a protože jsem se letos hodně soustředil na hlavní soutěž, spousta výrazných filmů, které se líbily mým kolegům, mi zkrátka unikla. Neviděl jsem Hanekeho Lásku, Fliegaufův Je to jen vítr, Loznicovo V mlze ani Mungiův snímek Na druhé straně kopců. Drásavě stísňující Vinterberghův Hon a Caraxova originální hříčka Holy Motors jsem nechal těsně pod topkou.
1. Divoká stvoření jižních krajin (r. Benh Zeitlin)
Už od prvních vteřin si člověka debutující režisér Benh Zeitlin diváka omotá kolem prstu. Oficiální anotace prozrazující autorovy vzory vystihuje jeho podmanivý styl přesně. Je v něm cit pro atmosféru jako od Malicka, kinetická a hudební energie jeko od Kusturici a smysl pro vystižení dětské imaginace jako u Švankmajera. Je to něco jako Krajina přílivu od Gilliama, tentokrát ale doslova.
2. Ráj: Láska (r. Ulrich Seidl)
Seidl opět prozkoumává intimitu coby nástroj ovládání druhého člověka. Ideologicky neutrální snímek o vztahu Západu a třetího světa je chvílemi vtipný, ale hlavně mrazivý. Ulrich Seidl zůstává jedním z největších humanistů světového filmu, jehož zdánlivou distanci od hrdinů a důslednost v přístupu jít až na dřeň si mnozí pletou s cynismem nebo dokonce misantropií.
3. Dva nula (r. Pavel Abrahám)
Zajímavý koncept - na třicet postav snímaných kamerami v průběhu derby Sparta - Slavia - se Pavlovi Abrahámovi podařilo naplnit lépe, než se vůbec dalo čekat. Neuvěřitelné hlášky a emoce. Miloš Forman by zatleskal.
Do topky se film Maji Milošové dostává ani ne tak za autentické zachycení života srbských teenagerů. Ale za objevnou sociologickou sondu do způsobu, jak život dnešních adolescentů změnily chytré telefony.
5. Za kopcem (r. Emin Alper)
Velmi originální debut tureckého režiséra Emina Alpera, který spojuje poetiku typicky turecky artového filmu s pomalým tempem a důrazem na zasazení lidských dějů do přírody s westernem, v němž se nepřítel nikdy neobjeví.
