Recenze - Karlovarský festival uvádí nový Fliegaufův snímek Je to jen vítr (Csak a szél), který získal letos cenu Grand Prix na Berlinale. Divák se tam dozví nejenom to, že si uznávaný maďarský režisér neříká už Benedekt, ale Bence. Minimalistický film nás zavádí bez nějakých větších komentářů a rétorických obratů do života dnešních Romů ve střední Evropě, či dokonce v Maďarsku.
Jak se píše na začátku, film je inspirován skutečnými událostmi - útoky na romské osady, při nichž bylo před dvěma lety zavražděno několik Romů neznámými pochateli. Fliegauf sice nerekonstruuje konkrétní tragédii, ale snaží se nás vtáhnout do situace, v jaké příslušníci tohoto etnika musejí žít. Jsme najednou vrženi do života uklízečky Mari žijící s invalidním otcem a dvěma dětmi za městem, vzbuzujícím téměř klaustrofobní pocity. Jsme nuceni jakoby poprvé prožít jeden dva dny ze života Rómů z jejich pohledu.
Kamera zachycuje zblízka ten denní kolotoč existence, z níž se nezdá být mnoho východisek. Mari chodí mlčky uklízet, umývat hajzly či v lepším případě hrabat venku na zahradě listí. Dcerka chodí do školy, kde se nudí v lavici. Kluk běhá po okolí, kope před sebou pneumatiku nebo si buduje bunkr.
Fliegauf se vyvaroval jednoduchému černobílému pohledu na romskou otázku, takže jenom planě nestranní těmto lidem ocitajícím se ve vakuu mezi svou kulturou a nepřátelskou společenskou majoritou. Jeho film je naopak obdivuhodně nesentimentální, věcný a zároveň chytře vymyšlený. Ukazuje, jak nenápadně vzniká nevraživost, jíž jsou vystaveny Romové nejrůznějšími způsoby vylučovaní ze společnosti. Jak se na začátku skrývá za "dutým" učitelským proslovem o rozvíjející se mozkové kapacitě člověka, jak její počátky lze hledat v nejapných vtipech například o tom, že Marie smrdí.
Matka s dvěma dětmi na krku nás provází svým zanedbaným, zaostalým životem plným negramotnosti a prázdnoty, pokřikování chlapů od hospody a nejrůznějších krádeží. Jedna z nejsilnějších scén filmu je ta, v níž se Mari ptá syna, proč kradl dokonce i u nich doma. Totiž Fliegauf z jedné strany portrétuje středoevropskou bídu romského života, v němž člověk kope kanály, uklízí záchody nebo se snaží nějak protloukat a na čemkoliv se přiživit.
Zároveň sledujeme vpravdě jakýsi chladnokrevný mechanismus uvádějící do života iracionální násilí, které nakonec ústí v organizovaný vražedný útok. Co je ale na tom nejsilnější, je samotná skutečnost, jak tomu Romové sami přihlížejí, jak ničemu z toho vlastně nerozumí. Jsou mlčenlivými svědky násilí či nespravedlnosti, stejně beze slov přijímají svoji pozici druhořadých občanů.
Samozřejmě konec, kdy dojde k dalšímu brutálnímu útoku, je silnou pointou tohoto svědectví. Pro mě ale zůstává nejlepším místem filmu rozhovor dvou policajtů obhlížejících místo vyvraždění první rodiny Lakatošových. Chroupou buráky, dělají ledabyle svou práci, která už je dávno nebaví, nenaplňuje. A pak jeden prohlásí, že by se podobné žhářské útoky měly páchat pouze na cikány, kteří nepracují. Jinak nepochopí tento vzkaz.
V tom je snad skrytý obraz i naší společnosti, selhávající v období krize i v tom reálném kapitalismu, která najednou hledá viníky jinde - v těch nejslabších. A dovede se jim brutálně mstít.
