Recenze - Předchozí snímek Cristiana Mungiu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny získal v roce 2007 Zlatou palmu v Cannes a definitivně potvrdil výsostní postavení rumunské kinematografie na festivalové mapě. Jeho novinka Na druhé straně kopců opět vykazuje znaky zcela suverénní režie, perfektně rytmizuje dění a pracuje s diváckými očekáváními. Zatímco předchozí snímek ukazoval bolestivou realitu ceauceskovského Rumunska, nové drama se odehrává v současnosti. Přitom však - podobně jako u většiny úspěšných rumunských filmů dneška - platí, že mezi minulostí a přítomností není ostrého předělu, starý režim prosakuje do chování lidí i fungování země.
Čtěte také
Cannes 2012: Rumunské siroty účtují s náboženstvím
Mungiu se opět soustředí na dvě ústřední hrdinky, které ovšem pojí na jedné straně bližší přátelství (silně intimního rázu) a na druhé mezi nimi zeje obrovská propast. A to hned v několikerém smyslu. Alina i Voičita spolu vyrůstaly v sirotčinci, nicméně Alinina cesta do Německa za prací je rozdělila. Nyní se Alina vrací v těžkém životním období a potřebuje nutně Voičitinu podporu a blízkost. Voičita však mezitím našla toho, koho lze jedině doopravdy milovat - Boha.
Z této konstelace pomalu, napínavým, přesto však ztišeným způsobem, vyrůstá drama dvou světů, světského a božího. Prostředí kláštera se v dané chvíli stává útočištěm pro obě dívky, Alina však od počátku působí jako cizorodý prvek. Mungiu však z této situace nepokračuje způsobem, který by se nabízel. Místo psychologického dramatu, v němž se akcentuje napětí a rozpory dvou stran, či dvou žen, pozvolna vytváří atmosféru, v níž nevykrystalizují jasné protipóly, ale množství nejednoznačných postav a skutků.
Přestože se v průběhu filmu vyskytuje množství stop, které diváka vedou k momentálnímu jasnému názoru - na zvrhlost některých církevních praktik, na Alininu duševní nerovnováhu či na fungování rumunského zdravotnictví a pěstounské péče -, díky preciznímu scénáři se události odehrávají náhodným, leč nevyhnutelným způsobem, z něhož nevyplývají hrdinové ani viníci.
Samotné střídání stísněných tmavých interiérů s prosvětlenými celky vykresluje klášter jako poklidné místo vytržené z okolního světa, rustikální bukolickou idylu, ale i jako poněkud depresivní svět, v němž vládne řád zcela nepochopitelný pro běžného smrtelníka, neslučitelný s jeho chápáním světa a s jeho způsobem řešení problémů.
Alinino propukající šílenství elegantně odsouvá počáteční názorový střet obou hrdinek a film se dostává do vleku událostí, z nichž se nelze vymanit. Každé rozhodnutí má své ale, série institucionalizovaných a ritualizovaných úkroků se dotýkají otázky rozdílu mezi vírou a vědou, mezi psychiatrií a exorcismem, jenže všechny strany sice lze chápat v dané situaci, film však rozhodně neústí do démonizování církve, nešťastný kriminální závěr pouze stvrzuje, že mezi oběma světy leží v dnešní době nepřekonatelná propast, nemohou se navzájem pochopit, případně neuznávají omezenost vlastního pohledu.
Z vypravěčského hlediska Mungiu umně přesouvá pozornost od vztahu obou žen k pozorování života v klášteře se svými specifickými pravidly, z počáteční protagonistky se stává v druhé půli v podstatě rekvizita a místo závěrečného gradování se tragédie dostavu náhle, jakoby mimoděk, její přesné příčiny se nedozvíme, byť je lze tušit.
Opět se potvrzuje, že Mungiu umí velmi nenápadným, stylisticky impresivním způsobem z žánrového podloží (ať už je jím psychologické drama, krimi prvky či thrillerové napětí) vysochat realistickou výpověď o mnohem obecnějších věcech. Umí i stylistické prvky, které by jinde trochu šustily papírem či zaváněly doslovností podat výrazně, přitom však nenuceně a přirozeně. Exceletní herecké výkony a prostá krása samotných záběrů už jsou u tohoto tvůrce samozřejmostí.
