Pondělí - 14:25 Festival ve Varech po devíti hektických dnech skončil, ale tradičně ještě doznívá v Praze. Kdo měl smůlu s lístky nebo se na západ Čech vůbec nedostal, může pohodlně filmový deficit dohnat v kinech Světozor a Aero. Do neděle 15. července nabízejí tato kina celkem 34 zástupců z víc než 180 celovečerních filmů z festivalového programu.

Zní to velkolepě a lákavě, ale ne všechny filmy jsou úplně exkluzivní, protože v programu jsou například české snímky, které už v distribuci běžely jako třeba Soukromý vesmír, Alois Nebel nebo Rodina je základ státu. Další podskupinu Ozvěn tvoří filmy archivní jako je slavné Slnko v sieti Štefana Uhera, Jirešova adaptace Kunderova románu Žert nebo restaurovaná Formanova klasika Hoří, má panenko.

Další filmy z přehlídky se do kin chystají v nejbližší době (jako Polski film, nový film Wese Andersona Ať vyjde měsíc nebo poslední cestovatelská zastávka Woodyho Allena Do Říma z láskou) nebo v horizontu několika měsíců (Divoká stvoření jižních krajin, Hasta la vista!, Andělský podíl nebo Holy Motors). Šary Vary tak mohou sloužit jako ochutnávka z plánů distribučních společností.

Do kin se s vysokou mírou pravděpodobnosti nedostanou zástupci hlavní soutěže. Diváci tak mohou naposled vidět na plátně portugalský filozofický western Na slaměné cestě, španělský příběh o stáří Ukamenování svatého Štěpána nebo íránské psychologické drama Poslední krok. Oba filmy patřily k tomu slabšímu ze soutěžního klání, ačkoli posledně jmenovaný snímek má alespoň trumf v podobě obsazení Leily Hatamiové - hvězdy ze snímku Rozchod Nádera se Simin. 

Já osobně bych si v rámci Ozvěn nerad nechal ujít ambiciózní Margaret Kennetha Lonergana, se kterým jsem ve Varech dělal rozhovor, nebo dánský investigativní dokument Velvyslanec, v němž se režisér pomocí úplatku stane ambasadorem v Libérii.

Špínu politiky - tentokrát té americké - mapuje film z produkce HBO nazvaný Prezidentské volby, který popisuje vzestup Sarah Palinové. Guvernérku si zahrála Julienne Mooreová. Vcelku vzácnou příležitostí bude možnost vidět na plátně Tambylles, studentský snímek Michala Hogenauera, který byl vybrán do Cannes.

Karel Och při online rozhovoru na Aktuálně.cz doporučoval srbskou povídkovou komedii Praktický průvodce Bělehradem za zpěvu a slz a podobnou strukturu má i snímek Sedm dní v Havaně, na němž se podíleli takoví tvůrci jako Benicio Del Toro, Julio Medem nebo Gaspar Noé. 

Kompletní program najdete tady a tady.

Sobota - 15:55 Už jen pár hodin zbývá do závěrečného ceremoniálu festivalu, a tak se sluší zrekapitulovat hlavní soutěž, která byla letos výrazně pestrá. Jako bonus přidáme tipy na vítěze hlavních kategorií. Na rozdíl třeba od takových Oscarů, kde v týdnech před vyhlášením vykrystalizují jasní hlavní favorité, v karlovarské soutěži platí už tradičně, že vyhrát může prakticky každý.

O vyrovnanosti svědčí i fakt, že v tradiční anketě ve Festivalovém deníku, v níž přítomní novináři hodnotí filmy známkami od jedničky do pětky, se jedenáct z dvanácti snímků vešlo do rozmezí 2,8 až 3,3.    

Programový tým letos údajně záměrně vybíral filmy, které něčím hladí proti srsti a které budou rozdělovat publikum na nadšené příznivce a zaryté odpůrce. A pár se jich v programu sešlo. Polski film mnozí považují za postmoderní skvost, jiní zase tvrdí, že jde o nekonzistentní snímek na úrovni studentské legrácky. Portugalský western Na slaměné cestě se někomu včetně autora těchto řádků může jevit jako nabubřelá nuda, od jednoho z porotců ale vím, že tenhle film má mezi týmem, který bude o cenách rozhodovat, své silné zastánce. Dva nesmiřitelné názorové tábory se utvořily také u polské sondy do hlavy zešílevšího válečného veterána Zabít bobra.

Pak se ale do boje o Křišťálový globus mohou zapojit i snímky, jejichž výhodou je, že by se na nich mohli shodnout porotci jako na určitém společném kompromisu. Platí to zejména o poctivém italském politickém dramatu Román o jednom masakru, autentickém norském příběhu o labilním třicátníkovi s názvem Henrik nebo o srdceryvném příběhu malého kurdského imigranta v Rakousku Tvoje krása nemá cenu… Civilní quebecký Kamion je neokázalý malý film, který ale dojíždí na celkovou nevzrušivost svého vyprávění.

Šanci na některou z cen ale mají i melancholický japonský Obchod na konci světa o majitelce krámku oblíbeného mezi sebevrahy a netradičně vystavěný íránský Poslední krok, jehož název se vztahuje nejen k nešťastné smrti architekta, který zemře na schodech svého domu.

Letošní soutěž nebyla v porovnání s minulými ročníky vůbec špatná. Kolega Tomáš Stejskal říká, že ani letos nevygenerovala výrazný film, což je určitě pravda, pokud bychom kladli na Karlovy Vary nároky té nejprestižnější trojky festivalů. Ale většina filmů z té dvanáctky kandidátů zaujala alespoň nějakým aspektem: formální stránkou, hereckými výkony, scénářem.

Zde jsou mé tipy na to, kdo vyhraje v hlavních kategoriích a kdo měl vyhrát:

Cena za nejlepší ženský herecký výkon: Tady se rýsují dva favorité - světoznámá Leila „Simin" Hatami, která v Posledním kroku ukazuje šíři svého hereckého rejstříku, a Keiko Katahashi, která si střihla svou letargovanou majitelku obchůdku s pečivem tak přesvědčivě, že by člověk nejraději také hned skočil z útesu. Mne osobně ale z celé soutěže nejvíc zaujala Agnieszka Pawelkiewicz coby energická labilní dívka přilnuvší k samotářskému podivínovi ve snímku Zabít bobra.

VYHRAJE: Leila Hatami/ Poslední krok
MĚLA BY VYHRÁT:  Agnieszka Pawelkiewicz/ Zabít bobra

Cena za nejlepší mužský herecký výkon: Také v této kategorii by se mělo rozhodovat mezi dvěma kandidáty. Eryk Lubos podal v Zabít bobra neskutečně intenzivní herecký výkon, jehož kvalita nevynikla ani tak v expresivních nebo násilných scénách, ale právě ve ztišených intimních scénách s Agnieszkou Pawelkiewiczovou. Druhým nesmírně přesvědčivým hereckým výkonem uplynulého týdne bylo ztvárnění třicátníka, který si díky scenáristickým peripetiím velmi bolestně uvědomí, že po početí dítěte musejí jít ironie a legrácky stranou. Henriku Rafaelsonovi věříte každé slovo.

VYHRAJE: Eryk Lubos/ Zabít bobra
MĚL BY VYHRÁT: Eryk Lubos/ Zabít bobra

Cena poroty: Tady se porotci patrně přikloní k některému z lyričtějších snímků. Z trojice potenciálních atmosférických kandidátů Obchod na konci světa, Kamión nebo Na slaměné cestě se ale sbor odborníků přikloní nejspíše k mlčenlivému westernu z počátku devatenáctého století inspirovanému Občanskou neposlušností od Thoreaua.

VYHRAJE: Na slaměné cestě
MĚL BY VYHRÁT: Obchod na konci světa

Cena za režii: Tady se bude nejspíše vybírat mezi filmy, které se sebereflexivně vztahují k filmu jako takovému a jeho možnostem coby média a zabývají se povahou hereckého povolání. Nad teheránským intelektuálem Mossafou vyhraje hračička Najbrt a jeho „komediografí" partička z Brna.

VYHRAJE: Polski film
MĚL BY VYHRÁT: Polski film

Křišťálový globus pro nejlepší film: Rozhodování v porotách je věcí kompromisů, a proto i tady vyhraje film, se kterým se každý z porotců smíří. Román o jednom masakru je řemeslně perfektně odvedená práce a navíc příběh vyprávějící o propojenosti tajných služeb s radikálními skupinami a o konspiraci zastírající pravdu, může rezonovat v divácích po celém světě. Já osobně bych si přál, aby vyhrál film Tvoje krása nemá cenu…, který je patrně nejmainstreamovějším snímkem soutěže. Ano, scénář o kurdské rodině snažící se začít nový život ve Vídni je vystavěný na ždímání emocí, ale bez toho, aby sklouzl do melodramatického kýče. Intelektuálně zaměřená porota ale tenhle dojemný jednoduchý film o složitých tématech nakonec pravděpodobně opomene.

VYHRAJE: Román o jednom masakru
MĚL BY VYHRÁT: Tvoje krása nemá cenu…

Pátek - 15:20  Rakouský režisér Ulrich Seidl je v něčem takovou filmařskou obdobou Michela Houellebecqa, Jeho největším tématem je intimita. Nevidí ji ovšem jako splynutí duší, ale spíše jako nástroj pro mocenské a ekonomické vydírání. Ve filmu Import/Export si buranský rakouský dovozce automatů léčil své mindráky ponižováním ukrajinských prostitutek.

A ve snímku Ráj: láska přesunuje Seidl dějiště svého zkoumání intimity do Afriky, konkrétně do Keni, kam jezdí osamělé rozvedené paničky užívat si s místními zajíčky. Sexuální turistika funguje na základě toho, že je oboustranně výhodná a že obě strany zaujímají cynický postoj. A hlavní hrdinka Teresa (odvážná a přesvědčivá Margarete Tieselová), rozvedená rakouská padesátnice, která odjede do Keni na dovolenou za svou kamarádkou, udělá tu chybu, že pořád ještě ve skrytu duše touží po opravdové blízkosti.

Seidlův pohled je stejně nemilosrdný jako v jádru humanistický. Ráj: láska začíná jako jeden z jeho nejvtipnějších filmů, v první půlhodině se člověk musí několikrát zasmát hlavně nad zažitými stereotypy, které Teresa chová v hlavě o Africe. Vyprávění ale postupně zesmutňuje, drásavě dlouhé scény zachycují v intimních situacích hlavní hrdinku s nelichotivým tělem a důvěřivým nitrem a dokonale vypracované černošské svalovce, kteří se předhánějí v tom, jak ze své „sugar mama" vymámit co nejvíc peněz.

Seidlovi jde zcela jistě o globálnější metaforu vztahu Západu a třetího světa, ale jeho nepříjemný film není nijak didaktický a netluče divákovi do hlavy nějaký silný názor. Jeho film by mohl buď sklouznout ke kritice koloniální nadřazenosti Evropanů vykořisťujících chudý kontinent. Nebo by mohl politicky nekorektně hlásat, jak Afričané neumějí nic jiného než oškubávat bohaté turisty. Seidlův pohled je ale ideologicky neutrální: intimita je komodita, která funguje na principu nabídky a poptávky a nelze se divit, že v tomto smutném světě se každý zkouší urvat pro sebe kousek štěstí, i když v skrytu tuší, že po každé euforii přijde krutá kocovina.

Výborný film.

 

Čtvrtek - 20:20 Chcete se stát lachtanem? Není nic jednoduššího než přispět na vznik filmu Gaston a tvůrci slibují, že zájemce obsadí do epizodních rolí pohádky natočené s herci v kostýmech v reálných lokacích. Film je inspirovaný inspirované příběhem smutného lachtaního hrdiny povodní před deseti lety.

Na tiskové konferenci dnes projekt představili režisér Martin Dušek (Ženy SHR, Poustevna, das ist Paradies) a producent Jiří Konečný. Na vývoj filmu, který v sobě podle Martina spojuje „to nejlepší ze Studia Kamarád a hnutí Dogma", chtějí získat příspěvky pomocí tzv. „crowdsourcingu", tedy finanční podpory ze strany fanoušků. Minimální příspěvek čini 200 korun.

Podobně se pomáhaly financovat minimálně dva další snímky uvedené na festivalu - komedie o nacistech na Měsíci s názvem Iron Sky a kanadský film Caseyho Walkera Tak trochu zombie. Konečný slibuje případným přispěvatelům podíl ze zisku výsledného filmu, mixujícího hranou akci z animací. Vedle toho nabízí významnějším podílníkům účast na rozhodování na scénáři nebo možnost mluvit do castingu.

Na vývoj - ukázek animace, kostýmů atd. - bude potřeba necelý milion a Konečný bude rád, když se vybere alespoň desetina. Existuje také podle něj varianta, že celý projekt krachne (téhle záložní variantě se Martin Dušek upřímně podivil) a přispěvatelé budou alespoň uvedeni v titulcích dokumentárního filmu, který Konečný o celém projektu hodlá natočit - podle jeho slov by to bylo něco na způsob dokumentu o prokletém projektu Terryho Gilliama o Donu Quijotovi.

Martin je můj starý dobrý kamarád, a proto mu moc přeju, aby si natočil svůj vysněný film o trojské lachtaní svobodomyslné superstar Gastonovi, který neuhyne v Labi, ale naopak zažije na svém úprku ze zajetí roztodivná dobrodružství. Byl jsem u toho, když před pár lety (vlastně to nemohlo být tak dlouho po povodních) první koncept příběhu vznikal v naší partičce kamarádů ze žurnalistiky. Já osobně určitě alespoň symbolicky přispěju, vy ostatní se nechte přesvědčit internetovými stránkami projektu.

Minutovým videem si dnes vysloužil ve Varech potlesk amatérský filmař Petr Černý. Triumfoval v konkurenci šesti desítek adeptů ve druhém ročníku soutěže Done In 60 Seconds, kterou pořádá Jameson (ano, ten ze zeleného stanu). Nejlépe si poradil se zadáním vecpat do minuty děj svého oblíbeného filmu. Vybral si Vřískot a do krátkého animovaného klipu se mu vešel nejen děj populárního hororu, ale také odkazy na další snímky jako je třeba Noční můra v Elm Street od stejného režiséra Wese Cravena.

Když jsem se ho ptal na jeho iniciační filmový zážitek, tak to prý bylo Smrtelné zlo od Sama Raimiho, které viděl poprvé v devíti letech. S kamarády si potom ve škole natáčeli filmečky a hráli divadlo, nyní si nezaměstnaný mladík z Obor u Příbrami hledá práci a sní o tom, že se uchytí ve filmové branži. Možná ho výhra - účast v londýnské celosvětové verzi soutěže - nakopne k další tvorbě, na níž si může pokusit vydělat - proč ne? - třeba pomocí crowdsourcingu.

Recenzi na Polski film si můžete přečíst zde.

Středa - 19:22 Zajímalo by mě, jestli je od dramaturgů záměrný tah nebo je to náhoda, že dvojice soutěžních filmů, které se každý den představují publiku, mívají v něčem podobné téma. Úplně markantní je to u dnešních kandidátů na Křišťálový Globus: oba filmy vypovídají o herecké profesi a vyprávějí o natáčení filmů.

Středa 16:28 - V jednu hodinu měl tiskovku íránský film Poslední krok, který natočil po mnoha rocích shánění peněz ve vlastní produkci Ali Mossafa a obsadil do hlavních rolí sama a sebe a svou manželku Leilu Hatami. Ta se loni stala hvězdou světového formátu díky svému skvělému výkonu v oscarovém filmu Rozchod Nadera a Simin.

Mossafův film mi v něčem připomněl nedávný snímek Věrná kopie íránského klasika Abbáse Kiarostamiho. Také v něm si režisér hraje se strukturou vyprávění a míchá realitu, vzpomínky a sny do fikčního prostoru, v němž se může každou minutou stát opravdu cokoli. A také on obsadil do hlavní role svou partnerku a múzu (Juliette Binocheová).

Mossafa otevírá film klíčovou scénou, v níž se herečka Leila rozesměje před kamerou při natáčení vážné scény a není ji schopná dokončit. Je to patrně reakce na nedávnou smrt manžela Koshrowa, který nešťastnou náhodou spadl ze schodů. Mrtvý architekt pak do vyprávění vstupuje ze záhrobí a film bez ohledu na časovou posloupnost řeší odcizený vztah obou manželů a ukazuje zákulisí filmového natáčení.

Je to evidentně režisérova osobní záležitost: pocta ženě, kterou má rád, pocta magickému světu filmu a pocta umění vůbec. Na otázku jednoho z novinářů, zda se z finančního hlediska nebál předložit divákům film o smrti, odpověděl, že mu vůbec nezáleželo, jestli film bude úspěšný a jestli nějak riskuje. Dá se mu to věřit.

Na druhou stranu sama Leila Hatami podotkla, že film, který ještě nešel v Íránu do distribuce, bude mít lehčí pozici v místních kinech poté, co se Rozchod Nadera a Simin stal senzací nejen ve světě, ale i u íránského publika. Herečka jinak potvrdila, že má opravdu velké charisma. Na poněkud expertní otázku moderátora, jak se jí podařilo skloubit zdrženlivou a extrovertní polohu své role, odvětila se smíchem: „Dělám zkrátka, co umím. Nepřemýšlím o tom vědomě. Chci být přesvědčivá."

Středa - 15:17  O Polskem filmu se určitě rozepíšu do větší šíře později. Teď jen krátce z tiskovky: hodně se debatovalo o konci filmu, který se nelíbí ani manželce režiséra Marka Najbrta, ale režisér si na něm trvá. Hodně šly na štáb, který čítal na patnáct lidí, otázky na česko-polská nedorozumění, kolem kterých se točí zápletka a evidentně i spousta humoru. Najbrt rozdílný přístup k humoru ilustroval na tom, že polskému koproducentovi pustil na YouTube znělku, v níž vystupovali Tros Sketos, a ten nechápal, proč se chechtá. „Někdy se smějeme společně, někdy zase ne," uvedl Najbrt.

Tak uvidíme večer, jestli se na jediné čistokrevné komedii v soutěži bude smát i publikum. Ve Velkém sále Thermalu bych se ale o bouřlivé přijetí nestrachoval.

Středa - 12:50 Výrazně jsem dneska podcenil zájem novinářů o novinku Marka Najbrta Polski film. Mohlo mě napadnout, že když se budu snažit dostat na novinářskou projekci v malém kinosále C pět minut před jejím začátkem, tak ostrouhám. Pořadatelská služba před sálem byla neoblomná a já se tak na tuhle dlouho očekávanou českou novinku budu muset večer procpat pokoutně díky ochotným lidem z tiskového oddělení.

K sálu jsem se ale nemohl dostat dřív z objektivních důvodů, zúčastnil jsem se totiž press junketu jedné z největších režisérských osobností, které sem přijely. Kenneth Lonergan natočil zatím dva filmy, ale oba jsou přijímány jako svého druhu majstrštyky. Ten druhý, drama Margaret o dospívající dívce mělo neuvěřitelné postprodukční problémy a po šesti letech od vzniku se dostalo do distribuce v pouhých dvou kinech.

Později se ale kolem filmu spustila šeptanda, a z dvouaplhodiného dramatu se stal kultovní film, kteří mnozí označují za jeden z nejzásadnějších amerických filmů dekády. Kenneth Lonergan si velmi mile a ochotně se čtveřicí novinářů povídal nejen o neuvěřitelném příběhu kolem vzniku filmu. Na rozhovor s ním se rozhodně můžete těšit.

Na zítřejší dopoledne mám domluvené setkání s ikonou amerického nezávislého filmu Toddem Solondzem. Jeho poslední film Černý kůň jsem viděl včera a zdá se mi, že režisér trochu dýchavičně navazuje na své nejlepší, přes deset let staré filmy Štěstí a Welcome To The Dollhouse. 

V příběhu patetického losera Abeho, infantilního třicátníka, který naváže prapodivný vztah s krásnou, ale letargickou Mirandou, jsou znát prvky režisérovy tradiční poetiky. Představuje ubohé hrdiny se silným egem, které ale hledají příčiny své mizerné situace všude jinde než sami v sobě.

Jenže na rozdíl třeba od Štěstí šustí postavy v Černém koni papírem. Solondzovi nikdy nešlo, aby v divácích vyvolal sympatie ke svým charakterům, ale předpokladem k tomu, aby nějak rezonoval v člověku jeho nihilistický pohled na současnou Ameriku, musí být dějová linka a motivace postav alespoň trochu uvěřitelné. A v tom tentokrát veterán nezávislého filmu selhává. Nicméně na popovídání s ním se rozhodně také moc těším.

Úterý - 17:13  V posledním zápisku zmíněný prohibiční western Země bez zákona mne potěšil (kolegu Michala už méně). Osazenstvo Velkého sálu velmi živě reagovalo na tenhle lehce komiksově laděný, archetypální příběh o svobodomyslné trojici bratrů Bodurantových (nezapomenutelný je zejména Tom Hardy jako nezničitelný hromotluk Forrest), kteří se snaží před démonickým agentem Rakesem (obzvlášť slizký Guy Pearce) ubránit svůj byznys s nelegálním chlastem. Rukopis scenáristy Nicka Cavea je hlavně v podobě černého humoru v téhle ódě na chlapáctví dost cítit.

Naložil jsem si na sebe dobrovolně břemeno, že zhlédnu všechny soutěžní snímky a dnešní dopoledne nabídlo další dva. Opět je jeden slabší a jeden lepší a opět mají některé zřetelné styčné body. Hrdinové obou filmů mají problémy rozlišovat mezi realitou a halucinacemi a vidí věci, které ostatní nevidí.

Pilar, hlavní postava filmu mladé mexické režisérky Lucii Carrerasové se zhroutí poté, co jí zemře otec, na kterém byla silně závislá. Propadá se do vzpomínek, v domě, kde spolu bydleli, si vytváří jakýsi azyl před nepříjemnou pravdou. Z deprese se jí snaží vytáhnout bratr se švagrovou, ale Pilar stále žije v zajetí svých bludů.

Film sice zaujme jistou vizuální čistotou (většina interiérových scén je laděná do odstínů hnědé), ale jinak je zvláštně bezkrevný. Všechny scény se zhmotnělým otcem vyznívají spíš jako klišé z béčkových duchařin než přesvědčivá introspekce labilní mladé ženy. Ten nejzajímavější motiv, tedy jestli byl mezi otcem a dcerou vztah přímo incestní, nechává mladá režisérka cudně neobjasněný.

Mnohem zajímavější vhled do mysli paranoika nabízí polský film Zabít bobra. Polský režisér Jan Jakub Kolski se diváka snaží získat na stranu podivínského samotáře Eryka (Eryk Lubos), který příjíždí na venkov a zabydluje se v opuštěném statku, kde zřejmě kdysi žil.

Už od počátku je zřejmé, že jeho chování není normální. Na ruinu si nastaví bezpečnostní kamery připevněné k notebookům, telefonuje si s tajemným mužem, který mu zadává úkoly a posílá fotografie, v nichž jsou indicie vedoucí k tajemným flashkám ukrytým v okolí domu. Z okolních rozbořenin si vytvoří střelnici na papírové terče.

Brzy se ale na něj nalepí tajemná dívka Bezi (Agnieszka Pawełkiewicz) z okolní vesnice, pro níž byl v minulosti nepoužívaný dům azylem při útěcích z domova. I když ji Eryk od sebe odhání, z nesourodé dvojice se stane pár a chvíli se zdá, že podivínský čtyřicátník by se mohl zbavit traumatu, které v postupných náznacích vychází najevo.

Kolskému se daří vytvořit uhrančivou atmosféru, k níž přispívá i to, že divák neví, na čem je, a všechny střípky se spojí dohromady až v krvavém finále. Servíruje drtivou sondu do mysli vyšinutého hrdiny, pro jehož chování se ale dá najít když ne sympatie, tak alespoň pochopení. Nejpřesvědčivější jsou intimní scény sbližování s Bezi a jejich vzájemné slovní přestřelky. S jistou licencí by se dal snímek označit za takovou polskou rurální verzi Taxikáře.

A Eryk Lubos dokáže vnitřní démony své postavy zahrát podobně dobře jako Robert DeNiro. Po Henriku Rafaelsonovi z Henrika se nám tu klube druhý vážný kandidát na cenu za nejlepší mužský herecký výkon.

Pondělí - 20:02  Filmový festival přináší novináři spoustu drobných radostí. Jako například možnost zúčastnit se s trojčlenným týmem kopajícím za Aktuálně.cz moderované degustace nejmenované značky whiskey v nejmenovaném stanu této značky přiléhajícím k Thermalu. Milý a kvalifikovaný degustátor nás zasvětil do umění správného koštování i historie populárního nejmenovaného lídra trhu a kromě toho se projevil jako filmový fanoušek.

Věděl zasvěceně, že dnes večer se promítá snímek, který se týká jeho branže. V půl jedenácté totiž ve Velkém sále poběží film Země bez zákona. Thriller Johna Hillcoata a démonického Nicka Cavea, kteří zaujali před pár lety svým neortodoxním westernem The Proposition. Nyní se vydávají do časů prohibice a vyprávějí o pověstných bratrech Bondurantových, jejichž poklidné obchodování s alkoholem vlastní výroby v odlehlém koutě americké Virginie jednoho dne narazí na umanutý odpor zvláštního agenta Rakese.

Právě prohibice byla podle experta přes obilný destilát, který se nás tak ochotně ujal, jednou z morových ran, která v Irsku zničila na dlouhá léta celou branži s lahodným mokem zrajícím léta v dřevěných sudech (na rozdíl od skotských konkurentů, kteří sytili černý trh). Tou druhou ranou bylo za druhé světové války rozhodnutí irského premiéra zastavit export whisky a podpořit tím domácí trh, ale to sem nepatří.

V závěru příjemné půlhodinky upozornil kolega Michal Procházka pana degustátora, že v programu je ještě jeden film s příbuznou tematikou - snímek Kena Loache Andělský podíl. Když tento sympatický muž slyšel o promítání komedie o partě typických loachovských loserů, kteří se nechají zaměstnat jako ochutnávači whisky, zaleskly se mu oči a Michalovi jako jedinému dolil z lahve svého nejcennějšího vzorku, který se prý prodává v ceně okolo 450 korun za panáka. Nejsem žádný závistivec, ale chtěl bych jen poznamenat, že Michal je pěkný šplhoun :-) 

Pondělí 13:56 Vrátil jsem se právě z italského Románu o jednom masakru (nejde o ten včerejší fotbalový), ale dřív, než začnu zpracovávat dojmy z dnešní dávky soutěžních filmů, chtěl bych se krátce vrátit k jednomu ze zatím nejsilnějších zážitků na festivalu.

Film Thomase Vinterberga Hon v samostatném článku rozebírá kolega Tonda Tesař, já bych chtěl jenom poznamenat, že intenzitu filmu zesílilo jeho promítání ve Velkém sále Thermalu před tisícovkou lidí. Obecně se má za to, že na velkém plátně s mnoha lidmi si člověk užije hlavně velké spektakulární bijáky. A civilní psychologická dramata může jeden bez většího ochuzení vidět třeba v počítači. 

Hon je příběh učitele z mateřské školky nespravedlivě obviněného z pohlavního zneužívání své žačky a dcerky svého nejlepšího kamaráda a pečlivě gradovaný příběh utahuje kolem hlavního hrdiny smyčku tak, že z toho mrazí. A já jsem si někdy ve třech čtvrtinách filmu uvědomil, že je tady ještě jeden aspekt, který dojem ze sledování filmu ještě zesiluje.

V tom obrovském sále po dlouhé a dlouhé minuty nikdo ani nedutal. Zvlášť ve večerních hodinách bývá už ve Velkém sále dost veselo. Objevují se spontánní potlesky, bujaré záchvaty smíchu, opilecké výkřiky, komentáře k filmu, které si mnozí nedokáží odpustit. Ale při projekci Honu byli všichni jako zařezaní. Sdílet divácký pocit úzkosti ze sledovaného děje s dalšími stovkami lidí, kteří to cítí podobně, je prostě paráda.

Neděle 18:56 Zatímco dojmy z dnešních soutěžních filmů - a jeden stál vážně za to - si můžete přečíst v samostatném článku, který snad bude co nevidět publikován, musím na tomto místě splnit rest ze včerejška a vrátit se alespoň krátce k sobotní premiéře filmu Dva nula. Šlo o první uvedení ambiciózního českého dokumentu režiséra Pavla Abraháma a scenáristy Tomáše Bojara. I když v případě Bojara bychom měli mluvit o podílu na režii, protože scénář filmu Dva nula o sparťanských fanoušcích psal život sám.

Autorská dvojice stojící za úspěšným a filmařsky vynalézavým dokumentem Česká RAPublika o zdejší hiphoperské líhni použili i ve svém druhém celovečeráku invenční režijní metodu. Soustředili se na jedno vyhrocené fotbalové derby Sparta - Slavia a zaměřili zejména do hlediště na třicet statických kamer. 

V natáčecí den se tak do projektu zapojilo na šedesát lidí a autoři moc po projekci nepřeháněli, že to byla polovina tuzemské dokumentaristické scény. Kamery byly před zápasem, v jeho průběhu i po něm zaměřeny na slušnou řádku různých aktérů, kteří obdrželi porty a podepsáním smlouvy stvrdili souhlas s natáčením.

Jsem si zcela jistý, že až se někteří "herci" uvidí na plátně (film zatím nikdo z protagonistů neviděl), budou litovat a vsadil bych krk i na nějaké žaloby. Film se promítal v den, kdy se ve Velkém sále pouštěl zrenovovaný Formanův snímek Hoří, má panenko, a kdyby Forman měl možnost vidět tu neuvěřitelnou přehlídku lidových mouder, vulgarit a vyhřezlých emocí, vrněl by blahem.

Před kamerami defiluje široký vzorek z fanouškovského spektra - hysterická manželka sparťanského fotbalisty, vulgární namakanci z pořadatelské služby, šestiletí kluci ze žáčkovského výběru, bafuňáři a strejcovští opilci, afektovaní teenageři, slávističtí fanoušci zapalující pyrotechniku, náhodní italští turisté, za intelektuály Jiří Peňás s Tomášem Kafkou, hlasatel ze stadionu a v neposlední řadě "populární" komentátor Pavel "Čapoun" Čapek a jeho kolega ze studia Lukáš Zelenka, kterého před kamerami dokumentaristů seřve přes telefon Ota Černý za jeho komentář ke gólu Lea Kweukeho, v němž sparťanského šutera s jeho kolegou Abenou označil za "gorily", jichž při náběhu na míč lekl slávistický gólman Vaniak.

Jsem si jistý, že Sparta takovou "propagaci" svého klubu bude chtít řešit právní cestou, ale tenhle film nechce dehonestovat fotbal a lidi, kteří ho mají rádi. Fascinující je, jak aktéři, které si Abrahám s Bojarem vybírali při pravidelných návštěvách Sparty, zapomněli v zápalu hry na přítomnost nenápadných kamer a na to, že mají na sobě připevněné porty. 

Ale tenhle snímek je obraz celé lidské komedie, není o jen zrcadlo pověstně inteligentních sparťanských fanoušků, ale celé společnosti. Na podzim bude film, jehož rozpočet stál nadprůměrných pět milionů, uveden do širší distribuce. Stojí za to.

Neděle 13:56 Česká televize dnes oznámila zrod nového Filmového centra. Generální ředitel ČT Petr Dvořák dnes kromě účasti ve filmových Otázkách Václava Moravce stihl představit novou producentskou skupinu, která by měla zprůhlednit výběr koprodukci.

Koprodukce jsou dlouhodobě bolavé místo veřejnoprávní televize: často se stává, že snímky, které svou povahou mají blízko spíše k ní, pomáhá vytvořit Nova, naopak u některých filmů by člověk účast televize placené z koncesionářských poplatků oželel.

Naději, že se v oblasti filmů mířících do distribuce bude něco dít, skýtá složení týmu, který se od 1.7. má podílet na posuzování a zpracování filmových koprodukcí. Vedoucí centra bude Helena Uldrichová, která byla v posledních třech letech předsedkyní asociace producentů. Po boku jí bude stát Tomáš Baldýnský, o jehož smyslu pro kreativitu na místě „kreativního producenta" není sporu a tým doplní agilní filmový publicista Jaroslav Sedláček.

„Já jsem si na to vymyslel takový slogan, že bychom měli být filmovými dveřmi České televize," oznámil Baldýnský. Koncept producentské skupiny a její strategie se ještě vytváří: podle Baldýnského se teď nedá ještě říci, jestli se bude rozdělovat více peněz na méně kvalitnějších filmů. Nějakou tendenci ke snížení počtu koprodukovaných filmů a jejich rozvážnější výběr ale Baldýnský předpokládá. Sdělil také novinářům, že ČT by se měla v budoucnu více věnovat tzv. minoritním koprodukcím, tedy podpoře filmů z okolních zemí, která funguje recipročně, jen u bývalého vedení ČT byla představa, že by se měly dávat peníze na podporu například polského filmu zcela neprůchodná.

Dvořák doplnil, že rozpočet na koprodukce nebude fixní: „Když budou dobré náměty, tak budeme hledat zdroje, abychom je zafinancovali, ale nebudeme na druhou stranu vyčerpávat peníze za každou cenu.

Projekt je ještě v plenkách a není jasné, jak bude vypadat činnost skupiny v praxi. Ale generální ředitel Petr Dvořák si do svého týmu přizval schopné lidi a za to si zaslouží připsat už teď kladný bod.

Sobota -18:20  Máme za sebou dva první filmy z hlavní soutěže - tak rozdílné, že ani rozdílnější být nemohou. Vždyť jaké styčné body byste našli mezi odyseou mlčenlivého pastevce, který se ze svého azylu v cizině vydává pomstít smrt svého bratra, a příběhem neukotveného třicátníka, který se nedokáže vyrovnat z novopečeným otcovstvím?

Filozofický western Na slaměné cestě se odehrává v Portugalsku před sto lety v letech 1908 - 1910 - v éře předcházející svrhnutí monarchie a nastolení republiky. Norské intimní drama Henrik má dějiště v kulisách blahobytného Norska, v němž je největším problém to, že se lidí nedokáží srovnat sami se sebou a s odpovědností, kterou mají k druhým.

První z filmů - druhý celovečerní snímek portugalského režiséra Rodriga Areiase - vzbuzuje pochybnosti o nastavených kritériích kvality soutěže. Nedramatický western sestavený z dlouhých záběrů, které obsahuji minimum dialogů, má zcela jistě parametry tzv. artového filmu. Jenže nezvládnutá režie působí chvílemi až ochotnicky.

Film stojí na prkenných hereckých výkonech vážně se tvářících herců, ale Sergio Leone je skutečně jiná liga. To samé platí o repetitivním psychedelickém hudebním motivu, který zvolna vykrádá Mrtvého muže, ale Areais vskutku není Jim Jarmusch. Ve velmi pozvolném tempu se nám odvíjí příběh zasmušilého hrdiny, na jednu stranu pastevce, na druhou stranu intelektuála, který kdysi pohrdl kněžskou kariérou a nyní se snaží do portugalštiny přeložit zásadní dílo Henryho Davida Thoreaua Občanská neposlušnost. A podle zásad autora, který bojoval za život vedený osobní morálkou místo svazujících pravidel společnosti, pak praktikuje i svou originální vendetu. Na své cestě za potrestáním vrahů svého bratra pohrdá autoritami, dostává se do střetu se strážci pořádku.

Takhle to zní vlastně jako docela zajímavý příspěvek k westernovému kánonu, ale je s podivem, jak bezkrevný film vzniknul. Není vůbec jasné, co chce režisér říct, jak se film stavící na Thoreauových myšlenkách vztahuje k dnešku, proč je to všechno natočené tak nezáživně. Nádherné přírodní kulisy pak celkový dojem nezachrání.

To norský debutant Martin Lund se dokáže divákům dostat pod kůži mnohem výrazněji. Jistě ne každý se ztotožní s poměrně nesympatickým hrdinou Henrikem, ale naprosto přirozené dialogy a nevtíravě civilní atmosféra vytvářejí dojem, jako by se kamera nabourala do intimních zákoutí opravdového života. Henrik (Henrik Rafaelsen) a Tone (Janne Heltberg Haarseth) jsou dlouholetý pár, který čerstvě čeká dítě.

Na Henrikovu adresu se hodí originální název filmu, který by se dal přeložit jako Skoromuž. Je mu pětatřicet, baví ho popíjet a vyvádět hlouposti s kamarády ze squashe, a do konceptu bezstarostného života mu vpadly dvě velké změny: potomek v břiše jeho partnerky a nová práce v kravaťácké firmě, v níž se mu nedaří dostat se do kolektivu.

Lund tuhle banální expozici rozehrává do dramatických náhod a nešťastných událostí, v nichž se Henrik chová - proč to nepřiznat - jako arogantní kokot. Vždy byl zvyklý držet si okolí i svou vlastní partnerku na distanc a schovávat své vlastní pocity pod maskou ironického vtipálka, ale tahle krusta se mu během několika dnů, kdy pokazí, na co sáhne, začne hroutit. 

Scénář film zkušeně vede do katarze, která není ani tak happyendem, jako spíš druhou šancí. Před hlavním hrdinou stojí velká výzva: přijmout sám sebe a naučit se být k sobě i své přítelkyni maximálně upřímný.

Henrik je takový malý povedený komorní film o obyčejných věcech, který Skandinávci zkrátka umějí. Šancí na získání Křišťálového globu bych mu příliš nedával, ale Henrik Rafaelsen je tak přesvědčivý, že by mohl být potenciálním kandidátem na sošku za nejlepší herecký výkon.  

Sobota - 16:45 Tak pan prezident se nám z role fotbalového odborníka ze zápasu Česka z Polskem přeorientoval na filmového recenzenta. Reportérům iDNES řekl na večírku po slavnostním zahájení: "Že to někdo s rozmyslem a vážně vybíral jako zahajovací film pro velmi široké spektrum diváků, to ani v nejbujnější fantazii nemohu pochopit, co měl za lubem."

V téhle souvislosti bych chtěl jenom připomenout, že Václav Klaus není jen zarytý negativista, ale některé filmy se mu líbí. Loňský zahajovací film Jane Eyrová ho naopak nadchl, jak jeho režisér Cary Joji Fukunaga sdělil v rozhovoru na serveru iDNES loni, když popsal svou večeři s Judi Denchovou: "Šli jsme na večeři a pak na nějakou party do baru. Tam se od stolu zvedl muž, který nám přišel pogratuloval k filmu. Byl milý, vyprávěl, jak ho to dojalo, tak mu říkám: To je od vás hezké, smím vědět, kdo jste? Prezident České republiky, odpověděl ten pán. Podezřívám Judi, že to věděla, každopádně říkala, že se už dlouho takhle nepobavila."

Sobota - 14:00 Napsal mi jeden čtenář, jehož nechci jmenovat (ale je to překladatel jednoho z mých oblíbených autorů), že na Helen Mirrenové obdivuju vlastně sexismus. "Co záleží na tom, kolik filmů natočily ženy? Kdyby se někdo při zahajování festivalu ptal, kolik filmů natočili černoši, asi by vás to trklo... A mimochodem se vsadím, že zmínit o nějaké herečce, že je blbá, byste si nelajsl." Odpověděl jsem mu v tom smyslu, že pokud bude Mirrenová vyžadovat kvóty, tak je to sexismus. Ale pokud mluví o tom, že je dobře, že se v mužském Hollywoodu více prosazují ženy ve štábech i coby režisérky, tak s tím souhlasím, protože se tím rozšiřují možnosti různých pohledů na svět… To podle mě není politická korektnost, ale selský rozum.

Jinak ale projev Helen Mirrenové na zahajovacím ceremoniálu evidentně zaujal, protože na něj směřovaly první tři otázky na tiskové konferenci, z níž jsem stihl bohužel jenom deset minut, protože nabrala dvacetiminutové zpoždění.

Herečka opět pohovořila na téma role žen ve filmu a role žen v životě (těch prvních je dost a to druhé se zlepšuje) nebo všechny ubezpečila, že se po pár režijních pokusech rozhodně netouží změnit strany barikády a začít točit.

Zmínila také roli ve filmu Istvána Szabóa Za zavřenými dveřmi, který maďarský klasik natočil podle své krajanky a jmenovkyně Magdy Szabóové. Mirrenová v něm hraje hospodyni Emerenc, jejíž tajemná minulost začne přitahovat intelektuální spisovatelku (Martina Gedecková známá například z filmu Životy těch druhých). Mirrenová se přiznala, že při natáčení cítila za svůj výkon zvýšenou odpovědnost, protože věděla, že snímek vypráví o složitých dějinách středoevropského prostoru, které nemá zažité z vlastní zkušenosti.

Sobota - 09:10 O velkých dějinách a velkých tématech typu dědictví kolonialismu vyprávěl film Tabu portugalského režiséra Miguela Gomése. Helen Mirrenová by měla radost, protože snímku dominují silné ženské postavy. Ale film, pyšnící se mnohými nadšenými recenzemi na internetu, mě zklamal. Příběh se v první půlce odehrává v současnosti a popisuje vzájemný vztah vrtošivé staré paní Aurory, její černé služky Santy a osamělé zbožné lidskoprávní aktivistky Pilar.

Režisér do scénáře nacpal motivy lidského osamocení i pocitů viny Západu za stav světa. Pak Aurora zemře, ale Pilar ještě předtím stačí oznámit adresu a jméno své životní lásky, s níž prožila před padesáti lety v Africe hříšný románek.

Ve druhé půlce pak onen milenec vzpomíná na ten starý románek a vyprávění se kromě přirozených ruchů a hudebních vložek odehrává jakoby v němém filmu. Černobílá kamera je kultivovaná, ale použití poetiky starých černobílých filmů funguje jako zcizovák, takže se do příběhu nikdy neponoříte.

Je to asi záměr, protože jinak má ta velká love story všechny parametry červené knihovny, což ještě podporuje literární projev vypravěče v komentáři mimo obraz. Shrnuto podtrženo: režisér natočil film o vášnivé lásce bez jakýhkoli emocí a kýčovitou podstatu nostalgického dílka zastírají jen intelektuální reference na dějiny filmu (F. W. Murnau) a dějiny jako takové (portugalský kolonialismus).

Pátek - 20:18 Nebýt Helen Mirrenové, pár vtipů Marka Ebena a lázeňských hostů ze severu Moravy, ovládla by zahajovací ceremoniál karlovarského festivalu protahovaná nuda.

Opakování znělek z minulých ročníků, dlouhé představování porot a sponzorů a roztahaný medailonek Helen Mirrenové působil jen jako rozpačitá výplň času. Pak ale nastoupila samotná Mirrenová a dokázala, že je pravá Dáma nejen titulem. Její projev měl TÉMA, byl VTIPNÝ a byl postaven na CHYTRÝCH postřezích.

A nemusíme poměřovat její vystupování takovou Sharon Stoneovou, která si před pár lety v Thermalu udělala ostudu svým příšerně afektovaným chováním, abychom pochopili, že Mirrenová je úplně jiná kategorie. Herečka připomněla úmrtí vlivné hollywoodské režisérky Nory Ephronové, která má na svém kontě na ženské publikum orientované filmy jako je komedie Jak Harry potkal Sally. A ocenila její přínos pro skutečnost, že se ve filmových profesích v posledních letech více prosazují ženy. Pochválila vysoký podíl žen ve festivalových porotách a připomněla, že to by ještě před patnácti lety nebylo možné. Pak ale dostala do úzkých vedle stojícího Jiřího Bartošku, když se ho zeptala, jaký podíl filmů, které režírovaly ženy, má karlovarský festival ve svém programu.

Mirrenová zkrátka okouzlila. Už se těším na její tiskovou konferenci, která se bude konat zítra v půl jedenácté.

Pátek - 18:50 Zatímco pár metrů pode mnou právě po červeném koberci prošli Barťák, paní doktorka Zaoralová, panpresor z Hradu, Helen Mirren a jakási tvář firmy Loreal - žena, která se ocitla mezi padesáti nejkrásnějšími lidmi planety podle časopisu People, nechávám na sebe působit dojmy z prvního dobrého filmu. Film Za kopcem je mix typicky tureckého minimalistického artového dramatu a napínavé studie mužského machismu jako od Sama Peckinpaha.. Originální záležitost.

Film čerpá část svého kouzla z netečné krásy tureckých hor, v níž se hrdinové občas ztrácejí jako mravenečci, kteří si ve své pýše nejsou vědomi své vlastní nicotnosti. Pomalu se seznamujeme s převážně mužskými členy jedné vesnické rodiny a odhalujeme jejich komplikované vztahy. Jenže Za kopcem není jenom vztahové rodinné drama odhalující mindráky turecké společnosti. Je to také western, v němž se nepřítel nikdy neobjeví.

Ve filmu dojde mimo obraz k sérii násilných událostí, jejichž povaha se nikdy přesně neosvětlí. Patriarcha rodu je ale přesvědčený, že za výstřely z pušek z tragickými následky mohou tajemní "nomádi", sousední pastýřská rodina, s níž má dlouholeté spory. Právě neschopnost oprostit se od nenávistných emocí roztáčí spirálu násilí a metaforický závěr dodává filmu univerzální platnost. Jméno debutujícího režiséra Emina Alpera se vyplatí sledovat.

 

Pátek - 15:55 Takže po roce opět v Thermalu. Okolí zatím vypadá hodně poklidně, nával baťůžkářů se nekoná, u pokladen na akreditace a na lístky prakticky nejsou fronty. Že by zapůsobil tropický víkend a fakt, že svátky vycházejí tentokrát na druhou půlku festivalu? Na terásce v Thermalu je na pár stolech vidět rezervace na podvečer, je z ní nejlépe vidět na červený koberec. Ten klid je jen zdánlivý, místní se už pomalu začínají stahovat k Thermalu na čumendu kolem celebrit.

Skupince českých novinářů, přepravujících se festivalovým busem, připravili menší vzrušení dopravní policisté. Na úrovni golfového hřiště zastavili autobus a asi půlhodiny perlustrovali řidiče kvůli překročené rychlosti. Kdosi při pohledu z odpočívadla na rýsující se siluety golfových vozíků poznamenal, že festival asi letos začíná rovnou Media Party - oblíbeným to tradičním rautíkem pro všechny akreditované novináře, který se koná právě na golfovém hřišti. Pozdvižení ale nakonec pominulo, pánové v uniformě nechali pana řidiče nakonec pustili a jelo se dál. A pomalu se rozjíždí i festival: jdu se podívat na svůj první film -turecké vesnické drama Za kopcem.

Čtvrtek - 23:20  Chcete mít své fotografie na stránkách Aktuálně.cz? Foťte svými aparáty dění a my vaše výtvory uveřejníme: Fotky posílejte na mailovou adresu [email protected].

Čtvrtek - 20:45  Festivalová horečka stoupá, mezi balením (kde mám sakra plavky?) se probírám dopodrobna programem a chtěl bych se s vámi podělit s některými nenápadnými festivalovými programovými objevy, protože takové ty obligátní tipy na filmy z Cannes jsou už trochu ohrané. Zde jsou první dva:

Hned v pátek se bude poprvé promítat film portugalského režiséra Miguela Gomese Tabu. Název si vypůjčuje od klasického filmu F.W. Murnaua a skutečně se dá zařadit do vlny snímků jako je Umělec nebo Hugo a jeho velký objev, které nostalgicky citují poetiku starých filmů.

Umělec se mi nelíbil, takže to zní jako varování, ale nadšené recenze, které provázejí film o excentrické stařeně Auroře, tajemném muži, který jí před padesáti lety změnil život a krokodýlovi, který prochází dekádami, mě nutí měnit svou instinktivní nedůvěru ke snímku, který se s úspěchem promítal na Berlinale.

V sobotu bych se rád šel podívat na Ženu v žumpě. Filipínská komedie Marlona Rivery vypráví o skupince přátel, kteří chtějí natočit svůj první film a rozhodnou se vyjít zcela vstříc světovému festivalovému publiku a recenzentům. Najmou si místní hereckou hvězdu Eugene Domingovou a napíšou scénář, který ve stylu „poverty porn" využívá všech možných stereotypů o třetím světě, v němž lidé ve slumech nemají co jíst a musejí prodávat své vlastní děti. Že by takový Polski film po filipínsku spojující fikci s dokumentem a reflektující poměry ve filmařské branži? Každopádně kde jinde se podívat na film, parodující zájem intelektuálů o vyděračská sociální témata z rozvojových zemí, než právě na festivalu kategorie A.

Anotace k filmu uvádí, že snímek parodující recept, jak se dostat na Oscary, byl za svou zemi nakonec opravdu delegován a stal se nejúspěšnějším nezávislým snímkem v dějinách filipínské kinematografie. Pro mne je to dostatečná pozvánka.

Nesouhlasíte se mnou, chcete se mnou diskutovat - můžete tak učinit pod tímto blogem nebo na mé facebookové stránce.

Čtvrtek - 18: 23  Do mailu mi před chvílí z tiskového oddělení přistál mail se soupisem filmových osobností, které budou k dispozici pro rozhovor. Ne, na festivalu nebudou jen mediální supercelebrity jako je Helen Mirrenová nebo Susan Sarandonová. Tyhle dámy nejspíš budou k dispozici jen na tiskové konferenci a individuální rozhovor nejspíš nebude v rámci jejich programu lehké od organizátorů vymámit.

Je tu ale stejně řada významných jmen, u nichž mě blaží jen při představě, že si s nimi budu moci popovídat. Jaký asi bude v osobním styku třeba takový Todd Solondz, největší misantrop americké nezávislé scény, jehož drsně černohumorné, skoro až nihilistické filmy jako Štěstí, Palindromy nebo Láska za časů války se v minulých letech promítaly i ve Varech?

Dobře si vzpomínám na ten pocit, když jsem vyšel před těmi dobrými třinácti lety z projekce Štěstí a měl z té skládačky příběhů o úchylných Američanech a jejich nenormálních vztazích pocit, že mě někdo přetáhl palicí po hlavě. Do Varů Solondz přiveze svůj nejnovější film Černý kůň a dopředu varuje, že v něm není „žádné znásilnění, žádné znásilňování dětí ani masturbace". Že by kronikář amerických perverzí stárnul? Uvidíme.

Podobně se těším na případné setkání s paní Leilou Hatami. Tahle íránská hvězda se mi loni zapsala do srdce coby rázná a emancipovaná Simin v jednom z nejlepších dramat posledních let, které šlo i v českých kinech pod názvem Rozchod Nádera a Simin. Herečka přijede jako součást delegace k soutěžnímu filmu Poslední krok, který natočil její manžel Ali Mossafa.

Z videorozhovorů, co jsem viděl na webu, je Leila Hatami neuvěřitelně charismatická a inteligentní dáma, která se mimochodem k situaci v Íránu vyjadřuje mnohem otevřeněji než režisér Rozchodu Asghar Farhadi.

A co třeba Sergej Loznica, nová režisérská kometa, která vzešla z dokumentaristické scény. Oba dosavadní filmy se s úspěchem promítaly v Cannes. Skeptický glosátor ruské povahy byl na festivalu předloni s filmem Moje štěstí, teď se sem vrací s válečným dramatem V mlze. Už podle synopse a dosavadních recenzí je jasné, že Loznica na pesimismu svého pohledu na lidstvo neubral. Osobně je to ale prý velmi milý a vtipný člověk.

O rozhovor jsem požádal ještě v případě tureckého poetického mága Erdema Rehy, který má na festivalu retrospektivu a zajímá mě také osobnost autora jednoho z nejprokletějších a nejmytizovanějších filmů posledních let. Dramatik a režisér Kenneth Lonergan přijede představit film Margaret.

Komorní drama s Annou Paquinovou v hlavní roli se potýkalo s obrovskými postprodukčními problémy, tvůrce se s producenty nemohl dohodnout na výsledné podobě střihu, film provázejí žaloby od autorů ostatních střihových verzí, film rychle proběhl pár kiny v omezené distribuci a šeptandou se z filmu stalo skoro kultovní dílo, kterému na věhlasu přidává skutečnost, že ho skoro nikdo neviděl.

Diváci ve Varech ho můžou ohodnotit už v sobotu ve Velkém sále od deseti hodin.

Čtvrtek - 16:09

Takže začínáme. Tohle místo bude na příštích deset dní prostorem, kde se budu svěřovat se všemi svými dojmy z hektického festivalového dění, najdete tu minirecenze filmů, reporty z tiskových konferencí, drby šířící se Thermalem a jeho přilehlým okolím, zkrátka všechno, co se šustne kolem mých očí a uší a co si rozhodně nebudu chtít nechat pro sebe.

Nebudu v tom za redakci Aktuálně.cz sám - každodenními články a rozhovory budou servis z Karlových Varů filmovým fanouškům poskytovat také Antonín Tesař, Tomáš Stejskal a Michal Procházka. My všichni se budeme snažit, abyste na těchto stránkách našli všechno, co o 47. ročníku karlovarského festivalu potřebujete vědět (a bojíte se zeptat).