reklama
 
 

Recenze: Rolling Stones přežili Fidela, málem zabili Trumpa a místo do důchodu odešli natočit blues

6. 12. 2016 10:30
Britská kapela Rolling Stones vydala nové album bluesových skladeb. Čtveřice londýnských milionářů to „schytává“ za to, že se prý přetvařují a neumějí si představit utrpení starých bluesmanů. Ale jaká přetvářka? Když se Micku Jaggerovi předloni tragicky zabila partnerka, což to prokrista nebylo blues? píše ve své recenzi Daniel Konrád.

Britská skupina Rolling Stones, jejímž čtyřem členům už je dohromady 289 let, vydala nové album a hraje na něm blues. Žerty stranou, protože "Stouni" už přežili několik generací posměváčků, odpůrců kouření i tyranů, od Brežněva po Fidela. Po pěti dekádách na pódiu jsou zjizvení, rozpraskaní, málem zkamenělí, přesto se nad albem nazvaným Blue & Lonesome usmívají jako děti. A také tak vyvádějí.

Kytarista Keith Richards se v tričku s nápisem "Nerentgenovat" opět vyvaluje po nekuřáckých hotelech a spouští požární alarmy. Tázavé pohledy gerontologů odbývá mávnutím ruky, že jednou "natáhne brka ve velkém", a na konto Nobelovy ceny za literaturu pro Boba Dylana prohlašuje, že on by bral tu za chemii.

Richards se dokonce, jak žádá jeho pirátská pověst, stal lidovým hrdinou amerických prezidentských voleb. Ve finále kampaně vyšlo najevo, že když Donald Trump roku 1989 zasponzoroval vystoupení Stounů v Atlantic City, porušil dohodu a před tiskovou konferencí se rockerům nacpal před televizní kamery. Nepříčetný Richards prý v šatně tasil kudlu a výhružně ji zabodl do stolu se slovy: "Nenuťte mě tam jít, nebo jeden z nás tuhle budovu opustí hned teď."

Ta historka se mimochodem odehrála tři čtvrtě roku před památným koncertem Stounů na pražském Strahově - a vypráví ji tehdejší manažer kapely Michael Cohl, jenž pak s Olgou a Václavem Havlovými vysedával v hospodě Na rybárně.

Ale k věci. Rolling Stones na novou desku Blue & Lonesome zařadili výhradně převzaté skladby černých bluesmanů z Chicaga šedesátých let, tedy muziku, na niž v mládí přísahali "jako na kamenné desky s Desaterem".

Krátce poté, co se bluesmani z amerického Jihu přistěhovali do Chicaga, objevili elektrickou kytaru a začali modernizovat do té doby akustický žánr, jejich písně po londýnských hospodách šířili mladí Rolling Stones. "Každý den jsme se z nahrávek snažili přijít na to, jak to hrají, a vyčerpáním jsme usínali s kytarou v ruce," popisoval Richards tu dobu, kdy ještě bylo "krajně nepravděpodobné, že by člověk kvůli ženské obětoval poslech nového Muddyho Waterse".

Stouni toho pro bluesmany udělali mnoho

Převzaté blues Ride 'Em On Down, které natočili na nynější album, hráli už na svém vůbec prvním koncertu roku 1962. Dva roky nato se během amerického turné zastavili ve studiích vydavatelství Chess Records a přišli o iluze, když svůj idol Muddyho Waterse spatřili při melouchu − zrovna tam maloval strop.

Stouni od té doby pro bluesmany udělali mnoho. Vražedně vysokého Howlin' Wolfa, jenž při hraní dupal jako ďas, dostali do zábavného televizního pořadu. Nespočtu muzikantů hráli na jejich deskách, brali si je na turné, přispívali jim na důchody. Sami blues natáčeli, a to i na své nejznámější desky typu Exile on Main St. A když si Muddy Waters v osmdesátých letech otevřel vlastní klub, přitáhli tam kamery a se skleničkami a cigaretami v rukou se sápali na pódium za starým kamarádem.

Otázka, jestli Stones hudbu černých bluesmanů nevykrádali, je zbytečná − v blues si vždy každý půjčoval od každého a dělá se to dodnes. Koneckonců Bob Dylan před deseti lety na albu Modern Times také "šlohl" celý riff právě Muddymu Watersovi.

Rozdíl je v tom, že v mládí se Rolling Stones do starých bluesmanů museli vžívat, kdežto dnes jejich pocity podávají s životní zkušeností přiměřenou věku. Rozdíl je také v tom, že tvůrčí tandem Keitha Richardse a zpěváka Micka Jaggera již za život stvořil přes 300 písní, a tak nemá zapotřebí přicházet s něčím novým.

Výsledek je syrový jak ze šedesátých let

V nahrávacím studiu kytaristy Marka Knopflera v londýnské čtvrti Chiswick, v místnostech s vysokými stropy a světlými parketami, kapela natáčela novou desku skoro bez přípravy. Aniž by přemýšlela, jak a jestli vůbec převzaté skladby aranžovat.

Výsledek má syrovostí blízko k chicagským nahrávkám ze šedesátých let, už třeba zkreslením hlasu Micka Jaggera, jenž na desce rovněž výtečně hraje na foukací harmoniku. Jagger se to naučil po vzoru bluesmana Little Waltera, který si kdysi mikrofon přizpůsoboval zvuku harmoniky a do téhož mikrofonu zpíval, což jeho hlas rozostřovalo. Jagger teď zřejmě usiloval o podobný efekt.

Ze skladeb Little Waltera na novou desku mimochodem vybral čtyři − jestli je to pocta, pak především jemu.

Jaggerovu hlasu, jenž z vrchních pater barytonového rejstříku nikdy nešplhal kdovíjak vysoko, blues sedí. S velkou chutí se zpěvák vžívá do role všelijak trpících, životem vláčených vypravěčů. Třeba když se ve skladbě Commit a Crime loučí s milenkou, která mu do kafe nasypala jed, a "tak tě opouštím, bejby / abych nemusel spáchat zločin".

Kytarista Richards v sousloví rock & roll za důležitější vždy považoval to "roll", tedy jak nad rytmikou vyklenout přirozeně pulzující, valivou vrstvu kytar. Ani na novém albu Richards nesóluje, jen hraje typicky osobitě − třeba když ve skladbě Hate To See You Go nepatrně posouvá, nedoříká, protahuje vytrvale se opakující riff.

Naopak druhý kytarista Ronnie Wood na několika místech zazáří − kupříkladu v písni Just Like I Treat You, kde poslední notu z krátkého sóla nechá pěkně "odpérovat" zachvěním vibrační páky na kytaře. Ve dvou skladbách tomu jako host přitakává Eric Clapton, nejvýrazněji sólem technikou slide na kytaru značky Gibson v písni Everybody Knows About My Good Thing.

Přetvářka? Kdepak

Blues, jehož ranou podobu do Ameriky přitáhli afričtí otroci, bylo vždy spojené s bídou a utrpením. Tedy s pocity, které jsou čtveřici londýnských milionářů cizí, namítají také dnešní kritici a hned to Rolling Stones nandavají za přetvářku.

Ale jaká přetvářka? Když se Jaggerovi předloni tragicky zabila partnerka, což to prokrista nebylo blues? Když se kytarista Wood rozváděl a zbavoval závislosti, když Richards podstoupil chirurgický zákrok na mozku a bubeník Charlie Watts chemoterapii − což u toho neměli pocity jako každý jiný?

Blíží se rok 2017 a nedávná úmrtí Davida Bowieho, Prince, Leonarda Cohena či předevčírem Radima Hladíka uzavírají jednu hudební éru. Nad novinkou Rolling Stones? Nic než radost, že tu vůbec jsou a ještě něco natočili. Že muziku po těch letech pořád prožívají.

Neznám nic lepšího, než dělat koncerty a hrát hudbu, nejsem omezená poptávkou fanoušku, říká zpěvačka Lenka Dusilová. | Video: Daniela Drtinová |  21:02

autor: Daniel Konrád | 6. 12. 2016 10:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama