reklama
 
 

Lucie: Všichni si myslí, že jsme se dali dohromady kvůli penězům. Ale novou desku natočíme

13. 6. 2016
Čtyři roky poté, co se čtyři kohouti z Lucie po letech mlčení zase sešli na jednom pódiu, panuje mezi nimi stále pohoda. Blíží se další koncerty, a dokonce se mezi řečí vtipkuje o někdejších sporech. Kromě toho nabírá obrysy i budoucnost. „Deska bude,“ slibuje kapela.
Hlavní zprávy

Když jste začátkem července 2014 dohráli poslední koncert turné na Rock for People, uvažovali jste už tehdy o dalších show, nebo jste tohle vystoupení považovali za definitivně poslední v historii Lucie?

Robert Kodym: Asi to v té době bylo pro veřejnost tajemství, ale věděli jsme, že se něco bude dít i dál. Já osobně jsem ale byl i tak smutnej.

V celovečerním dokumentárním filmu, který chystáme, je i scéna z šatny na letišti v Hradci Králové krátce po tom posledním koncertě. Míří na mě kamera a někdo se mě ptá, jaký z toho mám pocit. Já sedím na takový bílý sedačce a říkám, že jsem smutnej a že chci zase hrát.

P.B.Ch.: A stejně tak to bude i teď. Úplně vidím, že až dohrajeme tyhle čtyři koncerty, tak si zase sedneme a řekneme si, že chceme pátej a šestej, a budeme vymýšlet, co dál.

Chystáte tři venkovní koncerty u nás a jeden halový na Slovensku. Dá se vaše poslední, bez nadsázky megalomanské turné ještě něčím trumfnout? Čím budou tyhle čtyři štace speciální?

Kodym: Bylo málo megalomanský, málo... Mělo být mnohem víc.

Michal Dvořák: Nejde o to, něco trumfovat, ale udělat to zase jinak, originálně a dobře. Scénu nám vymyslel náš kolega Milan Cais z Tata Bojs. Bude to zase velký, několik desítek lidí na tom maká už půl roku. Ale slova jsou k ničemu, to musíš vidět.

David Koller: Hrajeme na místě, kde jsme ještě nikdy nehráli. Do Edenu by se mělo vejít asi 30 tisíc lidí. Nevím, jestli to naplníme, ale rádi bychom a těšíme se na to. Chceme, aby si to lidi užili, aby zapomněli na všední starosti a zazpívali si s námi. Chystáme jiný repertoár a opět s sebou povezeme cellistky, které tentokrát zapojíme do více písniček. A v mnoha skladbách s námi bude zpívat Lenka Dusilová.

Kodym: Pro mě je největší pecka, že tam budeme mít tři hosty, se kterýma jsme tu kapelu kdysi dávno založili. Vystoupí s námi zpěvák Michal Penk, bubeník Tomáš Waschinger a klávesák Petr Franc. Takže zahrajeme v sestavě, ve které jsme hráli úplně první koncert Lucie. To bylo na jaře 1986 v Klubu dětí a mládeže na pražském Proseku.

Máte představu, kolik z té třicetitisícové kapacity v Edenu je momentálně prodáno?

(do rozhovoru vstupuje manažer kapely Robert Porkert) Jsme na 25 tisících a máme před sebou ještě dost času. Jak ses ptal, jestli jde předchozí turné trumfnout, tak ano, a právě tím, že vyprodáme Eden. To se tady dosud žádné kapele nepovedlo a ani nemohlo, protože si na to žádná česká kapela netroufla. Lucie si na to troufá a dá to. A pak budou další výzvy.

Jaká je vlastně nálada v kapele ve srovnání s rokem 2013, kdy jste ohlásili návrat?

Koller: Každý den se mě ptají tak tři lidi, jak jsme na tom...

P.B.Ch.: Jestli spolu mluvíme, nebo ne...

Dvořák: Ale já se jim nedivím.

Ono je to přirozené vzhledem k tomu, jak dlouho jste spolu nemluvili a jak dlouho trvalo, než se upekl koncertní comeback. Ty sám jsi, Michale, tvrdil, že tomu předcházely stovky hodin řešení a domlouvání a že trvalo dlouho, než jste si vůbec sedli ke společnému stolu.

Dvořák: To je pravda. Měl jsem mnohahodinové rozhovory se všemi členy kapely. Zavolal jsem Davidovi, pak jsme si volali s Robertem...

Koller: Mezitím jsme taky mluvili do zdi.

Dvořák: Jo, i do zdi jsme mluvili, když ti to ten druhej položil.

V roce 2011 jste si na Andělech převzali cenu za skupinu dvacetiletí. Byl právě tohle okamžik, kdy se začaly hrany obrušovat a nastartoval se koncertní comeback?

Dvořák: Do té doby jsme se dlouho neviděli. Potkali jsme se právě na Andělech, když jsme si šli vyzvednout ty ceny. Ale mluvili jsme spolu už předtím, když nás Robert obvolával, jestli na Anděly přijdeme.

Koller: Mně Robert nevolal.

Kodym: Já Davidovi nevolám, to už prostě platí navždy. (usmívá se)

P.B.Ch.: Ale třeba se to jednou změní... (usmívá se)

Dvořák: Vtipná byla situace, když jsme se s Davidem potkali v hledišti a chybou promotéra té akce tam chyběl P.B.Ch. s Robertem. Dlouho jsme si mysleli, že odněkud vylezou, ale oni nikde. Pro první ze tří cen, které jsme ten večer dostali, jsme tak šli s Davidem sami. V tu chvíli jsem si říkal, že si z nás Robert dobře vystřelil.

Kodym: Já jsem to sice zorganizoval, ale ředitel cen Wronka nás hned na začátku večera někam usadil, a když se ta první cena předávala, tak nám nikdo nedal vědět a my jsme to prošvihli. A kluci si mezitím mysleli, že tam s P.B.Ch. vůbec nejsme.

Jak kdysi prohlásil Michal Dvořák, pro vaši existenci bylo podstatné „umět krotit výbušniny“. Vzhledem k tomu, kolikrát jste se během své existence rozpadli, jste asi byli výbušní hned od prvních let.

Dvořák: Je to tím, že jsme hodně koncertovali. V roce 1990 jsme jeli 63 koncertů pouze se dvěma dny volna. Totální nesmysl! Každý psycholog by ti řekl, že takhle to turné nikdy nemůžeš postavit. Za ten rok jsme odehráli přes 180 koncertů, takže jsme logicky měli fakt strašnou ponorku. To by se rozpadla každá kapela.

P.B.Ch.: Podobné to bylo i později. Třeba na turné po Americe jsme museli vstávat každý den ve tři ráno, abychom ty dlouhé přejezdy stihli odjet. Velká krize, to bys pak zabil každýho. Dneska už bychom si to dali mnohem víc komfortně.

Kodym: A do toho ještě ti Američani. To bylo v době, jak si sami zbourali ty mrakodrapy. Na jednom letišti tě rentgenovali třeba třikrát za sebou. To bylo hrozný.

Lucie: Příběh jedný kapely | Video: Bontonfilm |  02:10

Nálada byla často asi opravdu na hraně. V jednom z raných dokumentů Robert říká, že by ostatní nejradši okamžitě postřílel.

Kodym: To byla jenom taková póza pro kameru a pro Davida Ondříčka. On tehdy jako režisér začínal a říkali jsme si, že v dokumentu nemá žádný drama, tak mu tam něco takového zamumlám, aby to znělo dramaticky. Aspoň pak měli lidi co řešit.

Neuvažovali jste o kapelním psychologovi? V zahraničí je to prý běžná věc.

P.B.Ch.: Venku bývá ve velkých kapelách každý člen zastoupený jedním psychologem. A když se něco řeší, neřeší to spolu muzikanti, ale řeší to jejich psychologové. Jeden třeba říká druhýmu: „Hele, ať mu to nedělá. On mu nadává, že pouští basu nahlas. Vyřiď mu, ať se trochu krotí, protože ten basák si to pouští nahlas, aby se slyšel…“ (všichni se smějí)

Když jste se v roce 2005 rozpadli naposledy, vydrželo vám to dlouhých šest let. To spíš vypadá na nějaké dlouhodobé křivdy než obyčejnou ponorku. Upřímně, o co šlo?

P.B.Ch.: Je důležitý to vědět? Není důležitější, že jsme tady teď spolu a jsme v pohodě?

Koller: To nejsou křivdy. Prostě tě někdo nasere, tak ho pošleš do prdele, a když se to takhle stane postý, tak už to každej bere vážně.

Dvořák: Bobtná to. Z maličkostí, který se opakujou, to nabobtná k nesnesitelný situaci.

P.B.Ch.: Uzavřeme tohle téma Davidovou větou: „Co peníze rozdělí, peníze zase spojí.“ To tam napiš a zase budeme poslouchat, že jsme se dali dohromady kvůli penězům. (smích)

Často bylo období, kdy jsme se už koncem šňůry rozpadali, museli jsme turné dohrát, což bylo frustrující. Nic takového se teď neděje.

Robert Kodym

Nemůžu nezmínit Robertovu hlášku o čtyřech kohoutech na jednom smetišti. Jak se v Lucii projevovala či projevují vaše muzikantská ega? Řešíte, kdo udělal lepší motiv, kdo si zaslouží víc peněz, kdo na sebe strhává pozornost?

Koller: Všemi těmi problémy, které jsi vyjmenoval, jsme si prošli.

Kodym: Základ je v tom, že v dobré kapele musí mít každý člen nějaké ego. Když ho nemá, tak to lidi nebude zajímat a nikdo na tu kapelu nebude chodit. Dívat se na obyčejný floutky, který nemají žádný charisma, osobnost a ego, což se všechno pojí dohromady, na to se na koncertě nikdo dívat nechce. Lidi se chtěj koukat na čtyři kohouty, jako jsme my. Takhle to funguje.

Přišli jste tedy na nějaký recept, jak se zase nerozhádat?

Kodym: Zapsal jsem si kdysi citát jednoho pana kuchaře, pana Pohlreicha, který říkal: „Vyserte se na to, co bylo. Setřeste tu minulost ze sebe, nebo se z toho zblázníte.“

P.B.Ch.: Tak se o to snažíme.

Nechme tedy minulost minulostí. Většinu vašich fanoušků určitě zajímá, jestli se Lucie blýskne s novým materiálem. Robert k tomu před třemi lety prohlásil, že udělat skvělou desku je rok a půl práce na plný úvazek, na což v té době nebyl čas. Teď už ho máte?

Kodym: Desku udělat chceme. Chceme udělat skutečné, klasické řadové album Lucie. Nemáme zatím ani termín, ani místo, kde ji udělat, ale chuť tam je. Pro všechny z nás je to výzva jako kráva. Jako svině. Jako blázen!

P.B.Ch.: Co jiného máme dělat než natočit desku? Poraď!

Kodym: Můžeme jet třeba v létě na houby.

Rozhodně souhlasím, udělejte nové album. Minimálně tím zavřete pusu všem, kteří tvrdili, že jste se dali dohromady jenom kvůli vejvaru z koncertů.

Dvořák: Tak budou říkat, že jde o vejvar z desek.

Kodym: Hele, až tady skončíš a odejdeš, tak náš manažer vykoukne z okna, jestli už jsi skutečně pryč, a my se rozprchneme do všech stran. My se spolu normálně nebavíme, to na tebe jenom hrajeme kvůli prachům. Prachy jsou nejdůležitější.

Dvořák: Kolik máme za ten rozhovor?

Kodym: Máme přece ve smlouvě, že to nesmíme říkat. (všichni se smějí)

Michale, před pár lety jsi mi vykládal historku o tom, jak jsi kdysi P.B.Ch., když hrál sólo na basu, popadl a nosil ho na ramenech po pódiu. Jakou úplně největší šílenost si vybavíte?

P.B.Ch.: Z hlavy nevím, ale David mi na tom samém koncertě hrál paličkami sólo na basu. Bušil do ní tak vehementně, že mi udělal na krku nástroje takové malé dírky a já ji potom nemohl prodat.

Dvořák: Když jsme úplně na začátku jeli na turné na Slovensko, půjčil mi můj táta auto, za těžce ušetřený peníze Škodovku 120. Táta je celoživotní sportovec, v životě nekouřil. Po cestě se mě P.B.Ch. s Robertem ptali, jestli si můžou zapálit. Po cestě tam si dali jedno cigáro za hodinu a ještě z okýnka, po cestě zpátky už se tam hulilo nonstop. V tom autě nebylo ani vidět! Doma jsem škodovku dva dny větral, otevřený okýnka, že to přece musí stačit a táta nic nepozná. A po těch dvou dnech to auto pořád smrdělo tak, jako když vysypeš popelník do čepice a narazíš si ji na hlavu. Strašnej smrad!

Kodym: Tehdy jsme byli úplně bez peněz, takže jsme po cestě nasbírali nějaký houby a po příjezdu jsme se s nimi fotili, že to jsou možná naše poslední chvilky, protože až ty houby sežereme, tak určitě umřeme. Ty fotky někde doma mám.

A co naopak nějaký průšvih? Občas někdo z vás zapomene text, to se ale stane. Co jste na koncertě zažili nejhoršího?

Dvořák: V Plzni na Lochotíně nám asi třikrát vypadl proud. Dvakrát začaly hořet kabely přímo v zemi. Když to kleklo potřetí, tak jsem si vzal dvanáctistrunku a začal jsem hrát táborákový písně.

Kodym: Jednou jsme hráli na maturáku v Lucerně, a jak tam jsou všude kolem dokola balkóny, tak si někdo stoupl přímo nad Davida a vylil na něj z výšky celý pivo. David se nasral, zasekl to uprostřed písničky a odešli jsme pryč.

Koller: To byl nějakej tvůj kámoš určitě!

P.B.Ch.: Já myslím, že to byl Robertův psycholog. (smích)

Jedna z vašich nejlepších vzpomínek se váže k předskakování The Rolling Stones na Strahově. Samotný koncert Stounů jste pak sledovali s Václavem Havlem z prezidentského lože. Potkali jste se s naším tehdejším prezidentem i později?

Kodym: Od té doby nás Václav Havel začal zvát 28. října na Hrad do Španělského sálu. Po něm nás už žádný prezident nepozval…

Roberte, máš ještě trsátko Keitha Richardse?

Kodym: To si piš! A on má stále moji kytaru.

Zacituju Michala Dvořáka: „Bylo to hodně náročný. Po těch koncertech jsme dost kalili. Do plnejch. Ale byli jsme mladý a chtěli jsme bejt slavný. Tak jsme jeli na 300 procent.“ Jak vypadají pokoncertní dýchánky dnes? Dáte si jednu plzničku a jedete domů za rodinami, nebo se i dneska umíte utrhnout?

Kodym: Po koncertě kapačky…

Koller: Kyslík…

Kodym: Sestřičky, thajský masáže…

Dvořák: Whirpool…

Kodym: Ale vážně. Do O2 areny posledně přijel doktor od LiveNation, strčil mi do nosu nějakou kameru, aby prozkoumal hlasivky. A že prej dobrý.

Takže jste hodní pánové?

P.B.Ch.: Zastupujou nás v tomhle naši technici. Někdo třeba vezme hasičák a vystříká pokoj na hotelu. Takže o zábavu je postaráno.

Kodym: Na koncertě v Košicích ale kvůli jednomu členovi Lucie volali policii. Nakonec se to vyžehlilo.

Zmíním jediný negativní pocit, který jsem z jinak skvělých koncertů před dvěma lety měl. Chyběla mi jakási soudržnost, společná radost a nadšení z hraní. Váš pódiový projev byl poměrně dost strojený, až skoro profesorský. Je to únavou materiálu?

Koller: Profesorský rock, to zní hrozně!

Dvořák: Když je ti pětadvacet, tak po pódiu poskakuješ víc, než když je ti dvojnásobek.

P.B.Ch.: Nedávno jsem se koukal na koncert U2. Ti členové se skoro nehnou, ale stejně je to dobrý. Možná u nás hledáš něco, co v Lucii nikdy nebylo. My jsme vždycky byli kultivovaní. Pak jsme si to vynahrazovali na těch večírcích.

Kodym: Ty máš pocit, že nás to nebaví?

Ano, zjednodušeně řečeno jsem přesně tenhle pocit měl.

Kodym: Nechápu, kde se to v tobě bere. To jsem ještě neslyšel.

Dvořák: Ale jo, já jsem to zaslechl.

Koller: Asi to tak působí.

Kodym: Já si naopak myslím, že si to užíváme mnohem víc. Často bylo období, kdy jsme se už koncem šňůry rozpadali, museli jsme turné dohrát, což bylo frustrující. Nic takového se teď neděje.

Dvořák: Lidi nás spoustu let neslyšeli. Takže najednou je ten skok asi vidět. Ale za celou Lucii chci říct, že kapela hrála jak o život, po hudební stránce je mnohem dál než kdykoliv dřív. Uvidíš sám.

Prezident má mít morálku, Miloš Zeman ji nemá. Chodí opilej, málem pozvracel korunovační klenoty, tvrdí David Koller. Druhej prezident zas kradl na návštěvě. Tyhle lidi morálku nemají, dodává hudebník | Video: DVTV |  16:19

autor: Petr Adámek

reklama
     
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama