Recenze: Wild Tides vzdali hold svým oblíbencům ze 60. let a zní to skvěle

Antonín Kocábek
Aktualizováno 11. 5. 2017 23:36
Pražské trio Wild Tides vyráží s albem Sbohem a šáteček na novou cestu. S českou písničkou, vědomím kořenů a bez strachu projevovat emoce. V dnešní době izolovaných scén, spřátelených bublin a opatrných interpretů, kteří se bojí říci nahlas cokoli, co by jejich fanoušci možná nechtěli slyšet, je podobné "buď a nebo" k nezaplacení.
Jakub Kaifosz, frontman skupiny Wild Tides | Video:

Provokovat v Česku je vlastně docela snadné. Kdekdo tu obdivuje Davida Bowieho (Alice Coopera, Björk, Madonnu, The Cure…), ale běda, kdyby se někdo na pódiu oblékl, učesal či namaskoval stejně jako oni. Pozér! A trapný k tomu!

Vtipné ovšem je, že často stačí mnohem méně. Třeba neřešit žánry. Nebo přejít od textů ve světácké angličtině k těm českým. Nekopírovat módní trendy, ale naopak, obrátit se do minulosti a vykopat z ní nové souvislosti. Vzpomínáte, jak Vltava kdysi hrála znělku z Majora Zemana? Nikdo si tehdy nepřipouštěl, že by to mohlo být něco jiného než sarkasmus.

Jestli má některá ze současných českých kapel nejblíže k oblíbené nálepce enfant terrible, pak jsou to Wild Tides, skupina kolem zpěváka Jakuba Kaifosze.

Když se objevil klip k Do voka drát, singlu z jejich aktuálního druhého alba Sbohem a šáteček, zavládlo zmatení. Vždyť už to není ten surf rock, který jsme znali! A připomíná to víc Mňágu a Žďorp, nebo Chinaski? A vůbec - není to zas nějaká poťouchlost? Pošklebování se idolům předchozích generací?

Desítka písniček ovšem hudebně v linii kapely nepředstavuje žádný překvapivý zlom. Ubylo frackovitosti na úkor otevřenosti a punku ve prospěch americana odéru, to je tak všechno. Kapela ještě víc cituje z šedesátých let, ať už prostřednictvím postupů či pojetím zvuku, a tehdejší mersey sound se do písniček otiskl stejně silně, jako zjevná láska ke country. O obdivu ke Zdeňku Rytířovi, Pavlu Vrbovi a dalším klasikům českého textařského řemesla pak frontman Jakub Kaifosz mluví v rozhovorech už delší dobu. Co je tedy divného, že se chtěl pokusit vzdát jim hold?

V hudbě i ve slovech se na desce skládá důmyslná koláž. V každém okamžiku je přítomný pocit čehosi důvěrně známého, melodické motivy i útržky textů legračně vyplouvají na povrch ("když tykám štikám"). Kaifosz nepokrytě zpívá o lásce, rozchodech i neopětovaných citech, tu teskně a melancholicky, tu s bravurním balancováním na hraně kýče. Je to romantické, zároveň ale nic nebrání úsměvu. Není potřeba všechno brát vážně, což ale neznamená, že by se občas neobjevily i docela trefné zášlehy životní moudrosti a momenty, kdy z veršů zamrazí.

Album ohraničuje úvodní dvojité divočení - jakási spojnice s dřívější tvorbou kapely - a závěrečná předělávka skladby Boba Dylana. Ta si českým textem, vycházejícím z originálu v přirozenosti nezadá s písničkami Hašlera i Vacka nebo Vyčítalovým mistrným trefováním se do nálad country evergreenů z dob starých Greenhorns.

Dokáže dojmout, ale také si pohrávat s patosem, který s sebou nese bilancování s blížícím se středním věkem. Mezi oběma póly propluje historie české pop music v kostce. V Nezbylo nic si nelze nevzpomenout na Vladimíra Mišíka a Slunečný hrob, v Nemám tě rád na Pavla Bobka, Není o co stát zase vloudí myšlenku, jak by asi mohl znít neuskutečněný duet Petra Nováka s Václavem Neckářem.

Wild Tides: Sbohem a šáteček

Vydal Bigg Boss, 2017
Hodnocení Aktuálně.cz: 85 %

Tahle deska bude mít své bezmezně nadšené fanoušky i znechucené posluchače, kteří nepochopí, co se na ní těm druhým může líbit. V dnešní době izolovaných scén, spřátelených bublin a opatrných interpretů, kteří se bojí říci nahlas cokoli, co by jejich věrní fanoušci možná nechtěli slyšet, je podobné "buď a nebo" téměř k nezaplacení.

 

Právě se děje

Další zprávy