Ne snad, že by Depeche Mode potřebovali na svoji čtrnáctou studiovou desku Spirit nějakou speciální reklamu, stejně jim ji ale udělal někdo, od koho bychom to asi nečekali. Americký neonacista Richard Spencer na konci února prohlásil, že Depeche Mode jsou "oficiální kapelou alt-right hnutí" a že některé dvojznačné symboly, s nimiž ve své estetice pracují, mají "fašistické elementy".
Samotná britská kapela samozřejmě jakékoliv spojení s propagátory nadřazenosti bílé rasy okamžitě odmítla, Dave Gahan dokonce prohlásil, že Spencer si na videu, které proběhlo internetem, zasloužil dostat přes hubu. Nové album Spirit nakonec samo vyvrací jakékoliv spojení anglického tria s neonacismem - deska naopak varuje před růstem nenávisti a je plná naštvanosti na stav světa, který se podle kapely řítí do velkých problémů.
Depeche Mode snad ještě nikdy nevydali takhle politické album. Už v úvodní skladbě Going Backwards varuje Gahan lidstvo, že se obrátilo zády ke své historii a vrací se k "mentalitě neandertálců". První singl Where's the Revolution rovnou volá do zbraně všechny, kteří ještě nepřestali věřit, že lze vybudovat lepší svět, zatímco následná The Worst Crime vybízí k zodpovědnosti. A to nejen ty, kteří jsou u kormidla. "Všichni jsme obviněni ze zrady, nikdo nemůže ani špitnout."
Kam zmizel duch?
Ačkoliv se pak kapela na prostřední části desky vrátí ke svým typickým introspektivním textům, v závěru se znovu zjeví silná angažovaná témata - Poorman je portrét lidí na dně, kteří už nemají co ztratit, zatímco korporace bohatnou, a finální Fail s vokálem Martina Gorea kreslí dystopický obraz současného světa, v němž zcela zmizel "duch".
Právě tady se skvěle propojí osobní rovina hledání víry, která prochází deskami Depeche Mode jako červená niť, s diagnózou aktuální situace. Poválečná akcelerovaná konzumní kultura vymazala všechny duchovní přesahy lidské existence, a když se teď začíná drolit, vystupují na povrch ty nejtemnější lidské pudy.
Na předchozí desce Delta Machine se Depeche Mode zkusili vrátit k některým elementům své devadesátkové diskografie, jmenovitě rockové hymničnosti. Na novince si naopak naordinovali na kost odřený zvuk, který míří ještě o dekádu hlouběji k jejich synthpopovým začátkům. V Scum mrazí z chladných synťákových riffů, v No More (This Is The Last Time) křupají osmdesátkové beaty.
Průvodcem k novému soundu měl být James Ford z anglického dua Simian Mobile Disco, který se za poslední roky etabloval v jednoho z nejvyhledávanějších producentů elektronického popu (Klaxons, Foals, Florence and the Machine). Jeho rukopis ale vlastně není cítit tak silně, jak se čekalo. Depeche Mode nicméně přinejmenším pomohl k radikálnímu řezu holých aranží.
Gospel pro postapokalyptický svět
Hlavní hvězdou desky je tak nutně Dave Gahan za mikrofonem - agitující, bolestínský i chladně dvojznačný. V The Worst Crime připomíná kazatele Cavea, v Eternal zpívá gospel pro zpustošený postapokalyptický svět, zatímco So Much Love je rozchodová hymna odprezentovaná hlasem chladného cynika, který ale v skrytu duše věří, že je ještě schopný lásky. A stejně jako zmíněný Cave se i Gahan naučil proměnit stopy stáří ve svém hlase v zbraň.
Depeche Mode na novince Spirit možná někdy sklouznou k přehnané patetičnosti (Scum), ta je ale nutnou součástí seriózní výpovědi, kterou chce album sdělit světu. Na konci května tak do pražského Edenu dorazí kapela, která neschovává hlavu do písku před tím, v čem se zrovna nacházíme. Nového ducha kolekce anglického tria asi v lidstvu nezažehne, ale na sklonku čtvrté dekády své existence dokazuje svoji sílu.
Hodnocení: 80 %
