Kdo si současnou českou beletrii vybírá podle žebříčků prodejnosti či procent na webu Databáze knih, snadno nabude dojem, že literatura znamená úhledné, dobře a snadno pochopitelné příběhy, jež čtenáři jednoznačně nejen sdělí, jak vše dopadlo, ale také jak to má chápat. Jenže literatura existuje i proto, aby nás vystavovala zážitkům podivným, kdy se četba stává zápolením, vztekáním se, bezradným váháním. Právě tato díla, nutící člověka vystoupit ze své komfortní zóny, zůstanou v mysli měsíce či roky po přečtení.
Vzít do ruky některou práci Radky Denemarkové je jako přijet na osamělou chatu, kde nic nefunguje a nikdo nepodá pomocnou ruku, právě proto ale na pobyt budeme vzpomínat i po letech. Nejenže jsme něco viděli, ještě jsme se dozvěděli leccos o sobě samých.
Platí to rovněž o románu Čokoládová krev, který vydalo nakladatelství Host a jenž v tomto ohledu navazuje na autorčiny předchozí prózy, z nichž Peníze od Hitlera, publikované roku 2006, už našly cestu do maturitních seznamů četby. Účelem knih Denemarkové nikdy není na čtenáře mluvit, nabízet mu načančaná slovíčka pospojovaná do povrchních mouder, nýbrž jej atakovat, zneklidnit, přímo s ním zatřást.
Když novinku začneme číst, zdá se vše jasné - Čokoládová krev je historický román situovaný do 19. století. Sledujeme epizody ze života spisovatelek Boženy Němcové a George Sand, k nimž jako evidentní protipól přibude podnikatel John D. Rockefeller. Jiné země, jiné časy; proto se jejich osudy neprolnou, ale zjevně na sebe mají vrhat světlo. A postupně i získávají víc a víc kontur jak v podobnostech, tak hlavně v rozdílech.
Rockefeller je v knize ztělesněním zla - podnikatel zcela zbavený emocí, nelidský racionální stroj, který se dere k bohatství a moci likvidací konkurence i zneužíváním lidskosti jiných. Jeho příběh spřádá tkanivo monstrozity, pro niž humanita znamená slabost.
George Sand působí jako emancipovaná rebelka, jež se už ve své době dokáže prosadit a zbourat představu ženy coby submisivního doplňku závislého na silných mužích. Dokáže to ale i proto, že disponuje balíkem peněz a nemovitým majetkem.
Nu a proti ní se pak Božena Němcová jeví také jako rebelka, avšak drcená finanční nouzí, provizorní střechou nad hlavou, upachtěným manželem a rovněž kolektivismem českých vlastenců, kterým se talentovaná spisovatelka nehodí coby výrazná osobnost, ale jen jako služka.
Menší role v textu dostali literátka George Eliot, sestry Brontëovy, Alfred de Musset, Fryderyk Chopin, Karolína Světlá a řada dalších skutečných aktérů. Takto pestré, ba až opulentní suroviny ale nemají skládat dohromady nějaký bohatě provázaný, komplexní svět. Do vyprávění vstupují jako exemplární příklady. A stejně tak i eskapády tří protagonistů nevytvářejí souvislý příběh, v němž bychom je víc a víc poznávali a rozuměli, co, jak a proč dělají. I hlavní aktéři se v knize Denemarkové vyskytují vždy ve stručných epizodách, jako na fotografii či v kratičkém filmu. Protože hned zas přijde refrén o jedoucím vlaku, střih a jsme jinde, jindy.
Kukátkem nahlížíme do soukromých životů dávno mrtvých osob. Cílem však není polidšťování klasiků a rochnění se v pikantnostech. Vypravěčka vždy nabídne portrét kohosi v určité situaci a pak jakousi lekci, jež z toho má vyplývat. Takřka každou vylíčenou epizodu doprovází vehementní, současný komentář.
Tím kukátkem hledíme do 19. století, avšak jakmile pohled oddálíme, autorka nám připomene, proč nás k tomu nabádá: protože z věci plynou zásadní závěry i pro nás dnes a tady. Ovšem závěry románové, výrazně ahistorické, aktualizované pro nynější svět.
Vyvozování závěrů o zaslepenosti nacionálního vlastenectví, o sociální bídě, a především o údělu žen, ovlivněném křiklavým omezováním jejich práv, činí z románu pamflet. A zároveň tento neuralgický bod testuje čtenářský postoj. Když tyto pasáže pochopíme tak, že nám autorka říká, co si myslí, zlomíme nad knihou hůl, protože těch tezovitých míst obsahuje příliš. Jsou doslovné, mravokárné a opakují se jak v litanii, namísto aby se prohlubovaly či nuancovaly.
Lze je ale brát i coby výrazné tvůrčí gesto: vyvozování závěrů z odvyprávěných epizod funguje jako afekt, emocionální exces, který líčené děje náhle a opakovaně zastavuje a to, co bylo vytvořeno, hned zase rozkládá. Útočí na nás, nutí odtrhnout se od příběhu a uvědomit si, že kukátko do minulosti nenabízí únik do starých dobrých světů, jen naaranžovaný obraz. Jako by Denemarková říkala: nenoř se do idylické krajiny vedoucí k Ratibořickému zámku či šarmantního pařížského salonu. Vyprávějí se tu sice příběhy z minulosti, ale jde právě a jenom o ten současný nejistý svět.
Afekt je stav, kdy ztrácíme kontrolu nad vlastním tělem. To pak nechtěně vypovídá o stavu mysli. Což se promítá i do románových postav. Nesledujeme příliš jejich myšlenkové pochody, ale pozice těla, jeho odívání či odhalování, transportování, ochabování. Boty či prsteny tu mluví víc než ústa protagonistů. V románových tělech koluje čokoládová krev. Tou je chvíli ropa, chvíli inkoust, jindy káva.
A právě tato proměnlivost, nespolehlivost a křehkost toho, co vidíme, slouží jako scelující pojítko mezi obrazy minulosti a současností. Řazení prózy do částí a kapitol si vypůjčuje metaforiku železničních zastávek a výhybek. A vše se jeví jak při jízdě vlakem. Vidíme záběry a výseky, jejichž zřetelnost se mění. Celkový dojem a zážitek si ale musíme sestavit sami. U každého bude jiný. Natolik podivnou, přitom zajímavou a něčím uhrančivou prózu u nás naposledy vydal snad Vladimír Merta, když v roce 2020 přišel s Popelnicovým románem.
