Sedíme na střešní terase České národní budovy v New Yorku. Z ulic stoupá nervní ruch města, které se nikdy nezastaví, a z okolních věžáků blýskají tabule tisíců oken.
"Podívejte se, kolik je to oken - a kolik je za nimi dveří. Když se neotevřou jedny, zaklepete na druhé, pak zkusíte třetí a další, až třeba ty desáté vyjdou. Nesmíte se nechat odradit," říká Marie Dvořáková. Vždycky je podle ní nějaká cesta.
Ona tu svoji našla a v tuto chvíli po ní strmě kráčí vzhůru. Dnes večer v Los Angeles převezme studentského Oscara.
Její patnáctiminutový hraný film Kdo je kdo v mykologii, který natočila jako absolventský snímek na newyorské filmové škole Tisch School of the Arts, se dostal do vítězné kolekce sedmnácti oceněných filmů z bezmála šestnácti set přihlášených studentských prací.
"Samozřejmě, že to je úspěch," uvažuje osmatřicetiletá filmařka. Už se jí také ozvaly velké společnosti, o kterých si ještě před rokem mohla nechat jen zdát.
"Ale zase nejsem tak naivní, abych si myslela, že teď se mi úplně změnil život. Samo mi z nebe nic nespadne, musím mít dál co nabídnut," vysvětluje jednoduchou, tvrdou, ale spravedlivou logiku americké filmové branže.
Teď je na ni vidět, teď je o ni zájem. "Všichni ale chtějí už vědět, jaký další projekt mám rozpracovaný," říká. I když už má rozmyšlený celovečerní film, stále to ještě neznamená, že to vyjde. A už vůbec ne, že to půjde jednoduše.
Nejde o falešnou skromnost či o skepsi, a už vůbec ne o pesimismus. Je to věcné hodnocení od někoho, kdo velmi dobře ví, o čem mluví.
Láska nevyšla, film ano
Do New Yorku přišla rodačka z Jablonce Marie Dvořáková po ukončení bakalářského studia dokumentu na pražské FAMU. Původně to nebylo kvůli filmu nebo škole, ale kvůli vztahu. Její přítel pocházel z Ameriky.
Vztah se následně rozpadl, škola a film naopak vyšly. "V Praze jsem byla na dokumentu u pana Špáty a s sebou jsem měla nějaká tehdejší cvičení," vypraví, co předložila u přijímacích zkoušek na prestižní Tisch School of the Arts při Newyorské univerzitě.
Nejenže byla přijata, ale dostala i jedno ze dvou stipendií. Drtivá většina studentů si jinak musí kvůli škole, kde rok magisterského studia přijde na 50 tisíc dolarů, vzít půjčky a na další desítky let se zadluží.
Za takovou cenu pak ale studenti chtějí dostat co nejvíc. Ze sebe i od školy. "Neexistuje, že by někdo nepřišel do hodiny. Když ale něco nefunguje, jdou a řeknou to. Odezva je rychlá, škola reaguje i podle toho, co chtějí studenti."
Nevyhnutelně se nabízí srovnání s pražskou FAMU. "Tam je to bohémštější, uvolněnější. Ale oboje má svoje plusy a minusy. Na FAMU máte svobodu, můžete experimentovat, zkusíte si spoustu různých věcí. A rozhodně vás jako tady neskličuje finanční stres. V Americe dostanete i na školní cvičení jen úplné minimum, v zásadě si peníze na film musíte sehnat sami," srovnává.
Několik zaměstnání najednou, asistování u velkých produkcí - někdy za peníze, jindy jen jako neplacený "internship" za to, že u toho vůbec mohla být. Marie Dvořáková nechce zpětně rozebírat několik dost tvrdých newyorských let. Jen se snaží zformulovat výslednou zkušenost.
"Život je tady mnohem těžší. Srovnáte si hodnoty, začnete si vážit věcí, které doma berete jako samozřejmost. A jste jeden z milionů, lehce nahraditelný." Z New Yorku ale zároveň čerpá obrovskou energii. "Žene vás jako nějaký proud."
K energii, práci a talentu se v Mariině případě přidalo i štěstí. "Připravovali jsme s kamarádkou v knihovně něco do školy a najednou z tlampače hlásí: Kdo se chce zúčastnit loterie o zelenou kartu, ať zajde do druhého patra," vrací se Marie o několik let zpět. Více méně z legrace vyplnila krátký dotazník a úplně na to zapomněla.
Dopis z "imigračního" nechala o čtvrt roku později otevřít kamarádovi. Neměla tušení, oč by mohlo jít, úřední obsílky jsou ale všude na světě strašidelné. Jenže v té její byla zelená karta.
Psal se rok 2010 a Mariino studentské cvičení, krátký trikový film s názvem Steenbeckstory, získalo v USA cenu Director´s Guild of America. Tak na sebe upozornila.
"Začaly mi chodit pracovní nabídky. Nakonec jsem vzala místo kreativní ředitelky v animačním studiu na Manhattanu a začala jsem být v tomhle šíleným městě finančně zajištěná, soběstačná," popisuje.
V době, kdy přemýšlela, jak sehnat peníze na absolventský film, se dozvěděla o nadaci Sloan Foundation, která tehdy vypsala granty na podporu vědeckých témat ve filmovém umění. S kamarádem se přihlásili s návrhem snímku, kde je jedním z hlavních "hrdinů" plíseň.
"K našemu překvapení jsme to dostali. Říkali jsme si: Ajajaj, to už teď opravdu musíme natočit," směje se Marie, když mluví o úspěšném snímku Kdo je kdo v mykologii.
Pomohli vědci z Mikrobiologického ústavu
V New Yoku žije dlouho a chce tam i zůstat. Zároveň má pevné české zázemí, kterému v rozhovoru stále říká "doma". V rodině, ale i mezi kolegy a kamarády z FAMU a české filmové branže.
Svůj film tak vedle zmíněných financí od Sloan Fundation natočila (v pražských ateliérech na Barrandově) i s přispěním českých grantů a peněz. Byli to pak vědci z Mikrobiologického ústavu Akademie věd, již pro film vypěstovali skutečnou, rychle bobtnající plíseň.
"Film je o člověku, který je upjatý, jede svůj život v zajetých kolejích a najednou zažije událost, fantastickou, dobrodružnou noc, která ho vykolejí a změní," popisuje.
Porotci studentských Oscarů na rozdíl od nedůvtipného novináře (jenž film viděl, ale lámal si nad ním hlavu) žádný takový rozbor nepotřebovali. A svého Oscara si Marie Dvořáková dnes večer v Los Angeles převezme ve slavném kině Samuela Goldwyna, kde akademie každý rok v lednu vyhlašuje držitele Oscarů.
Tedy těch "skutečných Oscarů", jak s úsměvem říká Marie, když mluví o svém "studentském". Žádost, aby si na závěr rozhovoru udělala selfie na střeše České národní budovy, kde v tamním Českém centru pracuje jako programová ředitelka, ji trochu překvapí, ale svolí.
Okna všude okolo opět připomenou všechny ty dveře za nimi.
"Velký rozdíl je v tom, že dveře si mi teď samy otevírají, že na ně nemusím klepat," říká Marie. "Ale jinak to bude stejné. Bude potřeba hodně práce a nejlépe i trocha štěstí."
Věcí, které do sebe musí zaklapnout, je hodně. "Pořád musíte tvrdě pracovat," říká. Dnes v Los Angeles by se chtěla dozvědět, zda jsou pravdivé zvěsti, že pro její film hlasoval skutečně i Steven Spielberg.
