Přehlídka, kterou uspořádalo Muzeum literatury, se jmenuje Protisvěty Ladislava Fukse. Rozprostírá se ve dvou patrech, potrvá do 31. října.
Jeden z nejoceňovanějších českých beletristů druhé poloviny 20. století Fuks žil v letech 1923 až 1994. Proslul psychologickými prózami zachycujícími úzkost člověka, kterého ohrožují násilí, zločin či totalitní nesvoboda.
Ač sám křesťan, věrně popsal vyloučení, ponížení a hrůzy, jež od 30. let pociťovali českoslovenští Židé. Sugestivně zachytil blížící se zkázu, v níž člověk ztrácí práva, společenské postavení a nakonec samotný život. Mnohá jeho díla mají symbolické, až osudové vyznění. Často si za hrdiny vybíral bezbranné, slabé či názorově labilní jedince, kteří nezvládají čelit tlakům temné reality a touží uniknout tíživé přítomnosti. Přitahovalo jej téma viníků a vykonavatelů násilí, v obecnější rovině problém zla a jeho zřejmých i skrytých podob.
V pamětech Fuks napsal, že nejúplněji je obsažen jen ve vlastních knihách. "Bude-li je někdo číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já," uvedl v textu, na němž pracoval poslední roky života, avšak který nakladatelství Melantrich vydalo až po jeho skonu. Předtím systematicky ničil poznámky či rukopisy, jež nechtěl sdílet s druhými.
Kurátorka současné výstavy Michaela Kuthanová nečekala na výročí vydání Fuksovy prvotiny Pan Theodor Mundstock, která tehdy čtyřicetiletého debutanta v roce 1963 proslavila, ale využila 100. výročí spisovatelova narození. To připadá na 24. září.
Přehlídka je rozdělená do tematických celků a využívá různých audiovizuálních formátů. V jedné místnosti může návštěvník rozhrnout závěsy, sednout si do zvláštního prostoru na dřevěnou židli a z reproduktoru zavěšeného nad svou hlavou soustředěně poslouchat zvukové záznamy literátových textů. Jedná se o rozhlasové inscenace - Pana Theodora Mundstocka namluveného hercem Lukášem Hlavicou a Myši Natálie Mooshabrové v podání dnes již nežijícího Jiřího Ornesta z roku 2006.
V další místnosti divák sleduje dvě verze filmové adaptace Fuksova románu Spalovač mrtvol promítané na záměrně mírně deformovaná plátna, podobně jako se psychika člověka mění pod tlakem tíživé doby, což bylo jedno z autorových témat.
Ladislav Fuks si svůj malý byt v pražských Dejvicích přetvořil v ornamentální kabinet kuriozit. "Okna měl polepena okenní tapetou s gotickým vzorem, několik obrazů a starožitných předmětů doplňovaly pouťové cetky, suvenýry prapodivného původu a u stropu byla zavěšena, kromě spoře svítícího lustru, klec s papouškem. Samozřejmě vycpaným," popsal textař a novinář Michael Prostějovský, podle nějž pokoj působil depresivně, připomínal skladiště a přátelé mu občas přezdívali mauzoleum. "Jsou lidi, kteří mají rádi cukroví nebo holky, on měl prostě rád kulky a mrtvoly," vystihl Fukse režisér Juraj Herz.
Režimní pocty
K tomuto aspektu spisovatelovy osobnosti na výstavě odkazuje místnost plná nábytku částečně zabaleného do Fuksových textů a doplněná vydáními jeho knih. Kromě toho tu zaznívají úryvky italských oper, které si romanopisec doma pouštěl z kazetového magnetofonu. Jeho původní pracovnu může návštěvník prozkoumat z videozáznamu pořízeného v říjnu 2000, šest let po autorově smrti.
V jiné místnosti objekty podobné sarkofágům vyjevují soubory kuriozit evokujících knihu Myši Natálie Mooshaberové, což je román se znaky hororového příběhu z roku 1970.
Dle pořadatelů diváky překvapí soubor groteskních moduritových figurek, pravděpodobně vyrobených spisovatelem. Ve skleněných vitrínách nechybí Fuksův školní výkres hřbitova, ukázky z jeho korespondence, fotografie z večírků s malíři Kamilem Lhotákem a Janem Špálou, snímek zachycující Fukse se spisovatelem Maxem Brodem či rukopisy Spalovače mrtvol s autorovými poznámkami.
K vidění jsou i pocty, jimiž Fukse výměnou za jeho loajalitu zahrnul komunistický režim - například titul zasloužilý umělec, který dostal roku 1978 od ministra kultury, nebo čestný diplom za "záslužnou práci pro rozvoj socialistické kinematografie", udělený u příležitosti výročí znárodnění kinematografie a podepsaný ústředním ředitelem Československého státního filmu Jiřím Puršem. "Jeho kontroverzní loajalita vůči totalitní moci mu vysloužila pověst 'opory režimu' a v polistopadovém období spíše rozpačité přehlížení," uvádějí na výstavě pořadatelé.
Podle nich Fuks po srpnu 1968 neemigroval i kvůli chřadnoucí matce. Postupně čím dál více podléhal tlakům moci, poskytoval servilní rozhovory, obhajoval normalizační praktiky a jeho následná beletristická tvorba, například román Návrat z žitného pole o poúnorové emigraci, se vyznačovala snahou zpracovávat takzvaně angažovaná témata. Výměnou za to mohl spisovatel cestovat do zahraničí a věnovat se literatuře bez nutnosti jiného stálého zaměstnání.
"Víme, že v 70. a 80. letech jej navštěvovali příslušníci Státní bezpečnosti, o čemž si údajně vedl podrobné deníkové záznamy. V jeho bytě ani v policejních archivech se však nikdy nenašly," stojí na výstavě. Organizátoři rovněž spekulují o tom, že Fuks se mohl obávat zveřejnění informací o své homosexualitě, která byla v Československu do roku 1961 trestná a také později veřejností dlouho vnímaná negativně.
Úzkost a ohrožení
Celou výstavou se vine Fuksův oblíbený motiv zrcadel, která mu učarovala již jako chlapci při návštěvě petřínského bludiště. Lze tu vidět také ilustrace známého výtvarníka Stanislava Kolíbala k Panu Theodorovi Mundstockovi nebo si poslechnout záznam besedy s Fuksem z roku 1988.
Hluboký zážitek z mládí vyústí u některých umělců v celoživotní téma, které jako by nemohli opustit. U mnoha spisovatelů druhé poloviny 20. století to byly otřesné události druhé světové války, z českých například u Arnošta Lustiga, Jiřího Weila či právě Ladislava Fukse. Předurčily náladu, témata i zaměření jeho tvorby.
Fuks pocházel z rodiny policejního úředníka. Za války byl totálně nasazen na protektorátní správě statků v Hodoníně. Později vystudoval filozofii, dějiny umění a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Od roku 1950 působil jako papírenský dělník v Bělé pod Bezdězem a poté v pražském podniku Křídové papíry. Roku 1956 se stal odborným pracovníkem Státní památkové správy, tři roky nato jej zaměstnala Národní galerie. Pro jeho tvorbu nabyly význam pobyty ve Vídni v 70. letech, uvádí Slovník české literatury.
Debutoval románem Pan Theodor Mundstock, který do zdejšího prostředí vnesl absurdnost i lidskou tragiku nazíranou přes víceméně groteskní postavy. Kniha volně odkazující k dílům Franze Kafky či Životu s hvězdou od Jiřího Weila vypráví o židovském úředníčkovi marně hledajícím spásu v bizarním nácviku situací, jež by mu za protektorátu umožnily přežít transport a koncentrační tábor.
Tématy textu jsou rasová nenávist, pronásledování Židů, v obecnější rovině pak psychika člověka konfrontovaného se strachem, úzkostí a ohrožením. Není to jediný Fuksův text s židovskou tematikou, které se dále věnoval v baladické novele Cesta do zaslíbené země nebo ve Spalovači mrtvol.
Mnohé jeho práce balancují na hranici reality a snu. Byl mistrem masky, jinotajů a náznaků, k čemuž jej jako homosexuála předurčila i doba. Ve svých knihách se často dopouštěl těžko odhalitelných žertů a nejednou hrál se čtenáři rafinovanou hru.
Širší veřejnost zná Fukse díky filmové adaptaci Spalovače mrtvol. Příběh o zaměstnanci krematoria, vzorném manželovi a otci Karlu Kopfrkinglovi, který svou práci bere jako poslání a mluví o smrti s nevýslovným obdivem, natočil Juraj Herz s hercem Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Na výstavě ve Hvězdě mohou lidé zalistovat kopií technického scénáře.
Snímek, jenž měl premiéru na jaře 1969 a kvůli komunistům brzy skončil v trezoru, předkládá groteskní obraz rozkladu lidské osobnosti. Stejně jako román funguje coby podobenství o násilí. Kopfrkingl sám sebe označuje za romantika, abstinenta a milovníka hudby, pod maskou uhlazenosti a spořádanosti však dávno podlehl vábení moci a stal se zvrhlým vykonavatelem zla.
Život a dílo Ladislava Fukse blíže představuje například monografie literárního vědce Erika Gilka nazvaná Vítěz i poražený - Prozaik Ladislav Fuks, kterou roku 2013 vydalo nakladatelství Host.
