Už v podtitulu na obálce je slovo "jeho" zřetelně přeškrtnuto a nahrazeno termínem "naše". Název tedy zní: Nohavica a naše malá válka. Autor tím naznačuje, že diskuse o hudebníkovi - o jeho předlistopadovém poklonkování moci a polistopadovém příklonu ke Kremlu či některým antisystémovým postavám - se ostravského autora písní Darmoděj či Když mě brali za vojáka, některými přezdívaného udavač z Těšína, netýká. Že tyto půtky vedeme jaksi mimo něj, za jeho zády nebo v nižších patrech, na které božsky nadaný básník jen odkudsi shlíží.
Poté, co člověk Houdův svazek dočte, lze navrhnout ještě jednu opravu - ta válka je především autorova. Vede ji proti údajným moralistům, vybraným hudebním novinářům, a zejména proti schopnosti třídit či analyzovat fakta. Tu poslední válku bohužel Houda vyhrává na celé čáře.
Dvaačtyřicetiletý autor knihy o normalizačních festivalech, který přednáší na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, se Nohavicovi věnuje dlouhodobě. Pečlivě shromáždil mnoho materiálů, mluvil se spoustou pamětníků, měl přístup do písničkářova archivu; jen on sám mu rozhovor neposkytl, byť o vzniku knihy věděl.
Houda nechává zaznít svědectví všemožných pořadatelů z normalizačních dob. Sehnal záznamy koncertů, z nichž cituje Nohavicovy řeči na pódiu, mluvil s jeho letitými přáteli i těmi, kdo se kolem umělce jen mihli. Obsáhle vybírá z rozhovorů a reportáží.
Potíž je v tom, že Přemysl Houda si s tímto materiálem neví rady. Hromadí další výroky, i když jen plytce variují dříve vyřčené. Podobá se to přirovnání Járy Cimrmana k sopce, která svou činností zasypala sama sebe.
Neschopnost třídit fakta nabývá až groteskních rozměrů, když Houda nechává dlouze zaznít svědectví respondentů zcela mimo kontext. Například takový Martin - jméno v knize je smyšlené, dotyčný chtěl zůstat anonymní - roku 1982 moderoval Folkový kolotoč, kde písničkář vystupoval. Občanským povoláním byl Martin normalizační policajt a Houda s ním obšírně mluví o tom, jaké to bylo, když měl jít nějaké staré paní zabavit pas.
Jiného muže řečeného jen Karel, jenž se na stejné přehlídce podílel dva roky nato, nechává autor vyprávět, jak po roce 1989 pracoval v televizním zpravodajství a jaký to byl záhul. "Já pak ale potřeboval prachy, takže jsem v roce devadesát tři začal točit reklamu," líčí dál nezadržitelně Karel - bohužel v knize o Nohavicovi, kde to nemá co dělat. Cimrmanovské rysy místy nelze přehlédnout.
Houda text také zaplevelil citáty všelijakých filozofů, spisovatelů, dramatiků či intelektuálů. Aby mohl prohlásit, že na první pohled se věci zdají jednoznačnější než při jejich bedlivém poměřování, potřebuje několik stran výroků Josepha Conrada, Otta Driesena, Michela de Montaigne, Pierra Bourdieua či Friedricha Nietzscheho. Asi dokud si přemožený čtenář nepomyslí: když to říká tolik chytrých lidí, musí to být pravda.
I my si pomožme jedním jménem, svatým Tomášem Akvinským. Vrcholný scholastik zjednodušeně řečeno na několik dalších století kodifikoval pro raně středověké teologické myšlení následující postup argumentace: když chci něco prohlásit, musím pro to najít oporu - v Bibli, u otců pouště, později právě u svatého Tomáše, zkrátka u něčeho ověřeného a schváleného. Přijít s čímsi novým sám za sebe nelze z podstaty věci, neboť všechny myšlenky už zazněly a my jen potřebujeme najít ty správné. Sledovat tento postup z 13. století v roce 2023 je stejně fascinující jako potkat živou zkamenělinu.
Přemysl Houda nenapsal klasický životopis. Pokouší se mapovat Nohavicův veřejný otisk. Ve věci spolupráce s StB či přijetí medaile od ruského prezidenta Vladimira Putina se tak důsledně nepřidává ani na stranu písničkářových kritiků, ani obhájců, že se pomalu stává relativizátorem pravd. Všechno je prý mnohem složitější a Nohavica zřejmě příliš rozkročená osobnost, než aby se vešla do našich malých hledisek.
Jasné hledisko autor nepojmenuje ani při důkladně vyzdrojované schůzce zakazovaného písničkáře Nohavici v polovině 80. let s jedním z nejmocnějších komunistických aparátčíků Miroslavem Šloufem. (Neobejde se to ovšem bez vyprávění jednoho z respondentů, jak hned po sametové revoluci v rozhlasovém pořadu Mikrofórum dělal rozhovor s Václavem Havlem, čemuž pochopitelně předchází výběr z úvah Fjodora Michajloviče Dostojevského a filozofa Sørena Kierkegaarda.)
Nechtěně mrazivý je pak popis epizody, kdy v podobné době exilový časopis Svědectví bez písničkářova vědomí otiskl některé jeho texty a esej o něm. On na to reagoval tím, že vydavateli Pavlu Tigridovi poslal na dálku z pódia Blues o velkých prdelích. Houda píše, že "pro Nohavicu se Tigrid v jednom nikoli nevýznamném ohledu neliší od ‚soudruhů‘" a že písničkář proti Tigridovi jen "brání svůj malý kousek země, čtvrt čtverečního metru, o nějž se cítí být připravován těmi, kteří si ho chtějí přivlastnit, zúžit a využít pro svůj, nikoli jeho boj".
Zatímco vůči exilovému úhlavnímu nepříteli totalitního režimu, novináři a hybateli kulturního dění i kritického myšlení Tigridovi se Nohavica srdnatě hájil, o mnoho let později už tak statečně nebojoval. Třeba když politik Tomio Okamura sdílel na sociálních sítích společnou fotku a prezentoval tím písničkářovu údajnou podporu své straně SPD. Ačkoliv Houda v úvodu knihy klade sugestivní otázku, co si bard myslí o Okamurovi, v podstatě na ni neodpovídá.
Jiné nedávnější záležitosti dokonce jen vyjmenuje v poznámkách, aniž by se jim věnoval: metál od česko-ruské společnosti Stříbrný lukostřelec z roku 2017, Nohavicovu popularitu na konspiračních či antisystémových webech, případně písně jako Arab mi šahá na babu, Dežo nebo loňský song s rýmem "ta raketa byla Ukrajince, nebo Rusa? / Počkáme, co řekne pan prezident USA".
Vyznamenání od Vladimira Putina na pouhou zmínku zredukovat nešlo. Houda začíná příslušnou kapitolu chronologií: 4. listopadu 2018 Nohavica přebírá Puškinovu medaili. 24. února 2022 Rusko zaútočilo na Ukrajinu. 25. února 2022 Nohavica říká, že medaili nevrátí, neboť ji dostal za zpívání písní, a nikoliv za válčení. Následně dodává, že není příznivcem laciných gest a výtěžek z koncertu chce nabídnout na konto SOS Ukrajina, což organizátoři sbírky odmítnou.
Potíž je v tom, že fakta jsou vybrána silně manipulativně. Když se Nohavica v Moskvě klaněl Putinovi, Rusko mělo na Ukrajině dávno svá vojska. A nejen tam, vzpomeňme na Jižní Osetii s Abcházií, dříve součásti Gruzie. Kdo měl oči, už tehdy věděl, že Kreml praktikuje imperiální válečnou politiku.
Přemysl Houda se v knize o Nohavicovi tak důsledně snaží nepodlehnout "současnému kategorickému požadavku černobílého vidění minulosti a pevných hranic mezi ‚morálním‘ a ‚nemorálním‘", jak na přebalu knihy píše filozof Václav Bělohradský, až do této pasti sám padá. Tím, jaká fakta vybírá, kterak je řadí a o čem nemluví, se jednoznačně staví na jednu z těchto stran. A také už opravdu nejde jen o nějakou "malou válku" o jednoho písničkáře.
Kniha
Přemysl Houda: Nohavica a (jeho) naše malá válka
Nakladatelství Rybka Publishers 2023, 352 stran, 398 korun
