Právě otevřená výstava v pražské Valdštejnské jízdárně, která potrvá do 11. února, představuje Brandlovo dílo a epizody z jeho bouřlivého života, jak napovídá podtitul Příběh bohéma.
Šest desítek obrazů svezených z mnoha míst republiky a také ze zahraničí se ocitlo na jednom místě po více než padesáti letech. Vedle monumentálních oltářních pláten tu jsou i Brandlovy autoportréty, podobizny šlechticů a také žánrové či mytologické výjevy. Nechybí několik nově objevených děl.
Jen co se neslyšně rozevřou skleněné dveře oddělující foyer od velkého sálu Valdštejnské jízdárny, z měkce osvětleného prostoru vyhlédne Petr Brandl. Z autoportrétu se přes rameno klidně dívá sebevědomý mladík, s umně naaranžovaným čepcem a sotva viditelnou paletou v ruce.
Stejná tvář ve stejné póze pozoruje návštěvníky na třech místech výstavy. Podruhé vykoukne mezi obrazy na levé straně expozice. Tentokrát se Brandl trochu pyšně zpodobnil v bohaté hnědé paruce, jakou nosili šlechtici. Paleta s lesknoucími se barvami je v jeho ruce nyní zřetelná.
Poslední malířovo "selfie" působí nejživěji: muž, tentokrát zřejmě v kožešinové čapce, červenolící a s vráskami pod očima, má pootevřená ústa a na prstech rukou jako by něco počítal. "Je to zvláštní gesto. Dříve se interpretovalo jako vypočítávání dluhů. Takové gesto se v barokní portrétní malbě používalo coby symbol argumentace. Petr Brandl se nám snaží něco vysvětlit," říká kurátorka výstavy Andrea Steckerová.
Na prvním z vystavených autoportrétů mu bylo asi devětadvacet, na posledním sedmapadesát. Měl před sebou ještě deset let života. Když se před zrcadlem maloval, jestlipak ho napadlo, že si jeho tvář budou prohlížet a každý detail hodnotit lidé z generací stovky let po jeho smrti?
Ačkoli byl dobrým portrétistou, mnoho podobizen nenamaloval. Zřejmě podléhal dobovému názoru, že vedle náboženských či historických výjevů jsou portréty podřadné a že jde o obyčejnou nápodobu. Předsudek, který se ale vůbec nepotkával s touhou objednavatelů obrazů, obcházel Brandl podobně jako staří mistři: rysy konkrétních osob maloval do tváří světců, antických hrdinů a jiných postav na plátnech se "vznešenějším" posláním.
K jeho nejoceňovanějším portrétům patří šlechtic v modrém plášti, jemuž věnuje zvláštní pozornost i pražská výstava. Neznámý muž má hrdý postoj a jeho vznešenost dokládá sytě modrá barva pláště, na kterou malíř použil velmi drahou směs vzácného ultramarínu a pruské modři. I když nejde o krasavce, Brandl dotyčnému vtiskl velké charisma. Tenhle portrét by člověka zaujal, i kdyby visel na dlouhé zámecké chodbě mezi desítkami jiných.
Jak ukazuje vedle umístěný rentgenový snímek, objednavatel zřejmě nechal podobiznu přemalovat. Na černobílé fotografii je na jedné z podmaleb zřetelná totožná tvář, jen na ní má muž výrazně baňatější nos. Brandl ji zatřel, plátno obrátil vzhůru nohama a začal ještě jednou. Slouží mu ke cti, že ani výsledná podoba se nepodbízí, zůstává pravdivá. Zachycuje stejnou tvář, akorát na ni dopadá příznivý stín.
Rentgenové snímky a také makrofotografie zaměřené na důležité detaily obrazů přispívají ke splněnému očekávání, jež významná výstava v přední sbírkové instituci vzbuzovala.
Přehlídka je vzdušná, s velkou kázní vybíraná a nepřecpaná. Od prvního okamžiku vtahuje návštěvníka přímo do středu brandlovského umění, tedy dějů samotných obrazů. Pro doplňující informace člověk musí sklonit zrak ke špičkám bot.
Průvodní texty jsou vyvedené na spodní části kovového podstavce, v němž je ukotvena skleněná deska nesoucí po obou stranách jeden obraz. Texty pokrývají vodorovnou plochu podstavce, který kromě stabilizační funkce zcela přirozeně udržuje také odstup diváků od tři století starých pláten. Jednoduché, elegantní řešení.
Vystavené exponáty si nepřekážejí, naopak spolu komunikují, někdy se přímo spojují do sérií. Jednu z prvních dvojic, jež na začátku upoutá pozornost, tvoří oltářní plátna s motivem Zvěstování Panně Marii.
První je od Karla Škréty ze šedesátých let 17. století, tedy z doby, kdy se Brandl narodil. Druhé, o třicet let mladší namaloval Brandl pod Škrétovým vlivem, ale nikoli neinvenčně. Anděl přinášející lilii se také podobá chlapci a tvář Marie, vyrušené z rozjímání nad knihou, je rovněž namalovaná z profilu. Brandl svůj oltářní obraz dokončil v devětadvaceti letech. Byl původně určený na Svatou Horu u Příbrami, má Škrétovu kompozici, ale je stranově obrácený, dynamický a ve výrazu suverénní.
Jinou dvojici tvoří motiv křtu Krista, tentokrát oba maloval Brandl. První je Křest Kristův z kostela v Manětíně, jejž objednala hraběnka Gabriela Lažanská. Druhý byl zapůjčen ze Zabowa. "Do malého polského města se dostal během druhé světové války. Nedávno jej tam objevil můj polský kolega," vysvětluje kurátorka. Dílo původně pravděpodobně vlastnil František Josef Černín, velký Brandlův podporovatel, a pražská výstava jej veřejnosti představuje poprvé.
Pro výběr exponátů si autoři dali omezující kritéria. "Rozhodli jsme se, že pro výstavu si nebudeme všímat pražských kostelů. Máme za to, že ty si může návštěvník prohlédnout i kdykoliv jindy, například v památkách na Malé Straně," odkazuje Andrea Steckerová k dlouholetému působení Petra Brandla v jeho rodišti. Malíř byl sedmým dítětem malostranského krejčího.
Výjimku z embarga na pražské kostely autoři výstavy udělali v případě velkých oltářních pláten z kostela sv. Markéty z kláštera benediktinů. Odtud pochází například výjev smrti šumavského poustevníka Vintíře.
"Petr Brandl je vnímán jako malíř velkých oltářních obrazů, byl ale i autorem žánrových scén," připomíná kurátorka a ukazuje na středně velký obraz Kuřák dýmky a vedlejší Dívku s číší. Při jejich tvorbě se výtvarník inspiroval holandskými tvůrci. Jak stylem, tak jinotajným námětem.
"Dlouhá dýmka symbolizuje mužský pohlavní orgán. Můj předchůdce doktor Neumann si všiml nejasného detailu na stole, podle něj se jedná o ovčí střívko, které se používalo jako pánská ochrana. Když jsem se ale ponořila do historie tabáku, zjistila jsem, že je to něco jiného. Je to smotek tabáku, ze kterého si kuřák podle potřeby uřízl a nacpal do dýmky," upřesňuje kurátorka a dává k dobru i jedno barokní pořekadlo. "Říkalo se ‚jít nakopnout dýmku‘, což znamenalo jít do vykřičeného domu."
Závěr brandlovské přehlídky patří plátnu Historie Josefa Egyptského z roku 1721. Na výšku třímetrové, na šířku pětimetrové dílo, zapůjčené ze zámku v Jindřichově Hradci, prošlo před výstavou - spolu s dalšími dvaceti artefakty - náročným restaurováním. To dokumentuje také video.
Před monumentálním obrazem lze usednout na lavici a se sluchátky na uších poslouchat devítiminutovou skladbu současného studenta AMU Tobiáše Horvátha, který se plátnem inspiroval pro svou diplomovou práci. V kompozici použil šustění trávy připomínající egyptskou krajinu a zvuk harmonia.
Výstava ve Valdštejnské jízdárně sleduje vedle obrazů také příběh Brandlova života, ke kterému se dochovalo mnoho archivních záznamů.
Petr Brandl byl nejlépe placeným barokním malířem, v touze vyrovnat se životním stylem šlechtě ale žil neustále v dluzích. Neplatil ani výživné na děti a několikrát se ocitl ve vězení. Existují důkazy například o tom, že napadl měšťana a zbraní se vzpíral stráži, když jej zatýkala.
Podle dlužních seznamů ve velkém odebíral sladká vína z Kanárských ostrovů a vybraný tabák. Jeho jídelníček zpestřovaly lahůdky jako mortadella, parmazán, pistácie, nakládané lanýže, rozinky nejvyšší kvality a kandované jedlé kaštany.
Jeden věřitel, krejčí ze slezské Kamienne Góry, si stěžoval, že Brandl nezaplatil za látku z velbloudí srsti, čapku zdobenou zlatými prýmky a závěsník na boční zbraň se zlatými šňůrami.
Brandlovo vězení ale většinou znamenalo něco jiného než pobyt v žaláři. "Nepředstavujte si, že byl někde za mřížemi. Účelem bylo, aby naopak hodně pracoval, proto byl v domácím vězení. Doháněl všechny své dluhy," doplňuje Andrea Steckerová, která se Petrem Brandlem zabývá mnoho let. Byla také editorkou odborné studie o malíři, kterou Národní galerie vydala v roce 2018.
Malířův bohémský život inspiroval také divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten, jenž nastudoval současnou divadelní hru Tři ženy a zamilovaný lovec. Jako doprovodný program současné výstavy inscenaci uvede v pražské Vile Štvanice.
