Kdo šmíruje, ten vyhraje. V novém románu nobelistky Tokarczukové se vždy někdo dívá

Josefína Formanová
27. 11. 2023 12:00
Na nádraží slezské vesnice Görbersdorf vystupuje student kanalizačního inženýrství Wojnicz. Přijel, aby se léčil z tuberkulózy. Během ozdravného pobytu mu dělá společnost lázeňská klientela: osazenstvo penzionu pro pány, mezi nimiž figurují učitel, psychoanalytik, filozof či znalec krajinomalby.
Román Empusion se odehrává roku 1913 v lázních Görbersdorf (na snímku ze začátku 20. století).
Román Empusion se odehrává roku 1913 v lázních Görbersdorf (na snímku ze začátku 20. století). | Foto: Profimedia.cz

Uchrchlaní intelektuálové si libují v misogynních debatách a popíjejí místní omamný nápoj. Čím víc ho požijí, tím jsou diskuse trapnější a mysli účastníků poslušnější likéru. Pod jeho vlivem začíná na všechny působit děsivá skutečnost, že v okolní krajině každoročně zahyne jeden muž; a doba umírání se blíží.

Smrt způsobuje cosi, co existuje ve stínu, skrytě, nepostižitelně. Jeden pacient to přičítá Bohu, jenž rád přijímá oběti. "Obětování je koneckonců vyjádřením vlastní moci a nadvlády nad světem," dodává. Je to ale skutečně Bůh, kdo trhá těla mladíků na kusy? A na koho padne volba příště?

V pořadí desátý román jedenašedesátileté polské nobelistky Olgy Tokarczukové, který pod názvem Empusion nedávno vydalo nakladatelství Host v překladu Petra Vidláka, začíná výrokem z Knihy neklidu portugalského básníka Fernanda Pessoy. "Ve slunečním světle dál funguje viditelný svět. Ten cizí na nás číhá ve stínu," končí citát.

Kromě stínu však autorka záhy otevírá téma pravdy. Ta podle ní bývá nemilosrdná, a proto na ni mnohdy rezignujeme. "Pravda psaná s velkým ,P’ je vždy založena na hrozbě, že bude oříznuto to, co vyčnívá přes její obrysy. Žádné třásně, žádné. Za Pravdou se skrývá násilí," píše.

V románu pravda o místní krajině zastupuje pravdu o povaze člověka. Melancholický Wojnicz, na jehož příběh spisovatelka úvahu navléká, je neobyčejné individuum. Brzy se ukazuje, že jej neohrožuje jen nemoc. Vesničané i okolní krajina cítí protagonistovu fyzickou jinakost - to Wojnicz může být odříznut.

Empusion je desátým románem Olgy Tokarczukové.
Empusion je desátým románem Olgy Tokarczukové. | Foto: Profimedia.cz

Současný italský filozof Giorgio Agamben v jedné knize označil výrazem homo sacer člověka, kterého společnost považuje za posvátného. Takového jedince nelze obětovat, je ale možné ho beztrestně usmrtit.

Wojnicz svým částečně chlapeckým, částečně dívčím vzezřením a nesmělým vystupováním představuje druh člověka dráždícího jak ty, kteří jím k smrti pohrdají, tak ty, jimž má sloužit za oběť.

Studentův příběh vede čtenáře k otázkám jako co je člověk nebo zda mají ženy a muži stejné postavení. Kolik vlastně známe pohlaví? Lze zabít někoho, kdo už umírá? A existuje život, který nestojí ani za záchranu, ani za zabití?

Vše je odhaleno

Na první pohled se přitom zdálo, že nejohroženější druhovou kategorií v románu Empusion budou ženy. V příběhu jich vystupuje málo. Buď o nich nikdo neví, nebo rovnou umírají. V seznamu postav na začátku se všechny tísní pod souhrnným nápisem "a také". Patří sem zesnulá manželka majitele penzionu pro pány, Wojniczova chůva, anonymní obyvatelky vesnice, titulované například opisným "Paní Velký klobouk", dále třeba "bezejmenní obyvatelé zdí, podlah a stropů". A Tuntschi - sochy panen z přírodních materiálů, které v lesích stavějí uhlíři, aby zažehnali odkládanou touhu po manželském loži.

Situace, kde vystupují ženy nebo v nichž přihlížíme Wojniczovu proustovskému zkoumání sebe sama, v knize vždy přehluší diskuse pokašlávajících intelektuálů. Přesto do mužské linie vyprávění, zprvu téměř nenápadně, vstupuje ještě jiný, tajuplný hlas, respektive mnohohlasí. Jako by se nacházelo všude a nikde. Pohledu, jenž tyto hlasy doprovází, neunikne žádný detail; zdroj však zůstává nespatřen.

"Naši pozornost nyní poutá proužek světla tenký jako břitva, který proniká do pokoje z chodby a dopadá na porcelánový nočník pod postelí. Přitahují nás mezery mezi prkny na podlaze - a tam mizíme," píše Tokarczuková.

Všudypřítomný pohled přistihuje pacienty v nejnevhodnějších situacích. Muži se jeví stále směšněji, bezmocněji, a čtenář se té skandální podívané chtě nechtě účastní. Před zraky neznámého tvora i čitatele se postavy dokonce vzájemně varují: "Dívej se z okna, jako by všechno mělo tvář, rozumíš?"

Olga Tokarczuková neusiluje primárně o zachycení obyčejné trapnosti, již intelektualismus spíše zdůrazňuje než zakrývá. V podtextu jako bychom ji slyšeli spekulovat: Existuje v dnešním světě ještě vůbec něco ke šmírování? A pokud bylo vše odhaleno, je pořád o co stát?

Sanatorium v lázních Görbersdorf na snímku ze začátku 20. století.
Sanatorium v lázních Görbersdorf na snímku ze začátku 20. století. | Foto: Profimedia.cz

Nikdo není sám sebou

Polská spisovatelka vloni anglicky vydala esej nazvanou neologismem Ognosia - termín označuje hledisko, v němž jsou i okrajové části propojovány v celek. "Už žijeme v panoptiku - neustále jsme pod dohledem, sledováni, analyzováni," deklaruje tu.

Román Empusion na varování navazuje: lidé by si podle ní měli uvědomit, že je pořád někdo sleduje. A nedívá se pouze člověk, existují jiné formy života včetně těch obývajících lidská těla. Člověkem jsme podle autorky jen zhruba z padesáti procent. A zbytek? Neznámé organismy. V románu tento cizorodý prvek tvoří empúzy, mytologické příšery zastupující přírodu.

Podle Tokarczukové je každá forma života tak proměnlivá jako mytologická empúza. Z ropuchy může být lidská bytost a také člověk se vždy může stát ještě něčím dalším. Hodnoty jako integrita, celistvost, úplnost? Dle Tokarczukové není nic strašnějšího než být sám sebou: "Nejhorší věc, která se může stát, je cítit se jednou provždy zařazen a být takříkajíc plnohodnotný," myslí si. "Jakmile člověk shledá, že se stal dokonalým a naplněným, měl by se zabít."

Spletitost lidské identity a vyrovnání se s ní je nakonec pozoruhodnější téma než to, jak spisovatelka zachycuje ženy či jiná pohlaví. Pokud bychom prózu shrnuli jako feministický, queer nebo ekologický manifest, spletli bychom si žánr. Forma románového thrilleru autorce umožňuje odstup, který manifest postrádá.

Empusion lze číst jako úvahu, jež stojí nad konkrétními tématy a v níž nechybí břitký humor. Tokarczuková opět míří k tomu, co ji dlouhodobě fascinuje: zatímco chuť vytváří porozumění, pohled je jako moc nad životem druhého. Už v jejím románu Běguni z roku 2007 čteme, že "vidět znamená vědět". A vědění znamená mít někoho v hrsti. Pohledem soudíme a rozhodujeme: nechat žít, zabít, nebo obětovat.

Jak se tedy má člověk dívat? A co čekat od pohledu druhých? Empúzy před nás, ve věku neskrytosti, kladou provokativní tezi: "My si však myslíme, že to nejzajímavější zůstává vždy ve stínu, v tom, co je neviditelné." Jak ale toto skryté chránit a současně neuvěznit ve stínu? Pro začátek se můžeme preventivně ptát, jestli jsme nepřehlédli něco důležitého.

Kniha

Olga Tokarczuková: Empusion

Olga Tokarczuková: Empusion
(Přeložil Petr Vidlák)
Nakladatelství Host 2023, 363 stran, 449 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy